Rádio Vaticana

Milosrdní jako Otec

21.9.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci 21.září, nám. sv. Petra

(Lk 6,36-38)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Slyšeli jsme úryvek z Lukášova evangelia (6,36-38), odkud bylo vzato motto tohoto mimořádného Svatého roku: Milosrdní jako Otec. Plné znění tohoto výrazu je: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (v.36). Není to efektní slogan, nýbrž životní závazek. Můžeme jej pochopit lépe, porovnáme-li tento výraz s tím paralelním z Matoušova evangelia, kde Ježíš praví: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). V takzvaném horském kázání, které začíná blahoslavenstvími, Pán učí, že dokonalost spočívá v lásce, která je naplněním všech přikázání Zákona. V téže perspektivě vysvětluje svatý Lukáš, že dokonalost je milosrdná láska: být dokonalí znamená být milosrdní. Je dokonalým člověk, který není milosrdný? Nikoli. Je dobrý člověk, který není milosrdný? Nikoli. Dobrota a dokonalost jsou zakořeněny v milosrdenství. Bůh je zajisté dokonalý. Pokud o Něm však uvažujeme takto, stává se snaha o tuto absolutní dokonalost nemožnou. Avšak nazíráme-li Jej jako milosrdného, můžeme lépe pochopit, v čem spočívá Jeho dokonalost, a jsme podněcováni být jako On: plní lásky, soucitu a milosrdenství.

Kladu si však otázku: jsou Ježíšova slova realistická? Je opravdu možné milovat jako miluje Bůh a být milosrdní jako On?
Díváme-li se na dějiny spásy, vidíme, že veškeré Boží zjevení je nepřetržitou a neúnavnou láskou k lidem. Bůh je jako otec nebo jako matka milující bezednou láskou, kterou štědře zahrnuje každé stvoření. Vrcholem dějin lásky Boha k člověku je Ježíšova smrt na kříži. Je to tak obrovská láska, kterou může uskutečnit jedině Bůh. Je zřejmé, že vzhledem k této nezměrné lásce, bude naše láska vždycky nepostačující. Když po nás však Ježíš chce, abychom byli milosrdní jako Otec, nemá na mysli kvantitu! Žádá po svých učednících, aby se stali znamením, přívodem a svědky Jeho milosrdenství.

Církev nemůže nic jiného než být ve světě svátostí Božího milosrdenství k celému lidstvu v každé době. Každý křesťan je proto povolán být svědkem milosrdenství, k čemuž dochází na cestě svatosti. Pomysleme na množství světců a světic, kteří se stali milosrdnými, protože dovolili, aby jejich srdce byla naplněna božským milosrdenstvím. Ztělesnili Pánovu lásku, kterou v mnoha potřebách prokazovali trpícímu lidství. V tomto rozkvětu tolika forem milosrdné lásky je možné zahlédnout odraz milosrdné Kristovy tváře.

Ptáme se: co znamená být milosrdní pro učedníky? Ježíš to vysvětluje dvěma slovesy: „odpouštět“ (v.37) a „dávat“ (v.38).
Milosrdenství se vyjadřuje především odpuštěním: „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“ (v.37). Ježíš nemíní rozvracet běh lidské spravedlnosti. Připomíná však učedníkům, že k navázání bratrských vztahů je třeba vzdát se soudů a zavrhování. Odpuštění je totiž sloupem, který drží život křesťanského společenství, protože ukazuje nezištnost, s níž nás Bůh miloval jako první. Musí křesťan odpouštět? Proč? Protože mu bylo odpuštěno! Nám všem, co jsme tady na náměstí, bylo odpuštěno. Nikdo z nás se ve svém životě neobešel bez Božího odpuštění. A protože nám bylo odpuštěno, máme odpouštět. Říkáme to každý den v modlitbě Otče náš: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ To znamená odpouštět urážky, odpouštět spoustu věcí, protože nám byla odpuštěna spousta urážek, spousta hříchů. Pak je snadné odpouštět: Když Bůh odpustil mně, proč bych neměl odpustit druhým? Jsem snad větší než Bůh?

Soudit a zavrhnout bratra, který hřeší, je pomýlené. Nikoli proto, že se odmítá uznání hříchu, nýbrž proto, že zavrhnutí hříšníka láme pouta bratrství k němu a pohrdá milosrdenstvím Boha, který se nechce zříci žádného ze svých dětí. Nemáme moc odsoudit svého chybujícího bratra, nestojíme nad ním. Spíše máme povinnost mu vrátit důstojnost Otcova syna a provázet jej na jeho cestě obrácení.

Ježíš ukazuje své církvi ještě druhý sloup: dávat. Odpouštět je první, dávat druhý. „Dávejte, a dostanete […] jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám“ (v.38). Bůh dává mnohem víc, než si zasluhujeme, ale bude ještě štědřejší vůči těm, kdo budou tady na zemi štědří. Ježíš neříká, co bude s těmi, kdo nedávají, avšak obraz „míry“ je varováním: mírou lásky, kterou dáváme, sami rozhodujem o tom, jak budeme souzeni, jak budeme milováni. Podíváme-li se dobře, je to důsledná logika: v míře, kterou od Boha dostáváme, dáváme bratrovi, a v míře, kterou dáváme bratrovi, dostáváme od Boha!

Milosrdná láska je proto jediná cesta, kterou je třeba se ubírat. Všichni máme zapotřebí být trochu milosrdnější, neočerňovat druhé, nesoudit, „nenatřásat“ druhé kritikami, závistí a záští. Máme odpouštět, být milosrdní, žít svůj život v lásce. Tato láska umožňuje Ježíšovým učedníkům neztratit identitu, kterou od Něho dostali, a uznávat, že jsou dětmi téhož Otce. Láska, kterou v životě prokazují, tak zrcadlí ono Milosrdenství, které nikdy neskončí (srov. 1 Kor 13,1-12). Nezapomeňte tedy na toto: milosrdenství a dar, odpuštění a dar. Tak se rozpíná srdce, rozpíná v lásce. Avšak sobectví a zlost činí srdce zakrnělým a zatvrzelým jako kámen. Čemu dáváte přednost? Mít srdce jako kámen? Ne. Když tedy upřednostňujete láskyplné srdce, buďte milosrdní!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV