Rádio Vaticana

Kardinál Müller: Nemůžeme reformovat církev tak, jako by šlo o lidskou instituci

25.10.2016

„Benedikt a František. Petrovi nástupci ve službě církve“, tak je nadepsána nová kniha kardinála Gerharda Ludwiga Müllera, kterou v těchto dnech vydalo nakladatelství Ares. Prefekt Kongregace pro nauku víry v ní rozvíjí úvahy nad postavami obou papežů, reformou římské kurie, zastavuje se nad teologickým dílem Josepha Ratzingera a „církví chudou a pro chudé“ papeže Františka. Přinášíme vám exkluzívní rozhovor, který kardinál Müller poskytl Vatikánskému rozhlasu:

„Oba dva jsou Petrovi nástupci! A je velmi důležité nahlédnout to v teologické perspektivě: papež není nástupcem předchozího papeže, nýbrž každý papež je nástupcem sv. Petra a reprezentuje proto onen velký úkol, který mu Ježíš Kristus svěřil. Proto každý papež, jako osobnost, je instruován samým Ježíšem Kristem.“

Jaký impuls dal Benedikt XVI. naší víře v Krista? Co především charakterizovalo jeho pontifikát?

„Papež Benedikt napsal knihu o Ježíši Nazaretském a – jak víme – tato kniha je vyznáním, slavnostním potvrzením víry svatého Petra. Mnoho lidí říkalo, že Ježíš je prorok. Petr, zosobňující církev, díky zjevení, kterého se mu dostalo od Nebeského Otce, řekl: „Ty jsi Kristus, Mesiáš“. A toto je jádrem petrinského poslání! Kniha tedy není pouze soukromou studií, jakou napsal nějaký profesor na teologické či filosofické téma.... Toto je jádrem primátu, protože primátu máme zapotřebí pouze proto, aby sjednocoval všechny věřící v jediné víře. Víra není souhrnem přesvědčení, idejí, ale má svůj střed, kterým je osoba Ježíše Krista, pravého Boha a pravého Člověka.“

Jedna z kapitol vaší knihy je věnována „církve chudé a pro chudé“, přednostní volbě chudých. Proč toto téma, které papež František vnesl do svého pontifikátu, okamžitě zaujalo a nadále vzbuzuje pozornost i mezi nekatolíky?

„Tento výraz „přednostní pozornost k chudým“ neznamená výlučnou, nýbrž přednostní pozornost k chudým a k mladým, jak se původně říkalo. Jde o výraz, který má původ v II. vatikánském koncilu, v konstituci Gaudium et Spes a v Sociálním učení církve. Nespadl samozřejmě z nebe, ale vychází z jádra, z centrálního poslání církve. Samozřejmě biskupové, kněží i laici v Latinské Americe vnímají tuto preferenci více, protože jde o naléhavé téma, naléhavější (v jejich oblasti) než v evropských zemích nebo v Severní Americe. Papež František vždy opakuje: „To, co my – církev – můžeme dát chudým, je především evangelium,“ tuto novou zprávu, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých pro všechny lidi. V důsledku toho se také my máme zabývat integrálním rozvojem všech lidí. Všichni mají základní právo mít podíl na materiálních, kulturních a sociálních dobrech lidstva. Papež František nám tyto věci znovu předestírá, poukazuje na ně přímo a konkrétně. Je to velká výzva, přítomná na celém světě. Proto myslím, že papež František má velkou popularitu a vysílá výrazné pobídky a podněty nejen uvnitř církve, ale také celému lidstvu. V tom je také jeho důležitost a role v dnešním světě.“

Poslední kapitola knihy se zabývá teologickými kritérii reformy církve a římské kurie. Jaké místo má v kontextu této studie reformní proces zahájený papežem Františkem od počátku jeho pontifikátu?

„Všichni už dlouho mluví o reformě římské kurie a církve, nicméně je potřeba uvědomit si, že jsme v jiné situaci než při reformě lidské instituce. Jde tady o církev a církev byla založena Ježíšem Kristem a jako taková je Božím dílem. Nemůžeme tedy reformovat církev, jako by šlo o předmět, který máme ve svých rukou. Když mluvíme o římské kurii, je třeba v první řadě vidět, o co jde. Římská kurie není byrokratický aparát, který spravuje církev. To je příliš světská představa! Jde především o duchovní reformu, kde spiritualita podněcuje a motivuje všechny, kdo se na práci římské kurie podílejí. Když se řekne reforma kurie, mnoho lidí a novinářů mluví především o refromě ve smyslu nové vnější organizace, ale to je druhořadé. Důležitější reforma je reforma ducha v duchu služby, v duchu přijetí. V tomto smyslu potřebujeme reformu kurie. Papež mluvil nejen o reformě kurie, ale také o reformě celé církve, všech ordinariátů, vikariátů a diecézí... Je důležité, aby zavládl nový duch, nejen v byrokracii a administrativě. Za co se považují lidé tvořící kurii? Považují se za zaměstnance určité organizace nebo za zástupce církve, která je Kristovým Tělem, chrámem Ducha svatého, Božím lidem? Svatý otec zdůraznil význam duchovního společenství pro církev i pro římskou kurii. Modlitba, sjednocení s Bohem, s Ježížem Kristem je pramenem, v němž máme svůj původ.“

V čem vidíte největší dary papeže Františka a papeže Benedikta?

„Všichni víme, že papež Benedikt je teolog mimořádné a vynikající úrovně, ale není pouze teologem, nesmíme upadnout do tohoto klišé. Není pouze „německým profesorem“! Má velkou pastorační zkušenost, napsal mnoho knih o spiritualitě, o velkých problémech moderního života. Psal, kázal, podal výklady na mimořádně vysoké intelektuální úrovni a to znamená – mimo jiné – že křesťanství má svou vlastní inteligibilitu. Jsme schopni odpovídat na otázky, které vyvstávají na rovině „Logu“, nejsme náboženstvím sentimentů, povrchnosti. Víra se přímo dotýká existenciálních otázek člověka. Papež František přichází ze svého kontextu, z Latinské Ameriky, která je už 500 let velkou oblastí katolické víry, s převážnou většinou katolíků. Je dobré, aby tato kulturní dimenze vstoupila do všeobecného katolicismu, aby se trochu překonal eurocentrismus. V tomto globalizovaném, univerzálním světě je to dobré znamení. A skutečnost, že papežové nepocházejí pouze z Evropy nebo z některých evropských zemí, můžeme intepretovat jako znamení Ducha svatého. U kandidáta na Petrův stolec není národnost překážkou... Duch svatý může mezi kardinály svobodně vybírat!

Řekl pro Vatikánský rozhlas kardinál Gerhard Ludwig Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry.

Johana Bronková