21.12.2016 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Lk 2,9a.11-14.16)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Nedávno zahájený cyklus katechezí o naději je pro adventní dobu více než příhodný. Až dosud nás provázel prorok Izaiáš. Dnes, pár dnů před Vánocemi, bych chtěl blížeji uvažovat o chvíli, kdy tato naděje vstoupila do světa vtělením Božího Syna. Sám Izaiáš předpověděl narození Mesiáše na několika místech: „Hle, Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi“ (7,14); a také „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů“ (11,1). Z těchto úryvků vysvítá smysl Vánoc: Bůh naplňuje příslib daný člověku; neopouští svůj lid a přibližuje se do té míry, že se zříká svého božství. Tímto způsobem Bůh dokazuje svoji věrnost a zakládá nové království, které dává lidstvu novou naději. Co je touto nadějí? Život věčný.

Když se mluví o naději, většinou se tím míní to, co není v lidské moci a je neviditelné. Vskutku, doufáme v to, co přesahuje naše síly i naše zraky. Avšak Kristovo Narození, kterým se začíná vykoupení, nám oznamuje jinou naději, která je důvěryhodná, viditelná a srozumitelná, neboť se zakládá v Bohu. On přichází na svět a dává nám sílu jít s Ním. Bůh jde v Ježíši s námi a jít spolu s Ním k plnosti života nám dává sílu stát v přítomnosti nově, byť s námahou. Naděje znamená pro křesťana jistotu, že je s Kristem na cestě k Otci, který nás očekává. Naděje nikdy není bez pohybu, vždycky je na cestě a umožňuje nám putovat. Tato naděje, kterou nám dává betlémské Dítě, nabízí cíl, správné určení přítomnosti, spásu člověčenství a blaženost tomu, kdo se svěřuje milosrdnému Bohu. Svatý Pavel to všechno shrnuje výrazem: „Naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). To znamená, že jsme spaseni, když s nadějí putujeme tímto světem. Zde si každý z nás může položit otázku: jdu s nadějí anebo je můj vnitřní život bez pohnutí, uzavřený? Je moje srdce přihrádkou zavřenou anebo otevřenou naději, která mi umožňuje putovat nikoli osamoceně, ale s Ježíšem?

V domech křesťanů se podle tradice, která sahá ke svatému Františkovi z Assisi, připravují během adventu jesličky. Svojí jednoduchostí jesličky předávají naději; každá z postav je ponořena do atmosféry této naděje. Nejprve zaznamenáváme místo, kde se Ježíš narodil: Betlém. Malé městečko v Judsku, kde se o tisíc let dříve narodil David, pastevec, kterého Bůh vyvolil za izraelského krále. Betlém není hlavní město a proto mu dává přednost božská prozřetelnost, která ráda jedná prostřednictvím maličkých a pokorných. Na tomto místě se rodí tolik očekávaný „syn Davidův“, Ježíš, ve kterém se potkává naděje Boha s nadějí člověka.

Potom vidíme Marii, Matku naděje, která svým přitakáním otevřela Bohu dveře našeho světa. Její dívčí srdce bylo plné naděje, zcela oživované vírou. Takovou ji Bůh vyvolil a ona uvěřila Jeho slovu. Ta, která byla po devět měsíců novou archou a věčnou Smlouvou, nazírá v jeskyni Dítě a spatřuje v Něm Boží lásku, která přichází spasit její lid a celé lidstvo. Vedle Marie je Josef, potomek Jesseho a Davida. Také on uvěřil slovům anděla a při pohledu na Ježíše rozjímá o tom, že toto Dítě je z Ducha svatého a sám Bůh mu nařídil, aby mu dal toto jméno. Ježíš! V tomto jménu je naděje pro každého člověka, protože prostřednictvím syna této ženy Bůh spasí lidstvo ze smrti a hříchu. Proto je třeba hledět na jesličky!

A v jesličkách jsou také pastýři představující všechny pokorné a chudé, kteří očekávali Mesiáše, „potěšení Izraele“ (Lk 2,25) a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Spatřují v onom Dítěti uskutečnění příslibů a doufají, že spása Boží konečně dojde ke každému z nich. Kdo důvěřuje svým jistotám, zejména materiálním, neočekává spásu od Boha. Zapišme si to do paměti: naše jistoty nás nespasí; jedinou jistotou, která zachraňuje, je naděje tkvící v Bohu. Zachraňuje nás, protože je mocná a umožňuje nám v životě putovat s radostí, ochotou prokazovat dobro a touhou být šťastní věčně. Maličcí, pastýři důvěřují v Boha, doufají v Něho a radují se, když v onom Dítěti rozpoznají znamení, které jim zvěstovali andělé (srov. Lk 2,12).

Právě andělské chóry zvěstují shůry velkolepý plán, který uskutečňuje ono Dítě: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Křesťanská naděje se vyjadřuje velebením Boha a díkůvzdáním Bohu, který ustanovil svoje království lásky, spravedlnosti a pokoje.

Drazí bratři a sestry, v těchto dnech hleďme na jesličky a připravujme se na Narození Páně. Bude to opravdová slavnost, pokud přijmeme Ježíše, zárodek naděje, kterou Bůh vkládá do brázd našich osobních i společných dějin. Každé přitakání přicházejícímu Ježíši je ratolestí naděje. Mějme důvěru v tuto ratolest naděje, v toto přitakání: „Ano, Ježíši, ty mne můžeš spasit, ty mne můžeš spasit.“
Přeji vám všem Vánoce požehnané nadějí!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.