2.10.2016 

říká papež na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu

Právě zakončená návštěva Gruzie a Ázerbájdžánu, otázky genderu a homosexuality, příští apoštolské cesty, vztahy s Čínou a brzká volba nových kardinálů – k těmto i dalším tématům se papež František vyslovil při hodinové tiskové konferenci na palubě letadla z Baku do Říma. První otázka pocházela jako tradičně od zástupce hostitelské země – kladla ji Ketevan Kardava z gruzínské televize:
Svatý otče, mnohokrát děkujeme za vaši první cestu do Gruzie. Považovala jsem za velmi důležité novinářské pokrytí této návštěvy a skutečnost, že jsem mohla sledovat vaši cestu v mé zemi. Všechny obyvatele Gruzie velice oslovila vaše promluva a zejména fotografie, která vás zachycuje s gruzínským patriarchou, byla tisíckrát sdílena na sociálních sítích. Pro naše opravdu malé katolické společenství to byla značně povzbudivá návštěva. Vnímáte po setkání s gruzínským patriarchou, že tu jsou základy pro budoucí spolupráci a konstruktivní dialog mezi vámi a katolickou církví a pravoslavnou církví vzhledem k věroučným rozdílům, které tu existují? Řekl jste nám, že máme mnoho společného a že máme více společného než toho, co nás rozděluje. Děkuji a očekávám vaši odpověď.

1. Překvapivá Gruzie

Papež František: „V Gruzii jsem zažil dvojí překvapení. Prvním je Gruzie sama. Nikdy bych si nepředstavil, že v ní bude tolik kultury, víry, křesťanství. Je to věřící národ, který má prastarou křesťanskou kulturu, národ mnoha mučedníků. Objevil jsem něco, co mi bylo neznámé – šíři této gruzínské víry. Druhým překvapením byl patriarcha – je to Boží muž, člověk, který mne dováděl k pohnutí. Po setkáních s ním jsem odcházel s rozechvělým srdcem a s pocitem, že jsem měl před sebou Božího muže. Takový opravdu je. O tom, co nás spojuje a dělí, bych řekl – nediskutujme o doktrinálních problémech, přenechme to teologům, protože to umí lépe než my. Debatují o nich a jsou schopní, dobří, plní dobré vůle – míním teology z jedné i druhé strany. Co máme dělat my, jako lid? Modlit se jedni za druhé. Modlitba je velice důležitá. A za druhé – pracovat společně. Je třeba pracovat pro chudé? – Udělejme to spolu. Vyskytne se nějaký problém? Můžeme-li ho vyřešit společně, učiňme to! Jsou tu migranti? Věnujme se jim společně. Prokazujme společně dobro druhým. Společně. To je možné dělat, a tak kráčet cestou ekumenismu. Nejenom cestou věrouky, což je poslední věc, ke které dospějeme až nakonec. Začněme společnou cestou, kterou se, v dobré vůli, můžeme a musíme ubírat. Ekumenismus dnes spočívá v tom, že kráčíme spolu a vzájemně se za sebe modlíme. Teologové ať nadále mezi sebou mluví a bádají…Gruzie je ale nádherná, vůbec jsem to nečekal – je to křesťanská země až do morku kostí.“

Druhou otázku kladl německý novinář Tassilo Forchheimer z rozhlasové stanice ARD:
Svatý otče, mluvil jste se všemi lidmi, kteří mohou změnit stávající špatné vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Co by se mělo stát, aby se dospělo k trvalému míru, který by hájil lidská práva? Jaké jsou tu problémy a jakou roli může sehrát Vaše Svatost?

2. Vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem

Papež František: „V promluvách jsem o tom mluvil dvakrát a podruhé jsem upozornil na roli náboženství, která v tom mohou být nápomocná. Myslím, že jedinou cestou je tu dialog – a to upřímný dialog bez postranních úmyslů, dialog tváří v tvář. Otevřené vyjednávání. Pokud k něčemu takovému nelze dospět, je třeba sebrat odvahu a jít k mezinárodnímu soudu, kupříkladu v Haagu, a podrobit se mezinárodnímu rozsudku. Nevidím tu jinou cestu. Opakem je válka, která vždy ničí a kterou se všechno ztrácí! Rolí křesťanů je tu modlitba – mají se modlit za mír, aby se srdce vydala cestou dialogu, vyjednávání anebo předstoupení před mezinárodní soud. Není možné, že existují takovéto problémy – pomyslete jen, že všechny tři kavkazské země nějaké mají. Také Gruzie má problematické vztahy s Ruskem, které nejsou příliš známy, ale je to nicméně problém, který může narůstat. Arménie je země s uzavřenými hranicemi a má problémy s Ázerbájdžánem. Pokud dialog a vyjednávání nepokračuje, je třeba jít k mezinárodnímu soudu. Jiná cesta tu není. A pak je důležitá modlitba, modlitba za mír.“

Dále se ujala slova Maria Elena Ribezzo ze švýcarského deníku La Presse.
Vaše Svatosti, dobrý večer. Včera jste mluvil o světové válce, která se vede proti manželství, a užil jste velmi silných slov proti rozvodu – řekl jste, že znečisťuje Boží obraz, zatímco v minulých měsících, včetně synody, se mluvilo o přijetí rozvedených. Chtěla bych vědět, zda se tyto přístupy slučují, a jak…

3. Světová válka proti manželství

Papež František: „Vše, co jsem včera spatra řekl, je jinými slovy řečeno v Amoris laetitia, když se tam mluví o manželství jako svazku muže a ženy, tak, jak je Bůh učinil – tedy jako svůj obraz, kterým je muž a žena. Božím obrazem není pouze muž, jsou to muž a žena společně, kteří se stávají jedním tělem, když se spojují v manželství. Taková je pravda. Musíme si přiznat, že dnes se proti manželství vede světová válka, která vychází z kultury konfliktů, neřešených problémů a filosofií v uvozovkách, v jejichž rámci člověk dnes něco dělá, a když se tím unaví, dělá zase něco jiného, a pak ještě a tak dále. Musíme si dávat pozor, aby nás tyto ideje neprostoupily. Za prvé je však manželství obrazem Boha, muže a ženy spojených v jediném těle. Když zničíme manželství, poskvrníme anebo znetvoříme Boží obraz. Amoris laetitia mluví o tom, jak nakládat s těmito případy, jak se chovat ke zraněným rodinám – zde nastupuje milosrdenství. Existuje jedna překrásná modlitba církve, kterou jsme pronášeli minulý týden: Bože, tys tak obdivuhodně stvořil svět a s ještě větší láskou ho obnovuješ“ – tedy vykoupením a milosrdenstvím. U zraněných rodin a párů nastupuje milosrdenství. Existuje tu princip, ale také lidská slabost a hříchy. Slabost a hříchy nemají poslední slovo – poslední slovo má milosrdenství! Rád vyprávím – nevím, jestli už jsem vám to řekl, ano nebo ne? – o sloupku z opatství sv. Marie Magdalény ve Vézelay. Ve středověku se katecheze uskutečňovala v katedrálách prostřednictvím výtvarného znázornění. Je tam krásná sloupová hlavice z roku 1200, na jejíž jedné straně je oběšený Jidáš s vyplazeným jazykem a vypoulenýma očima, na druhé straně Ježíš, Dobrý pastýř, který ho bere na ramena a odnáší. Když se podíváme dobře na Ježíšovu tvář, zjistíme, že na jedné straně má smutně sevřené rty, které se ale na druhé straně rozšiřují do spikleneckého úsměvu. Tehdejší lidé pochopili, co je to milosrdenství! Vůči Jidášovi, rozumíte? V Amoris laetitia se proto nejprve mluví o manželství a tom, jaké jsou jeho základy, a potom se přechází k problémům – jak se na manželství připravit, jak vychovávat děti a jak řešit problémy, pokud se vyskytnou ( o tom pojednává osmá kapitola). Řeší se za pomoci čtyř kritérií – přijímat zraněné rodiny, doprovázet je, rozlišovat případ od případu a integrovat je, obnovovat. To znamená spolupracovat na oné obdivuhodné obnově stvoření, kterou Ježíš učinil vykoupením. Je to tak srozumitelné? Když se zaměříme jenom na jednu část, nefunguje to. Při četbě Amoris laetitia všichni nalistují rovnou osmou kapitolu, ale to nelze – je nutné číst vše od začátku do konce. Co je ústředním tématem? To záleží na každém člověku. Pro mne osobně je jádrem a středem Amoris laetitia čtvrtá kapitola, která je náplní na celý život. Je však nutné číst dokument celý, znovu jej celý pročítat a diskutovat o něm – to vše tvoří celek. Mluví se v něm o hříchu a zlomu, ale také o milosrdenství, vykoupení, péči. Vyjádřil jsem se srozumitelně?“

