8.10.2004 

Myšlenka k 28. neděli v mezidobí/C

Měli jsme v Římě studenta bohosloví, Američana. Byl to už starší vyspělý člověk, pozdní povolání. Až jednou příležitostně mně vypravoval, jak k tomu přišel, aby se dal na kněžství. Byl ředitelem starobince v San Francisku a velice ho dojímal život starých lidí. Chtěl se stát knězem a působit ve stejném ústavě, kde byl dříve. ?Nedovedete si představit,? řekl mi, ?jak jsou staří dnes opuštění. Materiálně jim ovšem nic nechybí. Mají také plné lékařské ošetření, mají všecko pohodlí na stará léta. Ale nic víc! Příbuzní, vlastní děti, se objeví jenom velice zřídka. Obyčejně pošlou na vánoce nahrané pozdravy na pásce, kde syn nebo dcera přejí všecko nejlepší, vnoučata recitují nebo zpívají koledu. Starý člověk si to pak stále a stále přehrává, vzpomíná a je mu smutno. Je zapomenut.?

Řekneme-li, že jenom v dnešním světě vděčnost vymizela, jistě přeháníme, protože to byla vždycky jedna ze zapomenutých ctností. Moderní svět jí proto ani nedává mnoho příležitostí, aby se uplatnila. Ve sbírce příkladů pro staré kazatele bývala poučná pohádka o tom, jak Bůh vystrojil hostinu a pozval k ní všechny ctnosti. Ty se srdečně bavily mezi sebou. Jenom u konce stolu seděly dvě dámy, které se, jak se zdálo, mezi sebou neznaly. Jako jemný hostitel Bůh pospíšil k nim, aby je navzájem představil. Uklonil se jedné a řekl: ?To je paní Dobročinnost!? Pak se uklonil druhé: ?To je paní Vděčnost!? Obě dámy se líbezně usmály a podaly si ruce. Už tak dávno se toužily poznat, ale od stvoření světa se spolu dosud nikdy nepotkaly.

Pohádka je, jak se sluší na kazatelský příklad, moralizující. To má ovšem tu nevýhodu, že si lidé při vyprávění smutně povzdychnou: ?Bohužel, tak to bývá!? Ale konkrétní závěry se z takových poučení nijak zvlášť netvoří. Ředitel starobince, který se rozhodl stát knězem u starých opuštěných lidí, byl ovšem konkrétnější.

Podobně docela prakticky řešil případ i jeden můj řeholní spolubratr v Belgii. Byl profesorem, přestal po pětašedesátce učit. Šel tedy bydlet do starobince. Nebylo to proto, že by musel. Měl řeholní dům a spolubratry. Ale uznal, že tu může být ještě mnoha lidem potřebný, a to právě těm, které všichni považují za nepotřebné.

Nevděčnost má totiž hluboké psychologické pozadí. Takzvaná konzumní společnost měří hodnotu všeho podle potřeby. Nikdy snad tolik nepřekážely nepotřebné věci, jako v dnešním městě. V malých bytech zavazí i stará krabice a kus balicího papíru. V tlačenici na ulici zavazí každý člověk, který nespěchá stejným směrem. Tomu tak, kdo má rozpočítaný čas, jde na nervy člověk, který si chce promluvit o počasí a o bolesti v křížích. Je to smutné, ale staří rodiče, kteří byli kdysi tak potřební, se stávají nepotřebnými, a tedy obtížnými. Co s nimi? Všichni jsou si vědomi, že se to musí nějak humánně řešit. Ale zapojit je do vlastního života se zdá vyloučené. Je-li to obtížné v případě rodičů, tím spíš se musí vyloučit všechny ostatní lidské vztahy, které by motivovala jenom vděčnost za něco dobrého, co jsme dostali v minulosti.

Nemáme však v úmyslu jenom analyzovat skutečnost. Vidíme, kam tíhne, k čemu směřuje všeobecná tendence. Ptáme se proto, jak reagovat. Co si máme uvědomit a které myšlenky posílit, abychom se nepoddávali pasivně proudu.

Co je vlastně vděčnost? Je to nějaký užší vztah s druhým, který vzniká stykem. Žena se stává matkou tím, že zrodila dítě, že je živila, že se o ně stará. Dítě je v pravém slova smyslu dítětem, když to přijímá, když si uvědomuje, že tím vším vznikl úzký vztah, nerozlučné spojení s matkou. Když se žena zřekne dítěte, zranila sama sebe ve svém mateřství. A děti, které se nehlásí k rodičům, popřely svou vlastní rodinu. Nevděčnost je proces atomizace společnosti. Živý organizmus se rozpadá na osamělé buňky.

Nevděční lidé považují za přirozené od společnosti brát, ale nechtějí dávat. To je nebezpečný stav. Staří indičtí mniši dělávali slib, že nebudou přijímat dary. Zdá se nám to divné, ale oni uvažovali logicky. Snažili se o dokonalou samotu a o to, aby měli mírné srdce. Kdo přijímá dar, má dvě možnosti: buď se cítí tím darem zavázán k dárci, a pak ztrácí svou samostatnost, nebo bere dar a přitom se k ničemu nezavazuje; ale v tom případě se stává tvrdým jeho srdce a nemůže být ve své samotě šťasten.

Křesťané po takovém osamocení netouží. Nebylo by to lidské. Aby se člověk vyvinul jako člověk, musí stále od druhých přijímat. Ale tím se stále jiným zavazuje. Není to pak otroctví druhým? I u nás, v naší společnosti, je mnoho čestných lidí, kteří neradi berou dary, zvláště ne lidé, kteří mají vedoucí postavení. Ví, že by se tím zavazovali a že by měli pak svázané ruce.

Jak najít správnou míru? Křesťanství nám pomáhá řešit tento praktický problém tím, že jej přenáší na vyšší )roveň. Přijímáme od lidí mnoho, vlastně všecko, co patří k životu. Ale současně víme, že to všecko pochází z rukou Otce v nebi, který je zdroj všeho dobrého. První vděčnost tedy patří Bohu. Jemu tady jsme stále zavázáni a podle jeho vůle vracíme lidem to, co jsme dostali. Je to zajímavé, ale zkušenost stále a stále potvrzuje, že dovede být vděčný lidem jenom ten, kdo si den ze dne uvědomuje, zač všecko vděčí Bohu. Hledá tedy stále příležitost, kde by projevil svou odpověď za Boží dary. Dokáže udělat dobře i docela neznámému člověku a ví, že je to jeho povinnost. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu, zapomene i na své vlastní rodiče. Přesvědčí se, že splnil svou povinnost k nim, když jim pošle na vánoce pohlednici.

V atomizované společnosti dneška je těžké být vděčen jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží jen za peníze nebo z povinnosti. Těžko je být osobním v dlouhé řadě, kde se čeká na obsloužení. Jenom pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh ve všem, co dostáváme, může tuto rozpadající se masu zase oživit lidskými vztahy.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.