25.11.2016 

Časopis „La Civiltà Cattolica“ zveřejnil přepis dialogu papeže Františka s účastníky generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova. K setkání došlo 24. října, v závěru 36. kongregace, která zvolila do čela řádu nového generálního představeného, Venezuelana Artura Sosu. Otázky volně kladené z pléna se dotkly mnoha klíčových bodů učení papeže Františka, jako je prorocká smělost, inkulturace evangelia, rozlišování v morálních otázkách nebo zneužívání člověka válečným průmyslem.

„Více než kdy jindy je dnes zapotřebí mít odvahu a prorockou smělost“ – říká papež František. Mluví o „nové parresii“ a o odvážném svědectví. Klíč k jeho rozlišení spatřuje v jezuitském hesle „Deus semper maior“. S pohledem upřeným k Bohu, který je vždy „větší“, je třeba rozlišovat místa, kam má být tato smělost nasměrována. „Prorocká smělost se někdy snoubí s diplomacií, s jistým přesvědčováním a zároveň také se silnými gesty,“ radí František svým řádovým spolubratřím a jako příklad uvádí boj proti korupci, která v některých zemích paralyzuje právní základy státu.

Při pohledu na současnou politickou scénu papež konstatuje, že „velká politika je stále více degradována na malou politiku.“ „Nedostává se velkých politiků, kteří byli schopni skutečně se nasadit pro své ideály a neměli strach ani z dialogu ani z boje, nýbrž postupovali s inteligencí a charismatem politice vlastním. Politika je jednou z nejsvrchovanějších forem milosrdné lásky,“ podotýká papež a upřesňuje, že má na mysli „velkou politiku.“

Další okruh otázek se týkal současných konfliktů a jejich dopadu na společnost. „Pracovat pro mír je naléhavě nutné,“ zdůrazňuje papež s poukazem na svou tezi o fragmentalizované třetí světové válce. Tyto fragmenty se stále více sjednocují, jsme ve válce, nesmíme být naivní – varuje Svatý otec. Svět je ve válce a daň za to platí některé země, zejména na Blízkém východě a v Africe.
Papež František spatřuje v tomto nepřetržitém řetězci válek dědictví kolonizace a vykořisťování. Poukazuje na zdánlivou nezávislost řady bývalých koloniálních států, v níž si původní mocnosti zajistily své pozice. Afrika zůstává cílem vykořisťování díky svému bohatství, z něhož se snaží vytěžit i ty země, které ještě donedávna neměli s tímto kontinentem nic společného. Za takovéto situace pak samozřejmě povstávají války, podotýká papež.
Pro mír je nutné pracovat „skrze křesťanské jednání, které nám ukazuje Pán v evangeliu. Takto je možné mnoho učinit a mnoho se také dělá... Někdy to stojí nejvyšší cenu, platí se životem. A přece pokračujeme dále. Mučednictví je součástí našeho povolání,“ řekl papež František v dialogu s jezuity.

V souvislosti s encyklikou Laudato si´ papež upřesňuje, že nejde o „zelenou encykliku“ nýbrž o „sociální encykliku“, protože upozorňuje na lidské utrpení, které je důsledkem ekologické krize. František opakuje, že mu jde o ty nejubožejší, kteří jsou v důsledku této krize „skartováni“. Zastavuje se také u ohrožení spojeného s digitálním, virtuálním světem. Poukazuje na problém „tekuté ekonomie“, „tekutosti“, která ničící konkrétnost a s ní také konkrétní dimenzi práce. Tam, kde stačí několikaminutové klikání na počítači k provedení finanční transakce na druhém konci světa, se tato konkrétní dimenze ztrácí.
František pak opakuje neutěšené údaje o nezaměstnanosti mladých lidí: v Itálii 40%, ve Španělsku 50%, v Chorvatsku 47% . Je to alarmující signál, který ukazuje, že tato „tekutost“ způsobuje nezaměstnanost.

Z vnitrocírkevních otázek se papež vrací k problému klerikalismu, který považuje za jeden z nejvážnějších nešvarů v církvi. Církev má být chudá pro chudé, opakuje František a cituje sv. Ignáce, který chudobu označoval za matku a ochrannou zeď. „Chudoba je plodná, je matkou, protože plodí duchovní život, svatý život, apoštolský život. A je také zdí, protože chrání. Kolik pohrom v církvi začalo z nedostatku chudoby,“ poznamenal papež. „Klerikalismus je jedním z nejvážnějších nešvarů v církvi, vzdaluje se chudobě. Klerikalismus je bohatý. A není-li bohatý penězi, je bohatý pýchou.“ Jediné, co se uchránilo před klerikalismem je lidová zbožnost, říká svým spolubratřím papež František. „Vzhledem k tomu, že lidová zbožnost je jednou z těch věcí , která patří lidem a kterým kněží nevěří, laici v ní mohli být kreativní. Sem tam snad bylo nutné pár věcí poopravit, ale lidová zbožnost se uchránila...“ Papež vykresluje klerikalismus, jako to, co dusí sílu a milost křtu, z níž pramení evangelizační a misijní síla, jako vytváření závislostí, které udržují lidi ve stavu nedozrálosti.