Za deník National Catholic Reporter kladl otázku Joshua Mcelwee.
Ve včerejší promluvě v Gruzii jste – stejně jako v mnoha dalších zemích – mluvil o teorii genderu. Řekl jste, že je to velký nepřítel, ohrožující manželství. Chtěl bych se ale zeptat: Co byste řekl člověku, který léta trpí svou sexualitou, vnímá, že je tu biologický problém a že jeho fyzický vzhled neodpovídá tomu, co on anebo ona považuje za svou pohlavní identitu? Jak byste jako pastýř a služebník církve doprovázel tyto lidi?

4. Gender a změna pohlaví

Papež František: „Tak především – ve své kněžském a biskupském životě – a také jako papež – jsem doprovázel lidi s homosexuálními tendencemi a praxí. Doprovázel jsem je, přiváděl k Pánu, a i když někteří nemohou, vedl jsem je a nikdy nikoho neopustil. To berte za daný fakt. Lidi je třeba doprovázet tak, jako to činil Ježíš. Když nějaký člověk v této situaci předstoupí před Ježíše, Ježíš mu určitě neřekne: „Jdi pryč, jsi homosexuál!“ Nikoli. Zmínil jsem se o ničemnosti, kterou je dnešní indoktrinace genderovou teorií. Jeden francouzský tatínek mi vyprávěl, jak se u stolu bavili s dětmi. Je to katolík, manželka i děti jsou katolíci – sice poněkud povrchní, ale katolíci – a tatínek se zeptal desetiletého syna, co z něj bude, až vyroste. „Holčička“, zněla odpověď. Onen otec pak zjistil, že v učebnicích jeho dětí se vyučuje teorie genderu, což je proti přirozenosti. Něco jiného je, pokud člověk má tyto sklony, které mohou vyústit ve změnu pohlaví. A něco jiného je vyučovat v tomto směru ve školách, aby postupně docházelo ke změně mentality. Něčemu takovému říkám „ideologické kolonizace“. Vloni jsem dostal dopis od jednoho Španěla, který mi vyprávěl svůj příběh z dětství a mládí. Byl holčičkou a potom dívkou, ale velmi trpěl, protože se cítil jako muž, i když fyzicky byl ženou. Když mu bylo dvaadvacet let, řekl mamince, že podstoupí chirurgický zákrok a podobně. Maminka ho požádala, aby to nedělal za jejího života. Byla už velmi stará a zanedlouho zemřela. Tento muž podstoupil zákrok a dnes pracuje jako úředník ministerstva v jednom španělském městě. Dostavil se za biskupem, který mu velmi pomohl. Byl to schopný biskup, který – v uvozovkách – plýtval časem, aby doprovázel tohoto člověka. Pisatel dopisu pak změnil občanskou totožnost, oženil se a napsal mi, že by pro něj bylo útěchou, kdyby za mnou mohli přijet spolu s manželkou. Přijal jsem je a byli moc rádi. Vyprávěl mi, že ve čtvrti, kde dříve bydlel, byl jeden starý, osmdesátiletý kněz, bývalý farář, který odešel z farnosti a vypomáhal u sester. A pak tam byl mladý farář. Když tohoto muže potkal, křičel na něj na chodníku: „Půjdeš do pekla!“ Když ale potkal starého faráře, říkal mu: „Odkdy už jsi nebyl u zpovědi? Ale jen pojď, vyzpovídám tě, a tak budeš moci jít k přijímání“. Rozumíte? Život je život a je třeba jej brát tak, jak přichází. Hřích je hřích. Sklony a hormonální nerovnováha působí mnoho problémů a je třeba dávat pozor, abychom neřekli: Vlastně je to všechno jedno, tak oslavujme. Ne, tak ne. V každém případě ale člověka přijmout, doprovázet ho, zabývat se jeho případem, rozlišovat a integrovat. Tak by dnes jednal Ježíš. Prosím vás, nepište hned: Papež dává posvěcení transsexuálům! Už vidím ty první stránky novin. Jsou nějaké pochybnosti o tom, co jsem řekl? Chtěl bych mluvit jasně. Je to morální problém. Je to problém. Je to lidský problém. A je třeba jej řešit, jak je to možné – a to vždy v Božím milosrdenství, v pravdě, s jakou jsme mluvili o manželství v kontextu četby celé Amoris laetitia, a vždy s otevřeným srdcem. Nezapomínejte na onen sloupek z Vézelay, který je moc krásný.“

