9.11.2016 

Předmluva papeže Františka ke knize „Nebát se odpuštění“

Již mnohokrát jsem při různých příležitostech vyprávěl o odpovědi, kterou mi jednou dal o. Luis Dri, když jsem byl biskupem jiné diecéze – Buenos Aires. Zeptal jsem se ho, co dělá, když vyjde ze zpovědnice, kde toho dne strávil spoustu hodin, a hryže ho svědomí, že příliš odpouštěl. Řekl mi, že obvykle kleká před svatostánek a před Nejsvětější svátostí sám prosí o odpuštění za to, že příliš odpouštěl. A na závěr své prosby se k Ježíši obrací slovy: „Ale tys mi dal špatný příklad!“ Něco obdobného říkával také svatý Leopold Mandič, velký kapucínský světec, kterého – nikoli náhodou – otec Dri odjakživa velmi uctívá. Tato odpověď mne hluboce zasáhla, a proto o ní neustále vyprávím, neboť vypovídá o postoji, který je dnes nezbytnější, než kdykoli dříve.

Kajícník, který klepe na dveře našich zpovědnic, mohl k milosrdnému Božímu objetí dospět nesčetnými cestami. Může to být věřící, který pravidelně přistupuje ke svátosti smíření, anebo někdo, kdo přichází za výjimečných okolností. Možná vstoupil do kostela jen náhodou – ačkoli v plánech Boha Otce není nic náhodného – anebo je jeho gesto závěrečnou etapou značně protrpěného vývoje. Ať už byl počáteční podnět jakýkoliv, je nutné, aby ona žena, muž, mladý či starý člověk přicházející do zpovědnice zakusili milosrdné objetí našeho Boha. Boha, který nás předchází, čeká na nás, přijímá nás. Pokaždé, když k nám kněžím přistoupí kajícník, otevře dveře zpovědnice, anebo poklekne před mřížkou či se posadí po našem boku, aby zakusil smíření, mějme na paměti otcovo jednání s marnotratným synem, ať už má onen člověk jakýkoli osobní příběh, přichází z jakýchkoli pohnutek a nese na bedrech jakoukoli tíži hříchu. Je krásné, že otec Luis Dri ve zpovědnici pověsil reprodukci Rembrandtova obrazu, který vykresluje objetí otce s marnotratným synem. Jak říká, onen obrázek visí na dosah pohledu každého člověka, který se přijde vyzpovídat.

Otec Luis nám připomíná, že možná nejdůležitějším detailem oné malby jsou ruce milosrdného Otce, které se liší – jedna z nich, ta levá, je mužská; druhá je ženštější. Milosrdenství, stejně jako soucit, ono niterné pohnutí, které Ježíš zakouší v mnoha příbězích evangelia, totiž má jak otcovské, tak mateřské rysy. Milosrdenství je mateřská láska, prýštící z útrob, která prožívá pohnutí nad křehkostí svého stvoření a objímá jej. Z ryze mužského hlediska je milosrdenství pevnou věrností Otce, který je stálou oporou svých synů, odpouští jim a vrací je na správnou cestu.

Boží něha, píše dále papež František, je jedinou silou, která je s to dobýt lidská srdce. To, co okouzluje a přitahuje, co dokáže obměkčit a zvítězit, láme pouta a osvobozuje, není síla nějakých nástrojů či tvrdost zákona, nýbrž všemohoucí slabost božské lásky, neodolatelná touha její něhy a nezvratitelný příslib jejího milosrdenství. Svatý otec tento pojem přibližuje na obrazu ženského lůna, které nově tvoří: „Objetí a přítomnost milosrdného Boha, který k nám skrze kněze přistupuje, proměňuje zpovědnici v mateřský klín. Pro nás, ubohé hříšníky, kteří se cítíme jako vydědění sirotci, je to domov“. Nejen penitent, ale také zpovědník má vnímat svou hříšnost, podotýká papež: „Být dobrým zpovědníkem není výsledek odborného kurzu. Musíme nejprve sami uznat svou hříšnost, prosit o přijetí, opětovné pozvednutí, odpuštění, záplavu milosrdenství. Musíme se sami dát vést Ježíšem a také Marií – dát se přikrýt jejím pláštěm. Musíme být schopni plakat nad svými hříchy a také nad hříchy člověka, který se zpovídá“.

A dále – milosrdný otec je na onom obraze ztvárněn jako slepec, „jako by jeho zrak vyhasl čekáním na synův návrat. Pro otce tu neexistuje nic jiného než syn – jeho okolí, vystupující ze šera, se účastní jeho láskyplného vzepětí k synu. Otcův vous není upravený, jako by čekání na synův návrat odsunulo do pozadí rovněž to, co přísluší osobní každodennosti“, říká v knize o. Luis a dodává:

„Když si povšimu, že se kajícník zdráhá, má strach, protože toho dost natropil, a když se mu pravděpodobně hlavou honí myšlenka, jestli mu Bůh vůbec může odpustit, řeknu mu: Podívej se tamhle! Bůh tě objímá jako onen otec, Bůh tě má rád, miluje tě, jde s tebou. Bůh přišel odpouštět, nikoli trestat, opustil nebe, aby žil s námi, a to až do konce. Jak bychom se mohli bát, že nám neodpustí?“

Svatý Leopold Mandič se k penitentům obracel slovy: „Mějte víru, mějte důvěru, nemějte strach. Podívejte, také já jsem hříšník jako vy. Kdyby mne Pán nezadržel, choval bych se stejně jako vy, možná ještě hůře“. A pár dní před smrtí tento velký zpovědník prohlásil: „Zpovídám více než padesát let a nemám výčitky svědomí kvůli všem případům, kdy jsem dal rozhřešení. Trápím se ale kvůli tomu, že jsem je třikrát nebo čtyřikrát nemohl udělit. Možná je to kvůli tomu, že jsem neučinil vše proto, abych v kajícnících vzbudil náležité dispozice.“ „Kde je milosrdenství“, pokračuje o. Luis citovaný papežem Františkem, „zpochybňuje se sobectví a utvrzování sebe sama, staví se zdi šířící se nesnášenlivosti a násilí, ale zároveň se aktivně uplatňuje princip smíření. Milosrdenství totiž souhlasí s tím, že svět neřídím „já“, nýbrž někdo Jiný. Milosrdenství začíná Bohem, který z člověka činí bytost a má s ním slitování, a pokračuje člověkem, který napodobuje Pánovo jednání, protože zakouší jeho blahodárnost v kolektivním a společensky organizovaném životě. V tomto smyslu je milosrdenství hluboce sociální postoj“, uzavírá o. Luis. Jistě, je to postoj se sociálními důsledky, zdůrazňuje v přemluvě papež František. A pokud je pravdou, že žijeme v těžké době, kterou jsem vícekrát nazval „třetí světovou válkou rozdělenou na díly“, jestliže skutečně žijeme v časech hrůzy a strachu kvůli slepému násilí postrádajícímu špetku lidskosti, pak je také pravdou, že díky Bohu, nechybějí kladné vzory. Každé přátelské gesto, každá zbořená bariéra, každá ruka podaná ke smíření, byť se nedostanou do hlavních zpráv, jsou předurčeny k tomu, aby působily v sociálním tkanivu našich rodin, čtvrtí, měst, národů, mezistátních vztahů. Nezapomínejme prosím, že rozvodněná řeka nenávisti a násilí nezmůže nic proti oceánu milosrdenství, který zaplavuje náš svět. Ponořme se do tohoto oceánu a dejme se obnovit.

Papež František

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.