Rádio Vaticana

Zapřáhnout ďábla

14.8.2016

Je zbytečné se bát terorismu, ať už je opatřen jakýmkoli přívlastkem, tedy činů těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše je třeba se bát – jak doporučuje Matoušovo evangelium - jediného a společného nepřítele všech lidí, kterým je otec lži, dočasný vládce tohoto světa čili ten, který může zahubit v pekle nejen tělo, ale i duši (srov. Mt 10,28). Dnes je však stále snadnější nepostřehnout a nevnímat, že informacemi o vybraných násilných činech, spáchaných zejména v Evropě a USA, vyvolávají sekulární sdělovací prostředky ve svých zemích - často za přispění deklarací nejvyšších politických činitelů – sílící dojem islamistického spiknutí, mezinárodní hysterii strachu a především militantní emoce, které se usazují ve veřejném mínění, přičemž ohrožují a matou individuální lidské svědomí.

Pokud při pohledu na světové události a dějiny nebude brát člověk v úvahu lhářský vliv vládce tohoto světa, který potrvá a bude zcela odstraněn teprve slavným Kristovým návratem, pak - třebaže věří v Boha – nutně, dříve či později, začne podléhat beznaději a strachu. Spatřuje-li totiž nepřítele pouze v druhém člověku, odhlíží od plné transcendence a tajemství vlastního bytí; a považuje-li druhého člověka za jediného a posledního strůjce zla, které jej obklopuje, odnímá polehčující okolnost i své vlastní hříšnosti a velice si tak komplikuje možnost přijmout odpuštění, které mu nabízí vzkříšený Ježíš.

Snaha vykládat světové dějiny pouze z politické perspektivy a vidět za pohnutými událostmi zejména dvacátého století jenom lidského činitele, vede nezadržitelně do duševní deprese, která má dnes nejenom individuální, ale i kolektivní povahu. Univerzální rámec této deprese vytvořilo myšlení, které se sice hlásilo k Bohu, ale radikálně odhlédlo od existence dobrých a zlých duchů. Právě na existenci těch posledně jmenovaných však také poukázal Ježíš svým osvobozujícím a radostným poselstvím. Nebrat na ně zřetel, znamená ochuzovat evangelium. Pokud totiž o konkrétních dějinách, které prožíváme my anebo je prožili naši předci, přemýšlíme pouze z politického hlediska, stanou se dějiny spásy pouhým příběhem, který je zapsán v Bibli. A tato svérázná podoba duchovní odluky, která ohrožuje soudržnost církve, se s novověkým myšlením začala v dějinách šířit.

Legenda o svatém Prokopovi praví, že zapřáhnul do pluhu ďábla. Bylo by nejen vhodné, ale i žádoucí, kdyby se dnešní teologie snažila o něco podobného. Usiluje-li totiž teologie o svůj rozvoj bez ohledu na onoho tajemného nepřítele lidské přirozenosti, kterého přemohl jedině Spasitel, nutně začne podléhat jeho vlivu. Otec lži a vládce tohoto světa totiž nemůže být přemožen pouze lidskými silami. Zákeřnost tohoto nepřítele je větší než si člověk dovede představit. Umí rafinovaně předstírat svoji vlastní porážku člověku, který si usmyslí, že jej zdolá vlastními silami, ale přitom si nevšimne, že se sám stal jeho učedníkem, poněvadž si zcela osvojil jeho pýchu.

Nejenom dějiny dvacátého století, ale také soudobé dění je zapotřebí nahlížet touto evangelní optikou, která jediná umožňuje nepodlehnout vládci tohoto světa a jeho lžím, které můžeme šířit i my sami. To že cílem působení otce lži je smrt těla i duše člověka je zřejmé. Díky Spasiteli je možné vyhnout se té druhé smrti, nikoli však té první. Militantní a nenávistné emoce, ke kterým je dnešní člověk mediálně podněcován, však vedou nezadržitelně právě k té druhé smrti, protože jsou účastí na vzpouře zlého ducha proti Bohu Stvořiteli. Právě tato spiritualita dnes nejvíce ohrožuje křesťanské smýšlení.

A vtírá se docela nenápadně, třeba univerzalizací strachu, např. hromadným a vytrvalým používáním slova terorismus. Může k tomu být zneužit i skutek duchovního milosrdenství jakým je modlitba za zemřelé jako v případě nedávno zavražděného francouzského kněze, jehož pohřeb byl vysílán v přímém televizním přenosu nejen po celé Francii, ale i v několika jiných zemích. I to může plíživě přispívat k univerzalizaci zármutku, strachu a nenávisti jako jediné alternativě, kterou si žádá doba.

Milan Glaser