Za list Italské biskupské konference, Avvenire, vystoupil novinář Gianni Cardinale:
Dvě otázky – jedna osobní, druhá veřejná. Osobní se pojí k mému příjmení – kdy oznámíte volbu nových kardinálů a jakými měřítky se bude řídit; druhá otázka je serióznější a mluví tu ze mne Ital – kdy se vydáte navštívit obyvatele postižené zemětřesením a čím se tato návštěva bude vyznačovat?

5. Volba nových kardinálů a návštěva italských krajů postižených zemětřesením

Papež František: „Co se týče druhé otázky, byla mi navržena trojice možných dat. První dvě si nepamatuji, třetí si pamatuji dobře – je to první adventní neděle. Ohlásil jsem, že datum vyberu po návratu z cesty. Cestu podniknu sám, soukromě, jako kněz, biskup, papež. Ale sám – tak se tam chci vydat a být nablízku lidem, ale ještě nevím, jak. Co se týče kardinálů – kritéria jsou stejná jako při předchozích dvou konzistořích. Jmenuji je tak trochu všude, protože církev je v celém světě. Ano, možná se ještě zamyslím nad jmény, ale pravděpodobně budou tři z jednoho světadílu, dva nebo jeden z jiného, jeden z jedné země, druhý z jiné, nevím…Seznam je dlouhý a míst pouze 13. Je třeba myslet na to, aby se vytvářela rovnováha. Rád bych, aby se na kardinálském sboru projevovala univerzalita církve – tedy nejenom evropského centra, ale všech pěti světadílů. Datum konzistoře ještě nebylo stanoveno, může to být konec roku, anebo začátek příštího. Na konci roku se uzavírá Svatý rok, co by se ale dalo vyřešit. Anebo na začátku příštího roku, což je pravděpodobnější.“

6. O cestě do Fatimy

Aura Miguel z portugalského Radia Renascença:
Dobrý večer, Svatý otče. Můj dotaz se týká plánů vašich cest mimo Itálii. V těchto dnech jste už řekl Argentincům, že vaše plány jsou velmi intenzívní a zmínil jste Afriku a Asii. Můžete nám říci o jaké země se jedná? Je tady také jeden náš kolega z Kolumbie, který vás očekává ve své vlasti a já samozřejmě v Portugalsku. Jak bude vaše cesta do Portugalska konkrétně vypadat? Navštívíte Lisabon a Fatimu?

Papež František: „Do Portugalska určitě pojedu – alespoň k dnešnímu dni to mohu říci – a pojedu pouze do Fatimy. Tolik je dnes zřejmé. Proč? Je tu totiž jeden problém. Během Svatého roku byly přerušeny návštěvy ad limina. Z toho plyne, že příští rok musím zvládnout tyto návštěvy z letošního i příštího roku. Pro cesty zbývá málo místa. Do Portugalska ovšem pojedu. Téměř jistá je také Indie a Bangladéš. Pokud jde o Afriku, místo není ještě přesně určeno, všechno záleží na datu a na klimatu, protože jedna věc je cestovat do severozápadní Afriky a něco zcela jiného do jihozápadní. Záleží to také na politické situaci, na válkách apod. O možnosti navštívit Afriku se tedy hovoří. Co se Ameriky týče, už jsem řekl, že bych se tam chtěl vypravit, až se podaří završit mírový proces – a pokud zvítězí v referendu. Až bude všechno natolik jisté, že kroky zpět nebudou možné, včetně podpory mezinárodní komunity – zkrátka až bude všechno zakončeno. Pokud tomu tak bude, mohu se vydat na cestu. Je-li situace nejistá (nikoliv)... Všechno ovšem záleží na tom, jak se vysloví lid. Lid je suverénní. My jsme uvykli hledět více na demokratocké formy (než) na suverenitu národa, tyto dvě věci však musejí jít ruku v ruce. Napříkad na některých kontinentech se objevil zvyk, že když vláda končí druhý mandát, usiluje o změnu konstituce, která by jí umožnila třetí. A tomu se říká přeceňování tzv. demokracie na úkor svrchovanosti národa, kterou zaručuje kontituce. Všechno tedy odvisí od této věci. O mírovém procesu se rozhodne dnes – částečně. Hlas lidu je svrchovaný. Mám zato, že by se mělo udělat to, co řekne lid.“

Návštěva Fatimy tedy bude 12. a 13. dne v měsíci?

Papež František: „Zatím se mluví o 13. Snad, nevím přesně...!

7. Plánované papežské cesty a beatifikace otce Hamela

Jean-Marie Guénois z francouzského deníku „Le Figaro“:
Ještě k otázce plánovaných cest. Proč jste ve své odpovědi nezmínil Čínu? A jaké jsou důvody k tomu, proč byste vy, jako papež, nemohl mít letenku do Pekingu? Jsou to důvody uvnitř čínské církve? Problémy mezi čínskou církví a čínskou vládou nebo problémy mezi Vatikánem a čínskou vládou? A ještě, když dovolíte, druhá otázka: proč před několika hodinami mons. Lebrun, arcibiskup s Rouen, oznámil, že jste autorizoval začátek beatifikačního procesu otce Hamela bez ohledu na pravidlo pětileté lhůty. Proč jste takto rozhodl? Děkuji.

Papež František: „K naposled řečenému: mluvil jsem s kardinálem Amatem, prozkoumáme záležitost a definitivní zprávu podá on. Úmyslem však je postupovat v této linii, podniknout nezbytná zkoumání, a pak se uvidí, zda k tomu jsou důvody.“

Ohlásil jste tedy otevření beatifikačního procesu?

Papež František: „Ne, protože k zahájení procesu je nutné shromáždit svědectví a nenechat si je uniknout - a to je velice důležité. Je potřeba zaznamenat bezprostřední svědectví o tom, co lidé viděli. Časem může někdo umřít, jiný zapomene. Latinsky se říká: ne perdeat probationem (ať se nepřijde o důkazy).
Pokud jde o Čínu: znáte dobře dějiny Číny a církve. Na jedné straně vlastenecká církev, na druhé skrytá církev... Nicméně máme dobré vztahy, zkoumáme možnosti, hovoříme, byly zřízeny pracovní komise. Já jsem optimista! Vatikánská muzea, mám za to, že právě nyní – uspořádala v Číně výstavu a Číňané připraví svoji ve Vatikánu. Mnoho profesorů chodí učit na čínské univerzity, mnoho řeholnic a kněží může v Číně dobře pracovat.... Pokud jde o vztahy mezi Vatikánem a Čínou, je nutné upevnit vztahy - a o tom se pozvolna také mluví... Nicméně, věci, které postupují pomalu, postupují vždycky dobře. Uspěchané věci nepostupují dobře. Čínský lid má moji nejvyšší úctu. Nedávno například, proběhlo v Akademii věd dvoudenní sympózium o encyklice Laudato si´, zúčastnila se ho také delegace čínského prezidenta. A čínský prezident mi zaslal dárek... vztahy mezi námi jsou dobré...“

A cesta do Číny?

Papež František: „Rád bych, ale myslím, že ještě ne...“

8. O kandidátech Nobelovy ceny míru

Juan Vincente Boo ze španělského deníku ABC:
Dne 7. října má být ohlášen laureát Nobelovy ceny míru. Nominací je víc než 300, mezi nimi například obyvatelé Lesbu, za to, co udělali ve prospěch uprchlíků; Bílé přílby ze Sýrie, totiž dobrovolníci, kteří vytahují lidi z ruin po bombardování - už jich zachránili 60 tisíc a 132 z nich při těchto operacích přišlo o život... nebo také prezident Santos z Kolumbie a plukovník „Timošenko“ z FARC, kteří podepsali mírovou dohodu. A mnozí další. Kdo je vaším favoritem, jací lidé nebo organizace si podle vás zaslouží ocenění za úsilí o mír?