Pokud jde o krizi povolání, na niž se má soustředit také příští biskupská synoda, papež mluví o svém přesvědčení, že povolání existují: „jen je třeba vědět, jak jsou předkládána a jaké péče se jim dostává. Pokud je kněz stále uspěchaný, ponořený do tisíců administrativních záležitostí, pokud neuznáme, že duchovní vedení není klerikálním, nýbrž laickým charismatem (které může vykonávat i kněz) a nebudeme laiky pobízet k rozlišování povolání, je evidentní, že povolání mít nebudeme,“ shrnuje František. A dodává: „Nepodporovat povolání mezi místním obyvatelstvem je sebevražda, nelze to nazvat jinak než sterilizací církve... znamená to nedovolovat, aby matka měla děti. A to je vážné.“

Jedním z klíčových pojmů, o které papež František opírá svou morální teologii je rozlišování. Papež kritizuje nedostatečný důraz na rozlišování při formaci seminaristů. „Hrozí nám, že si zvykneme na „černobílé“ vidění a na to, co je legální“ – říká a dodává, že to může vést k pojetí morálky v kazuistickém smyslu. František vzpomíná, že sám byl vychován v ovzduší dekadentní scholastiky: „Celá morální oblast byla omezena na „lze“ a „nelze“, „odtud potud“. Upozorňuje, že od té doby morální teologie pokročila kupředu. Je sice třeba vyvarovat se situacionismu, ale na druhé straně je potřeba probudit velké bohatství, jaké obsahuje dimenze rozlišování – a právě to je vlastní velké scholastice, dodává papež František. Sv. Tomáš a sv. Bonaventura říkají, že obecný princip platí pro všechny, avšak – a to říkají jasně – otázka se rozrůzňuje v té míře, v jaké se postupuje k jednotlivostem, a nabývá různých odstínů, aniž by se obecný princip měnil. Tato scholastická metoda má svoji platnost, konstatuje papež. Je to také metoda, kterou užívá Katechismus katolické církve i poslední apoštolská exhortace Amoris laetitia po rozlišování, na kterém se podílela celá církev prostřednictvím dvou synod. „Morálka obsažená v Amoris laetitia je tomistická“- říká František a dodává, že jsou nicméně některé morální otázky, k nimž lze získat dostatečné světlo jedině v modlitbě. „Pěstovat teologii bez modlitby není možné,“ zdůrazňuje.
Papež se dále rozhovořil o nezbytnosti studovat teologii v kontextu reálně žitého života. Nesmí chybět akademická studia, ale ani kontakt s realitou, modlitba a osobní i komunitní rozlišování.

Pokud jde o kritiku a její přijímání, papež podotýká, že je třeba mít na zřeteli, odkud kritika přichází a kdo kritizuje. Dodává ovšem, že někdy i nejhorší nedorozumění mohou přinést kritiku, která pomáhá. „Je potřeba naslouchat každé kritice a rozlišovat. Nesmíme zavírat brány před žádnou kritikou, protože bychom si tak mohli zvyknout na zavírání bran a to není dobré. Po rozlišování lze říci: tato kritika je neopodstatněná a zavrhnout ji“ – říká František a dodává, že k rozlišování se má přistupovat každodenně, s dobrou vůlí a se srdcem otevřeným před Pánem.

„Jsem spíše pesimista“ – vyznává papež František, protože „mám sklon zabývat se tím, co nefungovalo.“ Za nejlepší protilék označuje útěchu, kterou nachází, když předloží celý den před Pána, aby On sám ukázal, co v něm činil. „Když si takto na konci dne uvědomím, že jsem veden, když si uvědomím, že navzdory mému odporu, jsem byl veden, jako na vlně, která mne unášela kupředu, utěšuje mne to. Je to jako bych pocítil: „On je tady“. A pokud jde o můj pontifikát, utěšuje mne, když uvnitř slyším: „Na tuto scénu mne nepřivedl souběh hlasů, ale má s tím co do činění On“ A to je mi velkou útěchou.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.