Rádio Vaticana

Papež kázal o konci životního běhu apoštolů a pastýřů

18.10.2016

Dobrý pastýř, který se drží Ježíše a nikoli moci, peněz či spolků, i kdyby byl všemi opuštěn, Pán bude vždycky stát při něm, bude zklamán, ale nebude zahořklý – kázal papež František při mši v kapli Domu sv. Marty.

Papež komentoval druhý list Timotejovi (2 Tim 4,9-17), ve kterém si svatý Pavel z římského vězení stěžuje na svoji opuštěnost a příkoří vytrpěná od bratří a téměř jako žebrák prosí o almužnu. Takové jsou konce apoštolů, podotkl papež.

„Osamocený žebrák, vystavený zášti a opuštěný. Je to však onen velký Pavel, který slyšel Pánův hlas, Pánovo povolání! Ten, který putoval od jednoho konce k druhému, spoustu toho vytrpěl, podstoupil mnoho zkoušek kvůli hlásání evangelia, vysvětlil apoštolům, že si Pán přeje, aby také pohané vešli do církve. Velký Pavel, který v modlitbě vystoupil až do sedmého nebe a slyšel věci, které před ním nikdo neslyšel. Velký Pavel v pokojíku jednoho domu v Římě čekal, jak skončí tento stranický boj uvnitř církve mezi judaizující rigidností a učedníky, kteří jsou mu věrní. Takto se končí život velkého Pavla: zklamáním, nikoli v roztrpčení a zahořklosti, ale ve vnitřní neútěše.“

„Tak tomu bylo u Petra a velkého Jana Křtitele, který osamělý a v úzkostech posílá svoje učedníky, aby se zeptali Ježíše, zda je opravdu Mesiáš, a nakonec mu useknou hlavu z rozmaru jedné tanečnice a ze msty jedné cizoložnice. Tak tomu bylo u Maxmiliána Kolbeho, který zakládal hnutí apoštolátu po celém světě, vykonal spoustu věcí a skončil v cele koncentráku. Když je apoštol věrný – zdůraznil papež – nečeká jej jiný konec než ten Ježíšův. Zůstává mu však nablízku Pán, který jej neopouští, takže v Něm čerpá sílu. Tak umírá Pavel. Takový je zákon evangelia: pokud zrno nepadne do země a neodumře, nepřinese užitek. Pak přijde vzkříšení. Jeden teolog prvních století říkal, že krev mučedníků je semenem křesťanů:

„Zemřít takto, jako mučedníci, jako Ježíšovi svědkové znamená být zrnem, které přinese užitek a naplní zem novými křesťany. Když pastýř žije takto, nezahořkne. Je možná zklamán, ale má jistotu, že při něm stojí Pán. Avšak zaměstnává-li se pastýř ve svém životě jinými věcmi a nikoli věřícími – je například přitahován mocí, penězi a spolčováním – nebude na konci sám, možná bude mít dědice, kteří budou čekat až zemře, aby viděli, co si mohou odnést.“

Svoji homilii papež František končil slovy:

„Když jdu na navštěvu do domova pro staré kněze nacházím spoustu těchto dobrých kněží, kteří svůj život oddali věřícím. Jsou nemocní, chromí, na invalidním vozíku, ale mají na tváři úsměv. Říkají »Je dobře, mám se dobře, Pane,« protože cítí, že Pán stojí při nich. V jejich zářivých očích je otázka: »Jak to jde v církvi? V diecézi? Jsou povolání?«. A tak až do konce, protože jsou to otcové a svůj život odevzdali druhým. Vraťme se k Pavlovi. Tento osamocený žebrák, oběť zášti je opuštěn všemi kromě Pána Ježíše, a říká: »Pán stál při mně«. Dobrý Pastýř musí mít tuto jistotu, pokud jde Ježíšovou cestou, Pán při něm stojí až do konce. Modleme se za pastýře, kteří stojí na konci svého života a očekávají, že je Pán vezme k Sobě. A modleme se, aby jim Pán dal sílu, útěchu a jistotu, a třebaže vnímají svoji nemoc i opuštěnost, ať je s nimi a jim nablízku. Pán ať jim dodává sílu.“

Kázal dnes ráno papež František v kapli Domu sv. Marty.

Milan Glaser