Papež František: „Existuje mnoho lidí, kteří žijí pro válku, angažují se v obchodě se zbraněmi, zabíjejí. Mnoho je takových. Ale je také mnoho lidí, kteří pracují pro mír, velice mnoho. Nevím, koho bych vybral mezi těmito lidmi, kteří dnes pracují pro mír. Je to velmi obtížné. Vy jste některé vyjmenoval, ale je jich víc. Kolem udělování Nobelovy ceny míru je vždycky rozvířená atmosféra. Já bych si přál, ponecháme-li stranou Nobelovu cenu míru, aby na mezinárodní úrovni existovala připomínka, uznání, deklarace o dětech, postižených, nezletilých a civilistech, kteří umírají při bombardování. Myslím, že je to hřích! Hřích proti Ježíši Kristu, protože těla těchto dětí, nemocných lidí i bezbranných starců jsou Kristovým tělem. Bylo by zapotřebí, aby lidstvo něco řeklo k těmto obětem válek. O těch, kdo se přičiňují o mír, Ježíš řekl, že jsou blahoslavení, v Blahoslavenstvích mluví o „tvůrcích pokoje“. Pokud jde ale o oběti válek, musíme něco říci, vzít je na vědomí... Když shodí bombu na dětskou nemocnici a třicet, čtyřicet jich zemře, nebo na školu – a to jsou tragédie naší doby.“

9. O kandidátech prezidentských voleb v USA

John Jeremiah Sullivan z New York Times Magazine:
Svatý otče, jak víte, ve Spojených státech se schyluje ke konci dlouhé – a velmi ošklivé – prezidentské kampaně, které se dostává pozornosti na celém světě. Mnoho amerických katolíků a svědomitých lidí má problém, koho zvolit mezi dvěma kandidáty, z nichž jeden se vzdaluje některým aspektům učení církve...

Papež František: „Nerozuměl jsem, oba dva...?“

Greg Burke: Oba dva kandidáti se rozcházejí s učením církve.

John Jeremiah Sullivan: ... a druhý z nich je autorem prohlášení, která degradují přistěhovalce a náboženské menšiny. Jak byste poradil věřícím v Americe? Čím se mají řídit, příští měsíc až půjdou k volbám?

Papež František: „Vy mi ve své otázce popisujete obtíže volby, protože podle vás jsou nesnáze jak s jedním tak i s druhým kandidátem. Já nikdy nekomentuji volební kampaně. Národ je suverénní a chci tedy pouze dodat, ať si dobře prostuduje, co se nabízí, modlí se a zvolí podle svého svědomí! Ale pojďme pryč od této věci a představme si fiktivní situaci – protože nechci mluvit o tomto konkrétním problému. Když se stane, že v nějaké zemi jsou dva, tři nebo čtyři kandidáti, kteří nejsou uspokojiví pro všechny, znamená to, že politický život v oné zemi je patrně příliš politizovaný, avšak nedostává se mu velké politické kultury. Některé země – mám teď na mysli Latinskou Ameriku – jsou příliš politizované, ale chybí jim politická kultura, přiklánějí se k té či oné straně, ale pouze intuitivně bez jasných představ o základních otázkách a předkládaných plánech.“

10. O nenaplněném testamentu Jana Pavla II. a papežově vytrvalosti v podávání rukou

Caroline Pigozzi, francouzská vatikanistka: Zatím jsem neměla příležitost položit vám tuto otázku: podle vás je (zachování) svědectví pro dějiny důležitější než papežský testament? Vysvětlím, o co mi jde: papež Wojtyla si ve své závěti přál, aby mnoho dokumentů a dopisů bylo spáleno. Ty se pak ale objevily v jedné knize. Znamená to, že papežova vůle nebyla respektována? Ráda bych věděla, co si o tom myslíte.
Druhá – snadnější – otázka: ráda bych věděla, jakým zázrakem dokážete stisknout ruku každý týden tisícům lidí, a nemáte z toho zánět šlach. Jak to děláte? (Papež se směje). Preziden Chirac si kvůli tomu bral náplasti...

Papež František: „Opravdu?“

Caroline Pigozzi: Ano...

Papež František: „Já zatím šlachy necítím... A k první otázce: říkáte, že papež si přál spálit dokumenty a dopisy... ale to je právo každého muže a každé ženy, má právo to udělat dřív než zemře.“

Caroline Pigozzi: Ale v případě papeže Wojtyly to nebylo respektováno... vyšla kniha...

Papež František: „Kdo toto nerespektoval, patrně se provinil. Nevím, nejsem o tom dobře obeznámen. Když někdo řekne: „Toto se má zničit“, je to kvůli něčemu konkrétnímu. Možná ale existuje kopie na nějakém jiném místě a on to nevěděl... V každém případě, je právem každého člověka napsat testament podle své vůle.“

Caroline Pigozzi: Platí to i u papeže – ale jeho závěť nebyla respektována...

Papež František: „Závěť mnoha lidí nebyla respektována...“

Caroline Pigozzi: Ale papež je důležitější.

Papež František: „Ne. Papež je ubohý hříšník, jako ostatní... Děkuji.“

11. O papežských cestách na periferie

Greg Burke: Papež oznámil, že je prostor ještě na jednu otázku, ale na mém seznamu už nikdo nefiguruje... Chtěl bych nicméně říci, že dnes odpověděl na jeden dotaz ohledně toho, proč podniká cesty na místa, kde je katolíků velice málo - a nám se odpověď moc líbila. Ani my si nemyslíme, že by šlo o ztrátu času: organizujeme tyto krátké, ale intenzívní cesty. Nicméně, pokud byste si přál cestu dlouhou a odpočinkovou - i to je možné....

Papež František: „Na to se mě ptali po cestě do Albánie: „Proč jste si vybral Albánii za cíl své první cesty po Evropě? Zemi, která není v Evropské unii?“ Pak jsem jel do Sarajeva, do Bosny Hercegoviny, která také není v Evropské unii. První země Evropské unie, kterou jsem navštívil, bylo Řecko, Ostrov Lesbos. To bylo první. Ptáte se, proč cestuji do těchto zemí? Z těchto tří kavkazských zemí přijeli tři prezidenti do Vatikánu, aby mě pozvali – a učinili tak důrazně. Každý z těchto tří má jiný náboženský postoj: Arméni jsou hrdí – a nechci je při tom urazit – jsou hrdí na arménskou identitu, mají za sebou velkou historii a jsou křesťané, ovšem z velké většiny jsou apoštolští křesťané, katolických a evangelických křesťanů je tam málo. Gruzie je křesťanská země, naprosto křesťanská, ale pravoslavná. Katolíků je málo, tvoří malou skupinku, většina je pravoslavná. Zato Ázerbájdžán je země z 96-98% muslimská. Nevím kolik má obyvatel – řekl jsem dva miliony, ale myslím že jich bude asi dvacet, ne?“

(asi deset...)

Papež František: „... asi deset. Z těchto zhruba deseti milionů je katolíků maximálně 600, malinko. Proč tam tedy jezdím? Kvůli katolíkům, abych přicházel na periferii katolického společenství, které je periferní, maličké. Dnes jsem při mši řekl, že mi připomíná periferní jeruzalémskou komunitu, zavřenou ve Večeřadle, očekávající Ducha svatého, očekávající příležitost růst, vyjít ven... Je to malá komunita, ale není pronásledovaná, protože v Ázerbájdžánu je velká náboženská úcta a velká náboženská svoboda. To je pravda a mluvil jsem o tom ve svém projevu. Tyto tři země jsou rovněž periferní, podobně jako Albánie nebo Bosna Hercegovina... Už jsem vám říkal, že skutečnost lze lépe pochopit a lépe uvidět z periferie než z centra. A právě proto volím tyto cesty. To nicméně nic nemění na možnosti vydat se do velké země jako je Portugalsko či Francie... Uvidíme. Mnohokrát děkuji za vaši práci. Teď si trochu odpočiňtě. Přeji dobrou chuť k večeři. Děkuji. A modlete se za mne!“

Přeložily Johana Bronková a Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.