8.2.2017 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(1 Sol 5,12-22)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Minulou středu jsme viděli, jak svatý Pavel v prvním listě Soluňanům vybízí k uchování naděje ve vzkříšení (srov. 5,4-11) krásným výrazem: „budeme s Pánem navždycky“ (4,17). V tomtéž kontextu apoštol ukazuje, že křesťanská naděje nemá pouze osobní, individuální rozměr, nýbrž také komunitní, církevní. Všichni doufáme, všichni máme naději, i jako obec.

Proto zahrnuje Pavel do svého pohledu ihned všechny složky křesťanské obce a žádá, aby se za sebe navzájem modlily, byly si vzájemně oporou a vzájemně si pomáhaly, avšak nejenom v různých potřebách každodenního života, nýbrž vzájemnou pomocí k naději, tedy podporou v naději. Nikoli náhodou začíná zmínkou o těch, kterým byla svěřena odpovědnost a pastorační vedení. Ti jsou jako první povoláni k tomu, aby živili naději, a to nikoli proto, že by byli lepší než druzí, nýbrž v síle božského poslání, které zcela přesahuje jejich síly. Z tohoto důvodu nejvíce potřebují respekt, porozumění a shovívavou podporu všech.

Potom je pozornost kladena na bratry, kterým nejvíce hrozí, že ztratí naději a upadnou do zoufalství. Stále máme zprávy o lidech, kteří upadají od zoufalství a dopouštějí se špatností. Zoufalství je přivádí k mnoha špatnostem. Týká se to malomyslných, slabých, těch, kdo jsou zdrceni tíhou života i svými vinami a už se nedokáží pozvednout. V těchto případech je zapotřebí, aby byla blízkost a vřelost církve ještě intenzivnější a laskavější. Musí přijmout vznešenou formu soucitu, což neznamená mít soustrast. Soucítit znamená trpět spolu s druhým, cítit bolest s druhým, sblížit se s trpícím, a to slovem či pohlazením, které vychází ze srdce. Toto je soucit s tím, kdo potřebuje podporu a útěchu. To je to nejdůležitější: křesťanská naděje se nemůže obejít bez ryzí dobročinné lásky.

Sám Apoštol národů v listě Římanům prohlašuje se srdcem na dlani: „My »silní« - kteří máme víru, naději anebo na nás nedoléhají těžkosti - jsme povinni snášet slabosti těch, kdo »silní« nejsou, a nemít zalíbení v sobě“ (Řím 15,1). Nést slabosti druhých. Toto svědectví nezůstává uzavřeno uvnitř křesťanské obce a rozeznívá se v celé své síle také navenek, v sociální a občanské dimenzi jako výzva, abychom nevytvářeli zdi, nýbrž mosty, neopláceli zlým za zlé, nýbrž přemáhali zlo dobrem, urážku odpuštěním – křesťan nikdy nesmí říci »to mi zaplatíš!«, nikdy, protože to není křesťanské, urážka se přemáhá odpuštěním – životem v pokoji se všemi. Toto je církev! A toto působí křesťanská naděje, když má mocné a zároveň citlivé rysy lásky. Láska je mocná a citlivá. Krásná! Z toho je zřejmé, že naději si nelze osvojit osamoceně. Nikdo si neosvojí naději osamoceně. To nelze. Naděje ke své výživě nezbytně potřebuje »tělo«, jehož různé údy se vzájemně podporují a oživují.

To tedy znamená, že máme-li naději, pak proto, že nás mnozí naši bratři a sestry naučili doufat a uvedli v život naši naději. A mezi ně patří maličcí, chudí, prostí a marginalizovaní. Ano, protože ten, kdo se uzavírá do svého blahobytu, nezná naději a doufá pouze ve svůj blahobyt, což není naděje, nýbrž relativní bezpečí. Naději nezná ten, kdo se uzavírá do vlastního uspokojení a kdo se vždycky domnívá, že je v pořádku... Naději mají naopak ti, kdo denně prožívají zkoušku, nejistotu i svá omezení. Tito naši bratři nám dávají to nejkrásnější a nejsilnější svědectví, protože pevně setrvávají v důvěře k Pánu, uvědomují si, že nad smutkem, tísní a nevyhnutelností smrti bude mít poslední slovo On a bude to slovo milosrdenství, života a pokoje. Kdo má naději, doufá, že jednoho dne uslyší slova: „Pojď ke mně, bratře, pojď ke mně, sestro, na celou věčnost.“

Drazí přátelé, jak jsme řekli, přirozeným příbytkem naděje je solidární »tělo«, v případě křesťanské naděje je tímto tělem církev, zatímco živoucím dechem a duší této naděje je Duch svatý. Bez Ducha svatého neexistuje naděje. Proto nás apoštol Pavel v závěru vybízí, abychom neustále vzývali Ducha svatého. Není-li snadné věřit, pak je tím méně snadné doufat. Obtížnější je doufat než věřit; obtížnější. Přebývá-li však Duch svatý v našich srdcích, dá nám pochopit, že se nemáme obávat, Pán je blízko a stará se o nás. On z našich komunit vytváří ustavičnými Letnicemi živá znamení naděje pro celou lidskou rodinu.

Přeložil Milan Glaser