2.12.2016
Papež František dnes slavil ranní eucharistii v soukromí a v devět hodin dopoledne se odebral do Apoštolského paláce, aby si v kapli Redemptoris Mater spolu s římskou kurií a vikariátem vyslechl první adventní kázání o. Raniera Cantalamessy. Jak kazatel Papežského domu již dříve předeslal, jeho adventní rozjímání budou věnována Duchu svatému jako nejvýznamnější pokoncilové teologické a duchovní novince a zároveň největšímu zdroji naděje pro celou církev. Nikoli náhodou si tedy italský kapucín pro svůj cyklus meditací o třetí božské osobě vypůjčil slova jednoho z hymnů sv. Ambrože: “S radostí pijeme střízlivou opojnost Ducha”, Laeti bibamus sobriam ebrietatem Spiritus.
Jak vysvětlil v úvodu , II. Vatikánský koncil ve svých dokumentech zmiňuje sice často působení Ducha svatého v církvi, avšak aniž by upozornil na jeho ústřední postavení. Intuice Jana XXIII. o koncilu jako “nových Letnicích pro církev” se tak naplnila až později, upozornil o. Cantalamessa, a sice v hnutí Charismatické obnovy, dokumentech vatikánského Mezinárodního kongresu pneumatologie (1982) a encyklice Jana Pavla II. Dominum et vivificantem (1986). Současně se projevila v rozvoji tzv. “teologie třetího článku” (third-article theology), nazývané podle článku vyznání víry, věnovaného Božímu Duchu.
”Duch svatý v jejím pojetí není předmětem učených pneumatologických pojednání, nýbrž takříkajíc atmosférou a pomazáním, ve kterých se odehrává veškerý život církve a jakékoli teologické bádání. Chce z Parakléta učinit “světlo článků víry”, jak říká jeden církevní otec, pomazat veškeré naše konání Duchem svatým.”
Papežský kazatel se pak zaměřil na nicejsko-cařihradské vyznání víry a doporučil jeho četbu odzadu. Někdy může být užitečná, abychom si uvědomili, jak se vyznání církve formovalo.
”V nynějším Krédu se začíná od Boha Stvořitele, potom se přechází k Synu a konečně k Duchu svatému, který působí v církvi. Ve skutečnosti se však víra ubírala opačným směrem. Vylití Ducha o Letnicích přivedlo církev k tomu, aby poznala, kdo Ježíš skutečně byl a jaké bylo jeho učení. S svatými Pavlem a zejména Janem se pak od poznání Syna dostáváme k poznání Otce. Západní tradice církve to vše synteticky vyjadřuje v poslední sloce hymnu Veni Creator: S tebou dej, ať známe Otce, ať poznáváme též Syna, a věříme vždy v tebe, z obou vycházejícího Ducha.”
Vyznání víry o Duchu svatém uvádí tři významná tvrzení – je to Pán a dárce života, který vychází z Otce i Syna a mluví ústy proroků. Právě jim o. Cantalemessa věnoval další úvahy:
”Pán – v původním textu to kyrion ve středním rodě – zde označuje přirozenost, nikoli osobu. Říká tedy, co je Duch svatý, nikoli kým je. Pojem “Pán” tu označuje podíl na Božím panování. Duch nestojí na straně stvoření, nýbrž Stvořitele, tedy jinými slovy má božskou přirozenost. Církev k této jistotě dospěla nejenom na základě Písma, nýbrž také vlastní zkušeností spásy. Jak píše sv. Atanáš Alexandrijský, Duch nemůže být tvorem, protože když se nás ve svátostech, Slovu a modlitbě dotýká, zakoušíme kontakt s Boží osobou, nikoli jeho prostředníkem. Pokud jsou ti, ve kterých Duch přebývá, zbožštěni, znamená to, že sám Duch je Bůh.”
Duch nám tudíž dává božský život, tedy život v Kristu skrze křest, svátosti, Boží Slovo a utrpení přijímané v jednotě s Kristem. Jak nám tento život dává?, ptal se papežský kazatel, aby si lakonicky odpověděl: Tím, že ničí záludnosti těla (Řím 8,13). Duch je dechem Božské trojice, není však pouhým způsobem Božího konání, nýbrž vztahem, přešel pak o. Cantalamessa k dalšímu tvrzení Kréda.
”Je to řečeno se sv. Tomášem a ještě dříve se sv. Augustinem vztah subsistence, tedy jedné osoby. Není tu tedy na místě užívat třetí osobu jednotného čísla, nýbrž první osobu množného čísla: Duch svatý je ono “My” Otce a Syna, je to pouto jednoty mezi Otcem a Synem.”
Navzdory tomu všemu však Duch svatý zůstává skrytým Bohem a je nejméně známou a milovanou osobou z Trojice, byť sám je ztělesněná Láska, pokračoval papežský kazatel. Neexistují lidské kategorie, které by nám pomohly chápat Ducha jako osobu. Samo Písmo o něm mluví za užití přírodních symbolů – oblak, ohně, světla, vody, vůně a holubice. Teprve v ráji plně pochopíme, kdo je Duch svatý – tedy nikoli pouze Ten, kdo kdysi “mluvil ústy proroků”, což je pouze jeden z Jeho darů. Aniž bychom měnili znění Kréda, je nutné si uvědomit, že Duch “k nám promluvil také skrze svého Syna” (Žid1,1-2).
”Kdybychom v článku Kréda o Duchu svatém chtěli najít všechno, či pouze to nejlepší z biblického zjevení na toto téma, dovedlo by nás to jenom ke zklamání. Ozřejmuje se tu povaha a omezenost jakékoli dogmatické definice. Jejím účelem totiž není vypovědět vše o nějaké skutečnosti víry, nýbrž vymezit její rozsah, který nelze vyvrátit žádným protikladným tvrzením”.
Teologie, liturgie a křesťanská zbožnost nicméně v průběhu dějin jak na Východě, tak na Západě oděly strohé vyjádření Kréda “tělem a krví”. A tak kupříkladu ve svatodušní sekvenci vyniká důvěrný a osobní vztah Ducha svatého s každou jednotlivou duší, zakončil o. Cantalamessa první adventní meditaci pro římskou kurii.
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.