Rádio Vaticana

Dát najíst hladovému, dát napít žíznivému

19.10.2016

Katecheze papeže na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Jak 2,14-17)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Jedním z důsledků takzvaného „blahobytu“ je to, že přivádí lidi k tomu, aby se uzavírali do sebe, a činí je nevnímavými k potřebám druhých. Dělá se všechno, aby byli oklamáni, když jsou jim prezentovány pomíjivé životní vzory, které za pár let zmizí, jako by náš život byl nějakou módou, jíž je třeba se držet a kterou je třeba odkládat podle sezóny. Tak tomu není. Realita, kterou je třeba přijímat a vyrovnávat se s ní tak, jak je, nás často staví před naléhavé požadavky. Proto je mezi skutky milosrdenství zmínka o hladu a žízni: dávat najíst hladovým, kterých je dnes tolik, a napít žíznícím. Kolikrát nás média informují o obyvatelích, kteří trpí nedostatkem potravy a vody, což má vážné důsledky zvláště pro děti.

Veřejné mínění je ovlivňováno určitými zprávami a zvláště obrazy, čas od času se objevují veřejné kampaně stimulující solidaritu. Dávají se velkodušné dary a je tak možné přispět ke zmírnění mnohého utrpení. Tato forma činorodé lásky je důležitá, ale možná se nás netýká bezprostředně. Když však jdeme po ulici a setkáme se s člověkem v nouzi anebo nějaký chudý zaklepe na dveře našeho domu, je to něco docela jiného, protože se neocitáme před nějakým obrazem, ale máme v tom osobní účast. Už neexistuje odstup mezi mnou a jím či ní, a jsem osloven. Abstraktní chudoba nás neoslovuje, ale přivádí k zamyšlení a bědování. Když však vidíme ztělesněnou chudobu v nějakém muži, ženě či dítěti, oslovuje nás! A proto máme sklon vyhýbat se chudým, nepřibližovat se k nim, tendenčně maskovat realitu chudoby a vytvářet si od ní odstup. Osloven jsem tehdy, když se odstup mezi mnou a tím druhým vytratí. Jaká je v těchto případech moje reakce? Odvrátím svůj pohled a jdu dál? Anebo se zastavím k rozmluvě a zajímám se o dotyčného? Pokud tak jednáš, určitě se najde někdo, kdo řekne: „Je to blázen, baví se s chudákem?“. Zjišťuji, zda mohu dotyčného nějak přijmout, anebo se snažím zbavit se jej co nejdříve? Možná, že chce jenom to nejnutnější: najíst a napít. Přemýšlejme chvíli: kolikrát jen odříkáváme „Otče náš“ a vůbec nevěnujeme pozornost slovům: „Chléb vezdejší dej nám dnes“.

V Bibli jeden Žalm říká, že Bůh „dává pokrm každému tvoru“ (Žl 136,25). Zkušenost hladu je tvrdá. Něco o tom ví ten, kdo prožil válku či hladomor. A přece se tato zkušenost denně opakuje a koexistuje vedle přebytku i plýtvání. Stále jsou aktuální slova apoštola Jakuba: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: »Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se« - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,14-17), je nečinorodá a neschopná prokazovat skutkem milosrdenství, lásku. Vždycky je někdo, kdo má hlad a žízeň a potřebuje mne. Nemohu to delegovat na druhého. Tento chudý potřebuje mne, moji pomoc, moje slovo, moje nasazení. Jsme do toho zapojeni všichni.

Tak také učí evangelní úryvek, ve kterém se Ježíš při pohledu na množství lidí, kteří jej celé hodiny sledovali, obrací na své učedníky otázkou: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ (Jan 6,5). A učedníci odpovědí: „Tady to nejde, rozpusť zástupy...“ Ježíš jim však řekne: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst“ (srov. Mt 14,16). Nechal si předložit oněch pár chlebů a ryb, které měli u sebe, požehnal, lámal a rozdělil je mezi všechny. To je pro nás velmi důležité ponaučení. Říká nám, že pokud tu trošku, kterou máme, svěříme do Ježíšových rukou a rozdělíme se s vírou, stane se z ní překypující bohatství.

Papež Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate praví: „Dát hladovým najíst je etickým imperativem pro univerzální církev. [...] Právo na výživu i právo na vodu hraje důležitou roli při uznání dalších práv. [...] Je proto nezbytné, aby rostlo solidární vědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí, a to bez rozdílu a jakékoli diskriminace“ (č.27). Nezapomeňme na Ježíšova slova: „Já jsem chléb života“ (Jan 6,35) a „Kdo žízní, ať přijde ke mně“ (Jan 7,37). Tato slova nás všechny věřící provokují k uznání toho, že skrze podání jídla hladovému a nápoje žíznivému vede náš vztah s Bohem, který v Ježíši zjevil svoji milosrdnou tvář.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV