Rádio Vaticana

Nepodléhejme nesmyslné a nekončící logice strachu

2.4.2017

Homilie papeže Františka z liturgie 5. neděle postní, Carpi

Dnešní čtení mluví o živém Bohu, který přemáhá smrt. Zastavme se zejména u posledního ze sedmi zázračných znamení, které vykonal Ježíš u hrobu přítele Lazara, nežli se vydal na svoji Paschu.

Zdálo se tam, že je všemu konec. Hrob byl uzavřen velkým kamenem a kolem jenom pláč a bezútěšnost. Také Ježíš je otřesen dramatickým tajemstvím ztráty drahého člověka: „Byl hluboce dojat“ a „zachvěl se“ (Jan 11,33). Potom „zaplakal“ (v.35) a vydal se ke hrobu, jak říká evangelium, „znovu hluboce dojat“ (v.38). Takové je srdce Boha: vzdálené zlu, ale blízké trpícímu; nenechává kouzelně zmizet zlo, ale soucítí s bolestí, osvojí si ji, proměňuje a přisvojí.

Všimněme si však, že Ježíš se uprostřed všeobecného zklamání nad Lazarovou smrtí nenechává strhnout sklíčeností. Přestože sám trpí, požaduje pevnou víru, neuzavírá se do pláče, ale s dojetím se dává na cestu ke hrobu. Nenechává se pohltit emotivním prostředím rezignace, která jej obklopuje, ale s důvěrou se modlí a říká: „Otče, děkuji ti“ (v.41). Takto nám Ježíš v tajemství utrpení, před nímž kapituluje myšlení i pokrok, podává příklad toho, jak se chovat. Neutíká před utrpením, jež patří k tomuto životu, ale nedává se uvěznit v pesimismu.

U zmíněného hrobu tak dojde k velkému setkání-střetnutí. Na jedné straně je velké zklamání, chatrnost našeho smrtelného života, který je proniknut úzkostí ze smrti a často zakouší porážku, vnitřní temnotu, jež se jeví jako neodstranitelná. Naše duše, stvořená k životu, trpí, když cítí, že její touha po věčném dobru je potlačována starým a temným zlem. Tento hrobní zmar je na jedné straně. Avšak na druhé straně je naděje, která přemáhá smrt a zlo a která nese jméno Ježíš. On nepřináší trochu toho blahobytu či nějaký ten přípravek na prodloužení života, nýbrž hlásá: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít“ (v.25). Proto říká rezolutně: „Odstraňte ten kámen!“ (v.39) a mocným hlasem zavolal na Lazara: „Pojď ven!“ (v.43).

Drazí bratři a sestry, i my jsme povoláni rozhodnout se, na jakou stranu se postavit. Lze stát na straně hrobu anebo na Ježíšově straně. Někdo se nechá uzavřít do zármutku a někdo se otevře naději. Někdo vězí v troskách života, a někdo, jako vy, s pomocí Boží sbírá trosky a s trpělivou nadějí opět staví.

Tvář v tvář velkým životním „proč“ jsou před námi dvě cesty: stát a melancholicky hledět na včerejší a dnešní hroby anebo dovolit Ježíšovi, aby přistoupil k našim hrobům. Ano, protože každý z nás už má nějaký malý hrob, nějakou trochu odumřelou zónu ve svém srdci: zranění, příkoří utrpěné či spáchané, zahořklost, která nedává pokoje, vracející se výčitku, hřích, který se nedaří překonat. Rozpoznejme dnes tyto svoje malé hroby, které máme v sobě, a pozvěme tam Ježíše. Je to divné, ale často zůstáváme v temných jeskyních svého nitra sami, místo abychom tam pozvali Ježíše. Jsme pokoušeni ustavičně hledat sebe sama, mudrovat a hrabat se v úzkostech, lízat si rány, místo abychom šli za Tím, který praví: „Pojďte ke mně, všichni kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Nenechme se uvěznit pokušením zůstat sami a bez důvěry plakat nad tím, co se nám přihodilo; nepodléhejme nesmyslné a nekončící logice strachu, rezignovanému opakování, že všechno jde špatně a nic není jako kdysi. Toto je atmosféra hrobu, Pán však touží, abychom vykročili na cestu života, setkání s Ním, důvěry v Něho a vzkříšení srdce. „Vstaň a pojď ven!“ - toto od nás žádá Pán, je s námi a žádá nás, abychom se vydali na tuto cestu.

Slyšme tedy Ježíšova slova k Lazarovi určená každému z nás: „Pojď ven“, vystup z návalu beznadějného smutku, rozvaž obvazy strachu, které překážejí v cestě, osidla slabosti a znepokojení, která tě blokují, opakuj, že Bůh rozvazuje uzly. Následováním Ježíše se naučíme nenavazovat svoje životy na hromadící se problémy, které budou vždycky. Jakmile jeden vyřešíme, vzápětí se objeví další. Můžeme však najít novou stabilitu a tou je právě Ježíš, který je vzkříšení a život. S Ním přebývá v srdci radost a obrozuje se naděje, bolest se mění v pokoj, obava v naději, zkouška v nabídku lásky. A třebaže břímě nezmizí, vždycky tu bude ruka, která pozvedá, Jeho Slovo, které každému z nás dodává odvahu a všem říká: „Pojď ven! Pojď ke mně!“ Všem nám říká: „Nemějte strach!“

Také nám říká Ježíš dnes stejně jako včera: „Odstraňte ten kámen!“ Jakkoli tíživá je minulost, velikost hříchu a síla zahanbení, nikdy nezahrazujme vstup Pánu. Odstraňme před Ním kámen, který Mu brání vstoupit. Toto je příhodný čas k odstranění našeho hříchu, našeho přilnutí ke světským marnostem a pýše, která blokuje duši mnoha nevraživostmi, které jsou mezi námi, v rodinách. Toto je příhodný čas k odstranění toho všeho.

Navštíveni a osvobozeni Ježíšem, prosme o milost být svědky života v tomto světě, který po něm žízní, svědky, kteří vzbuzují a křísí Boží naději v srdcích, jež jsou vyčerpána a obtížena smutkem. Naší zvěstí je radost z živého Pána, který nám říká také dnes stejně jako Ezechielovi: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide!“ (Ez 37,12).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV