2.5.2017 

“Oslabení střední třídy v Americe a Evropě je rizikem pro participativní demokracii”, čteme v závěrečném prohlášení plenárního zasedání Papežské akademie sociálních věd (28.4.-2.5.), které si v těchto dnech předsevzalo “Hledání nových cest sociální a kulturní integrace směrem k participativní společnosti”. Setkání zakončil dnešní brífink v Tiskovém středisku Svatého stolce, na kterém vystoupili kancléř Papežské akademie věd, mons. Marcello Sánchez Sorondo, a její předsedkyně, prof. Margaret S. Archerová (foto). Posledně jmenované zaslal papež František obsáhlé poselství, datované 24. dubna a 29. dubna otištěné ve vatikánském deníku L´Osservatore Romano, které se stalo podkladem pětidenního jednání.

Jak papež František předesílá, otázka sociální participace mu velmi leží na srdci, neboť o společnosti lze primárně mluvit jako participativním procesu, kterého se lidé jako partneři účastní do té míry, v jaké míře společnost distribucí tuto spoluúčast umožňuje. Petrův nástupce v tomto ohledu vyzývá k nezbytnému rozšíření tradičního pojímání sociální spravedlnosti, které se již nesmí omezovat na pouhý úsudek o distributivním momentu bohatství, nýbrž má dospět až k okamžiku jeho vzniku. Nestačí tudíž vymáhat “spravedlivou mzdu dělníka”, jak nám doporučila encyklika Rerum Novarum (1891), nýbrž je nutné dotazovat se, zda výrobní proces probíhá s ohledem na důstojnost lidské práce, schvaluje základní lidská práva a odpovídá mravní normě, či nikoli. Již konstituce Gaudium et Spes totiž tvrdí, že “celý výrobní proces se musí přizpůsobit potřebám člověka a jeho způsobu života” (67), to znamená umožnit osobnostní růst lidí a sladění rodinného života s pracovním.

Takovýto proces je uskutečnitelný, poukazuje papež, pokud v praxi uplatníme bratrství jako usměrňující princip hospodářského řádu. A to ve shodě se sociální naukou církve, která mluví o bratrství tam, kde jiné myšlenkové proudy skloňují spíše solidaritu. Činí tak z prostého důvodu – bratrská společnost je totiž nutně solidární, zatímco naopak to vždycky nebývá pravda, jak potvrzují mnohé zkušenosti. Podle papeže současná kultura chybuje v přesvědčení, že lze oddělit efektivnost, regulující vztahy v hospodářské sféře, od solidarity, která by měla usměrňovat vztahy mezi subjekty v sociální oblasti. Tato dichotomie ochudila dnešní společnost, avšak může být překonána právě bratrstvím, klíčovým pojmem francouzské revoluce, který porevoluční uspořádání ze známých důvodů opustilo, až do jeho úplného vymazání z politicko-ekonomického slovníku. Evangelním svědectvím sv. Františka se pojmu “bratrství” dostalo významu, který si uchoval po staletí a který povyšuje princip solidarity. Zatímco solidarita je principem sociálního plánování, které z nerovných činí rovné, bratrství umožňuje různost v rovnosti. Bratrství povoluje lidem rovným v jejich podstatě, svobodě a důstojnosti, aby měli různou účast na společném dobru podle jejich schopností, životního plánu, povolání, práce a služebného charismatu. “V bratru se pro každého z nás prodlužuje událost Vtělení” (Evangelii gaudium, 179) a také poslední soud se bude zakládat na bratrství, upozorňuje papež František ( “Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali”. Mt 25,40)

Jak Petrův nástupce dále zdůrazňuje, největším zdrojem utrpení pro současného člověka a hybatelem občanské vzpoury je rozpor mezi teoretickým přiznáním rovných práv pro všechny a nerovnou, nespravedlivou distribucí základních statků, týkající se naprosté většiny lidí. Téměř před stovkou let Pius XI. předvídal nastolení takového nerovnosti a nespravedlnosti v důsledku globální ekonomické diktatury, která nese označení “mezinárodní finanční imperialismus” (Quadragesimo anno, 1931,109). A o necelých padesát let později Pavel VI. odsoudil “nový a nepřípustný faktor hospodářské nadvlády s důsledky v oblasti sociální, kulturní, ano i politické” , který s sebou přinášejí “nové hospodářské mocnosti, tedy multinacionální koncerny” (Octogesima adveniens, 1971,44). Problém spočívá v tom, že participativní společnost se nemůže spokojit s pouhou solidaritou a poskytováním sociálních služeb, vyvozuje papež, protože pokud v ní chybí bratrství, změní se v pospolitost nešťastných a zoufalých lidí, kteří se z ní budou snažit uniknout, v krajních případech nevyjímaje sebevraždu.

V druhé části poselství se papež zamýšlí nad pojmem všestranného lidského rozvoje a jeho ústřední otázkou – prací, která je na prvním místě lidskou schopností a nepotlačitelnou potřebou, spíše než právem. Uznat, že práce je vrozená schopnost a základní potřeba, je mnohem důraznější tvrzení, než navzat ji právem. Dějiny nás totiž učí, že práva mohou být potlačena, ne-li odepřena, kdežto základní schopnosti, vlohy a potřeby nikoli. Člověk tak převažuje nad svým konáním, a tudíž také prací. Pokud se již člověk nevyjadřuje prací, protože nechápe, co dělá, stává se jeho práce otroctvím a člověk může být nahrazen strojem, vysvětluje papež a přechází k pojmu spravedlivé práce.

Taková práce, jak zdůrazňuje, nejenom zajišťuje spravedlivou odměnu, nýbrž zároveň naplňuje povolání člověka a je schopna rozvíjet jeho schopnosti. V pracovním procesu se skrývá mravní hodnota, neboť se v jeho průběhu formují a mění pracovníkovy vlastnosti a ctnosti. Uznání tohoto silně osobnostního rozměru práce je výzvou, která před námi dosud stojí, a to včetně liberálních demokracií, poznamenává Svatý otec. V závěru poselství účastníkům plenárního zasedání Papežské akademie sociálních věd papež vyzývá k hledání nových cest, inspirovaných Kristovým poselstvím. Evangelní pobídka “Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno” (Mt 6,33) vždy do dějin vnášela a vnáší novou energii, podněcující bratrství, svobodu, spravedlnost, mír a důstojnost pro všechny lidi. V míře, v jaké v nás a mezi námi bude vládnout Pán, se jeden pro druhého staneme “nástroji milosti, aby se šířilo Boží milosrdenství a vytvářely vztahy vzájemné lásky a bratrství” (Caritas in veritate,5), uzavírá papež František slovy svého předchůdce Benedikta XVI.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.