Rádio Vaticana

Dlouho nebo krátce se modlit? (Lk 18,1-8)

15.10.2004

Myšlenka k 29. neděli v mezidobí/C; 17.října 2004

Setkal jsem se v Moskvě s mladým knězem tzv. starověrců. Je to skupina, která se v 17. století odloučila od úřední pravoslavné církve. Za vlády carů byli tvrdě pronásledováni, proto jich do jisté míry šetřili sověti. I dnes je jich dost velký počet. Konají bohoslužby starým způsobem a jsou dlouhé. Kněz starověrec si mě chtěl trochu ověřit, proto se mne přímo zeptal: ?Jak dlouho se modlíte?? Zakašlal jsem a začal jsem počítat. Byl jsem k sobě velkodušným, proto jsem si připočítal k dobru, co se dalo. Když jsem pak oznámil spočítanou sumu, kněz starověrec pokynul vážně hlavou a pronesl úsudek: ?Málo.?

Jak dlouho se má vlastně člověk modlit, aby byl dobrým křesťanem? V odpovědi na tu otázku se i duchovní autoři hodně liší. Z laiků pak řekne někdo, že stačí se ráno pokřižovat, ostatek času pak věnovat užitečné práci. Je tedy na straně Marty, která v Betánii obsluhovala hosty u stolu. Ale Ježíš pochválil i Marii, která seděla u jeho nohou a poslouchala jeho slova (Lk 10,39). Ale nedají se všecky závěry odvodit jenom z tohoto příkladu. Vždyť se této otázky dotýkají i jiné texty z evangelia. Ty pak jsou, jak se zdá, protikladné. Na jedné straně se tam věřící napomínají, aby se nemodlili jako pohané. Ti si myslí, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost (Mt 6,7). Ale vedle toho tam čteme i podivné podobenství o nespravedlivém soudci, který nakonec vyhoví ženě, která přišla s prosíkem, jenom proto, že stále bušila na dveře a stále ho znepokojovala. Tak se má, jak se z podobenství uzavírá, i křesťan vytrvale modlit a nepřestávat, dokud ho Bůh nevyslyší.

I v církevní tradici najdeme svědectví pro obojí praxi. Vždyť se dodnes v tzv. kontemplativních klášterech modlí dlouho. Považují to za první a hlavní povinnost dne. A kromě úředních společných hodinek se doporučují i krátké, tzv. střelné modlitbičky, při práci, o kterých už Kasián píše: ?Kratičká modlitba je velký poklad?.

Jsou zřejmě důvody pro jednu i druhou praxi, ale pozorují se nevýhody tu i tam. Začněme tedy dlouhými modlitbami. Obhajuje je např. sv. Augustin. Ptali se ho, proč se máme za něco modlit dlouho a vytrvale: Copak Pán Bůh neslyší hned na poprvé? Je nedoslýchavý? Sv. Augustin na tu otázku reaguje způsobem lidovým. Nemysli si, že Bohu vyrostou uši proto, že ty budeš k němu dlouho a často volat! Ale ty sám začneš pomalu slyšet svou modlitbu, tj. začneš pomalu chápat smysl toho, zač prosíš. Stane se pak možná, že přestaneš o to žádat, protože jsi pochopil, jak je zbytečné a marné to, oč ses začal modlit. Modlitba tedy dosáhla svého cíle lépe, než sis na počátku myslil. Žádal jsi o vnější věc a Pán Bůh uzdravil tvé vnitřní oko.

Výsledek modlitby se totiž neměří jenom podle vnějšího vyslyšení. Prosebná modlitba je účinná. Věříme, že modlitbou měníme svět a jeho osudy. Ale modlitba mění především nás samy. To pak je daleko důležitější. Změna srdce, citů, sklonů je výsledek dlouhých a vytrvalých modliteb. Právě proto se dlouho modlívají zvláště ti, kdo za nic zvláštního neprosí. Těší je sám fakt, že mohou s Bohem mluvit. Je to něco podobného, jako když se stýkáme s přáteli. Nechodíme k nim jenom proto, abychom od nich něco žádali. Zaskočíme k nim spíš, jak se říká, na kousek řeči. Tou roste přátelský vztah.

Jiná je otázka, mají-li být dlouhé modlitby také obsahově rozmanité a máme-li používat dlouhých textů. Některé modlitby z liturgií a z Otců církve jsou opravdu dlouhé a plné krásných myšlenek. Když je pozorně recitujeme, stává se modlitba i duchovní četbou, studiem duchovní nauky. Vždyť v církvi věříme především to, co se modlíme, co je obsahem naší bohoslužby.

Dlouhý je také žaltář, když uvážíme, že se mniši modlívali denně všech 150 žalmů. Ale těm, kdo je recitovali, nepřipadala modlitba tak rozmanitá. Vždyť se v žalmech převážně opakují stejné motivy: důvěra v Boha, lítost nad hříchy, prosba o pomoc, chvála Boží. Právě proto, že se tento obsah stále opakuje, ta okolnost přivedla mnichy k zjednodušené formě recitace. Z dlouhé recitace jsme obyčejně schopni zachytit jenom jednu myšlenku. Vybral si tedy ten, kdo se žalmy modlil, z nich jenom jeden verš, který nejlépe odpovídal jeho duševnímu stavu. Ten pak si opakoval během dne jako střelnou modlitbičku. O takové pak říkali, že je velký pokad. Kratičká modlitba není roztržitá. sotva ji vyslovíme, už je u konce. Není tu nebezpečí, že by nás fantazie přenesla někam jinam, na jiné pole myšlenek.

Ale tím, že se jedna věta stále opakuje, vzniká v duši jistá disposice, jistý stav mysli. Kdo např. často opakuje větu: ?Bůh je moje útočiště a má síla?, časem cítí, že to nejsou jenom ústa, která to říkají, ale že se to stává i hlasem srdce. Krátká modlitba se tím stala trvalou.

Ale je ještě jiný motiv, proč se mohou zkrátit modlitby. Nemají všichni povolání ke kontemplativnímu životu. Musejí mnoho pracovat pro rodinu, pro bližní, pro církev. Při některých pracích, jako např. na zahradě nebo na poli, se můžeme modlit a popěvovat si zbožné písně. Těžko by se to dařilo při počítači. Tu se musí celá pozornost soustředit na práci. Ale to nemůže být na škodu zbožnosti. Vždyť dobrá práce, spojená s dobrým úmyslem, platí před Bohem jako modlitba. Tu opravdu stačí kratičká modlitba na počátku, třebas se jenom pokřižovat, aby posvětila celou další práci, která je s Bohem a pro Boha, i když na něho nemůžeme výslovně myslet.

Kdy se tedy máme modlit dlouho a kdy krátce? Sám život to každého naučí, protože je modlitba neoddělitelná od života a život od modlitby. Ti, kdo se mají rádi, by si někdy rozprávějí, ale jindy se jenom drží za ruce. Tak i k Bohu se obracíme někdy slovy, jindy mu nabízíme ruce k dobrému dílu, protože i to je Boží.

Tomáš Špidlík