Mějte před sebou obě Ježíšovy proměněné tváře: zářící i ztrýzněnou

13.3.2017 

Nedělní podvečer věnoval papež František návštěvě další římské farnosti. Vydal se tentokrát na severozápadní předměstí Věčného města. V roce 1988 tam byla založena farnost sv. Magdalény de Canossa, kterou právě toho roku svatořečil Jan Pavel II. Spravuje ji kongregace synů milosrdné lásky známějších jako kanosiáni, založená touto veronskou hraběnkou z přelomu 18. a 19 století.

Přivítání připravily papeži Františkovi skupiny dětí a mládeže. Ve spontánním rozhovoru, který se záhy rozpoutal, se rozšířila atmosféra důvěry, dovolující velmi osobní otázky. Platí se za to, aby se člověk stal papežem, zajímalo děti. Je něco, čeho se papež bojí? „Děsí mne špatní lidé – reagoval František – ti, co se rozhodnou pro špatnost.“ Varoval v této souvislosti především před pomluvami, které nejen rozvracejí okolí toho, kdo je vyslovuje, ale také jeho vlastní srdce:

„Bojte se pomluv! Když tě napadne říkat něco o tom či onom, kousni se do jazyka! ... Že tě to zabolí? Ano, zabolí, ale neublížíš druhému! Opravdu mne děsí ničivá síla pomluv, strhávání druhého za jeho zády, jeho skryté ničení.“

Na nejkrásnější okamžiky v životě se zeptal Františka místní farář, Giorgio Spinello. Svatý otec jako už mnohokrát zavzpomínal na své dětství, na nedělní odpoledne s tatínkem na fotbalovém stadionu. A když chtěl přidat vzpomínky na další krásné okamžiky, skočil mu do řeči chlapeček: Když se slyšíš v televizi! – zavolal, k všeobecnému pobavení:

„Ne , to se mi nelíbí. Televize mě dělá ošklivého! Všimnul sis, jak ti televize mění obličej? Dělá tě jiného, než jsi... Ne, mě se líbí konkrétní věci. Rád se setkávám s přáteli. Než jsem přišel do Říma, setkávali jsme se každé dva měsíce s deseti kamarády ze střední školy... To byly překrásné chvíle. A další momenty, které jsou pro mne velmi krásné, jsou okamžiky, kdy se mohu modlit v tichosti, číst Boží slovo...“

Papež František pak přerušil tok konverzace, aby poděkoval katechetkám působícím ve farnosti.

„Co by byla církev bez vás? Jste pilířem života farnosti, života diecéze. Bez katechetů si nelze představit diecézi nebo farnost. A tak tomu bylo od prvopočátku, od doby po Ježíšově vzkříšení. (...) Je to překrásné povolání, i když není snadné. Katecheta totiž nejen vyučuje nějakým „věcem“, ale učí postojům, hodnotám, učí, jak žít... Je to obtížná práce. Děkuji vám, katechetky a katecheté, za vaši práci. Velké díky.“

Technologie usnadňuje komunikaci, ale nikoliv dialog – dal papež za pravdu jedné dívce ze skupiny mládeže. Za nemoc dneška označil především neschopnost naslouchat a vybídl mladé, aby se angažovali v „apoštolátu ucha“:

„Kde začíná dialog? V uchu. Je potřeba uvolnit uši. Otevřít je, abychom slyšeli, o co jde. Když jdu například navštívit nemocného a začnu říkat: „Neměj obavy, brzy se uzdravíš, blablablabla... nazdar, Bůh ti žehnej“. Chudák nemocný zůstane tak, jak byl. On ale potřebuje, abychom ho vyslechli! Když jdeš navštívit nemocného, buď zticha. Polib ho, pohlaď ho a zeptej se, jak se má a nech ho mluvit... Jazyk je až na druhém místě. Na prvním místě je vždycky naslouchání. Od něho se pak postupuje ke konkrétnímu dialogu. Polož otázku, ale nech nejdříve mluvit druhého – a ty ho dobře poslouchej. Říká se tomu „apoštolát ucha“. Tak se pěstuje dialog... Říkám tyto věci dětem, aby je slyšeli také dospělí! Všichni se tomu musíme naučit.“

Ve farním divadle se pak papež pozdravil s rodiči a dětmi, pokřtěnými během uplynulého roku. A v salónu farní budovy objal nemocné a staré lidi.

„Děkuji vám, že jste tady. Slibuji vám svou modlitbu a chci vám také jednoduše říci, že nemoc je kříž – vy to víte – ale kříž je vždycky také zárodkem života a když jej nesete dobře, můžete přinášet mnoho života mnoha lidem – není to sice vidět, ale později, v nebi se o tom dozvíme. Děkuji vám, že takto snášíte nemoc. Jsem vám nablízku a prosím vás, abyste se modlili za mě, aby mi Pán dal duchovní život, který činí člověka dobrým, aby mne dělal dobrým knězem ve službě druhým. Svěřuji se vašim modlitbám.“

Po setkání s pastoračními asistenty vyzpovídal papež František před začátkem nedělní liturgie několik farníků. V homilii se vrátil k evangeliu o proměnění Páně. Mluvil o jasné a zářící Ježíšově tváři, ale také o jeho bolestné a ztrýzněné tváři na Kříži. Máme mít před sebou tyto dvě proměněné podoby, vybízel papež, a především hledět na kříž, na Božího Syna, Boha samého, v němž má Bůh zalíbení, a který sám sebe zmařil. Řečeno se sv. Pavlem „učinil se hříchem“ – aby nás spasil.

„Aby připravil učedníky, aby se nepohoršili, až ho uvidí takto, na kříži, učinil předtím tuto proměnu.“

Místo toho, abychom mluvili o hříchu druhých lidí, máme hledět na své vlastní hříchy a na něho, který sám sebe učinil „hříchem“ kvůli nám. A mít před sebou obě tyto Ježíšovy tváře:

„To je cesta k velikonocům, ke vzkříšení. Máme kráčet kupředu s jistotou této proměny, vidět zářící a krásnou tvář, stejnou, jaká bude při Vzkříšení a jakou najdeme v Nebesích, ale také onu druhou tvář, toho, který se stal hříchem a tak zaplatil za nás všechny. (...) Mějme to na mysli. Kolik lásky v tom je! (...) Kéž nás kontemplace obou těchto Ježíšových tváří povzbuzuje k další cestě životem, k cestě křesťanského života. Kéž nás povzbuzuje, abychom prosili o odpuštění svých hříchů – a abychom tolik nehřešili. (...) On je vždy připraven odpustit. Musíme ho však o to prosit.“

Dříve než papež požehnal farníkům od sv. Magdalény de Canossa a zamířil zpět do Vatikánu, poděkoval za vřelé přijetí a požádal o modlitby na svůj úmysl:

„Prosím vás, modlete se za mne. Potřebuji to, protože svou práci musím dělat dobře – a ne „jakžtakž“. A k tomu, abych pracoval dobře, potřebuji vaši modlitbu.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.