Rádio Vaticana

Otec Antonio

30.9.2004

Bylo to někdy v roce Spásy 2000. Sloužil jsem tehdy jako velvyslanec v Maroku a toužil jsem se podívat na Saharu, po stopách geniálního spisovatele a filosofa Antoina de Saint-Exupéryho a zejména po stopách misionáře Charlese de Foucaulda, původně důstojníka kavalerie francouzské armády. Tento statečný muž, v roce 1883, v přestrojení za marockého žida, prošel křížem krážem pěšky na 3000 kilometrů v tehdy téměř neznámé a zakázané zemi. Právě tady, v Maroku, se naučil, aniž to tušil, základům své askeze. V roce 1886 konvertoval a po pěti letech studia byl vysvěcen na kněze. Sen o návratu do Maroka se mu nesplnil, ale až do své mučednické smrti roku 1916 žil a pracoval uprostřed Sahary v Tamanrassetu, v pohoří Hoggar, mezi Tuarégy.

Z Rabatu na okraj Sahary je daleko: kolem 600 kilometrů. Po prvních draze zaplacených zkušenostech jsem věděl, že na to, aby člověk něco uviděl, je zapotřebí mít k dispozici alespoň 3 dny. Někde uprostřed cesty mezi Rabatem a Saharou leží, ve srážkovém stínu mezi Středním a Vysokým Atlasem, městečko Midelt. Nad ním se vypíná majestátní hřeben Džebel Ajaši, vysoký přes 3700 metrů, pokrytý často již od října až do dubna sněhem.

Rozhodl jsem se, že Midelt učiníme naším etapovým městem, přespíme tam a zkusíme využít příležitosti ke mši svaté. Již dříve jsem si totiž u otce Jeana-Pierra, salesiána z katedrály v Rabatu, zjistil, že je tam katolický farní kostel a kromě toho ještě bratři trapisté a sestry františkánky. Asi týden před plánovaným odjezdem jsem tedy zavolal na faru do Mideltu. Na druhém konci linky se ozval hlas muže, který mluvil zvláštním jazykem. Něco mezi francouzštinou a španělštinou.

?Chvála Kristu! Jmenuji se otec Antonio. Zajisté, máme sobotní mši svatou s nedělní platností. A proč chcete spát v hotelu? Můžete být u mně na faře, místa je tu dost.?

?Díky za pozvání, přijedeme.?

A už nastal ten den, kdy uháníme zelenými a úrodnými pláněmi zahrady Maroka v okolí města Meknés, pak do hor, kolem vyhaslých vulkánů, přes cedrové lesy a kolem jezer Středního Atlasu. Sjíždíme dolů a vegetace ubývá. Před námi se otvírá poušť. To ještě není Sahara, je to jen polopouštní planina mezi oběma Atlasy, široká několik desítek kilometrů. Sporá vegetace, tu a tam stolová hora.

Konečně v Mideltu. Berberský chlapec nám ochotně ukazuje kostelík uprostřed městečka a nabízí se, že nám pohlídá auto.

?Znáš otce Antonia??

?Otce Antonia? Kdo by ho neznal? Každý v Mideltu ho zná a každý si ho váží, protože otec Antonio všem pomáhá. - Tady zazvoňte.?

Zvoníme a po chvíli nám otvírá drobný muž pokročilého věku.

?Vítejte.?

Dojemně maličký kostelíček se zvoničkou, která se věži jenom podobá, ale zvon tam ještě je. Na malém dvorečku trocha zeleně. Jak vcházíme, holubi na střeše kostelíka a na zvoničce nás pozorují. Antonio nabírá do dlaní obilí, zavolá a holubi se slétají. Stojí s rozpřaženýma rukama a holubi mu z nich zobou... ?Učil jsem na jezuitském gymnáziu v Granadě a dvacet let jsem žádal, abych mohl jít do misií. Otec představený mně to dovolil až před patnácti lety. To mně bylo 68 let. Ve Španělsku žebrám o peníze a zde se starám o opuštěné berberské ženy. Sestry Ludi a Bego se starají o nemocné a učí malé děti číst a psát. Celý rok jsou s nimi nahoře, v horách, přes léto dokonce pod stanem na hřebenech, v zimě ve vesnici. Čas od času jezdím v ruské terénní ladě a se šesti náhradními pneumatikami za nimi nahoru, po pustých pláních a koryty vyschlých potoků. Přivážím zásoby a sloužím mši svatou.?

Na maličké zahrádce rostou dvě mohutné hlavy vinné révy.

?Vodu ze studny mně stáhli, když vedle kostela budovali četnickou stanici a vykopali tam studnu ještě hlubší, než je ta moje, ale réva si vodu najde.?

Pak nám ukazuje místnosti, kde budeme bydlet. Kovová vojenská lůžka a vlněné přikrývky, které tkaly berberské ženy. Strohé, žádný přepych, ale je tu voda a to je na poušti to hlavní.

Před bohoslužbou s námi vchází do kostelíka. Na hlavním oltáři je cedrová socha Panny Marie s dítětem Ježíšem. Malovaná okénka vyzdobil jeden řeholník z komunity Menších bratří Ježíšových otce Foucaulda.

Přicházejí sestry z Kasby Miriam, otec Antonio se převléká do mešních rouch a začíná sloužit mši svatou. Při prvním svatém čtení se na sebe sestry dívají nechápavě: dnes je přece teprve sobota.

Teď už víme, jak je to s bohoslužbou s nedělní platností. Otec Antonio ji ve své dobrotě sloužil, zcela výjimečně, jen pro nás.

Pavel Jajtner