Rádio Vaticana

Peklo

24.9.2004

Myšlenka k 26. neděli v mezidobí/C

Hráli Mozartovo Requiem. Je to zážitek. Ale někdo přitom přece jenom zapochyboval. Zaznívá tu Dies irae, připomíná se tu hrozný den posledního soudu a my se přitom cítíme dobře a shodneme se, že je to krásné. Ostatně i čtení Dantovy Božské komedie vzbuzuje podobné city. Jeden francouzský myslitel píše, že Dante koná svou pouť peklem jako turista. Hřímání barokních kazatelů bylo jiného druhu. Otřásaly se přitom srdce strachem a někdy i okna silou kazatelových hlasivek. Považovalo se to za velmi účinné k nápravě zatvrzelých. Už v patristické době Nikón z Černé hory napomíná, aby se lidem nebrala bázeň z věčných trestů, jinak upadnou do všech druhů zla.

Ale ozývají se i hlasy opačné. Upozorňuje se na to, že se první křesťané modlili ?Maranatha, Přijď Pane Ježíši Kriste? (Ap 22,20), očekávali tedy poslední soud s radostí. Teprve se středověku prý se z toho stal ?den hněvu, pohromy a bídy?. A dnes? Odbude se to poznámkou, že už to není téma moderní a že i teologové o existenci pekla pochybují. Jaké tedy máme zaujmout stanovisko, aby odpovídalo skutečně naší víře v evangelium?

Mnoho námitek proti skutečnosti věčných trestů pochází z představivosti. Italský spisovatel Papini to představuje takto. Blažení jsou v nebi, vidí v Bohu všecko, co je. Vidí také zavržené v pekle a mezi nimi jsou možná i jejich příbuzní. Nevzbouří se proti Bohu při tomto hrozném pohledu? Někteří scholastikové a později Kalvín tvrdili, že se ten smutný pohled na zavržené vyrovná radostným zjištěním, že zvítězila spravedlnost a že je každé zlo potrestáno. Na zemi zločinci unikli, Bohu po smrti neuniknou. Takový důvod ovšem nepřesvědčí všechny. Ruští myslitelé Fjodorov a Berďájev tvrdí, že je Dantův popis pekla výraz ducha pomstychtivosti, přeneseného ze světa do věčnosti.

Abychom se nezapletli do neskutečných představ, je potřeba hledět na skutečnost věčných trestů teologicky správně. Na prvním místě se musíme osvobodit od představy malířů, kteří nám presentují Krista, jak háže hříšníky do pekel. Dokud žijeme na zemi, stále se k nám obrací milostivou tváří a volá: ?Pojďte ke mně všichni!? Po smrti se změní jeho tvář a stane se hrozným spravedlivým soudcem. Je taková změna u Krista myslitelná? Jistěže ne, ale není potřeba se takovými představami trápit. Smrt v Bibli není trest za hřích uložený dodatečně, který by se mohl změnit za jiný. Hřích sám je sebevražda, útok na život časný i věčný. Kristus přišel, aby nás od smrti vysvobodil. Jen on sám to může udělat.

Druhá představa, která nás mýlí, je představovat si peklo jako nějaké místo, kde jsou živí drženi jako v nějakém koncentračním lágru. Smrt není místo, ale stav člověka: žil a zemřel, dočasně nebo na věky. Jak k takové smrti dochází? Máme všichni v sobě možnost sebevraždy. Nosíme možnost pekla v sobě, odloučit se od Krista, který je život.

Přesto však se v tradici církve často doporučovalo rozjímat o pekle. Jak to dělat dnes? Francouzský pravoslavný teolog Olivie Clément dává tuto radu. Nemysli na peklo pro druhé lidi, to je proti lásce. To dělali vždycky heretici a tvrdili: ?Pojď k nám, my jsme spaseni, ti druzí jsou určeni k zavržení.? Bůh nás uchraň od takových představ. My musíme rozjímat o pekle svém vlastním. Je v nás totiž hrozná možnost odloučit se od Krista a zničit svůj vlastní život zde i na věčnosti. Sv. Antonín Poustevník říkal: ?Ať jsou všichni spaseni! Já sám bych si mohl zasloužit zavržení.? Na hoře Athosu žil před válkou pověstný starec Silván a ten dával tuto radu: ?Setrvávej duchem v pekle, ale nezoufej!? Je to trochu divný výrok, ale v naší souvislosti je pochopitelný. Je to rozjímání typicky křesťanské. Když pozoruji sám sebe a vidím svou slabost, nemohu nevidět, že by se v mém životě nevyskytly okamžiky, kdy bych se zoufale odloučil od Krista. To pak je peklo, věčná smrt. Ale přesto nezoufám, protože stále doufám, že mne Kristus uchrání.

Podívejme se teď, jak tuto myšlenku vyjadřují křesťanští umělci. Máme ve Vatikánu dvě vnitřní kaple. Jedna je tzv. sixtinská, mistrovské dílo Michelangela. Druhá je nová a má titul ?Matka Vykupitele?. Michelangelo vymaloval atletickou postavu mladého Krista, který silným gestem odsuzuje zavržené k věčnému trestu. Je to skutečně Kristus? Básník Vjačeslav Ivanov myslí, že je to spíš obraz mladistvé duše, která objevila ve světě zlo a cítí povinnost je vyhubit. Pravý Kristus je v kapli ?Matky Vykupitele?. Tam nehází Kristus lidi do říše smrti. Lidé jsou všichni v moci smrti, protože všichni umírají. Ale Kristus po dobu celých dějin sestupuje z nebe a podává ruku všem, kdo se chtějí zachránit, všechny chce vysvobodit z údolí stínů a smrti.

A co když někdo tu podanou ruku odmítne? Svobodný člověk se může svobodně zahubit. Jsou takoví lidé? Zbytečnými spekulacemi to nevyřešíme. V kapli Matky Vykupitele je v pravém rohu červená záclona. Je to tajemství, do kterého nevidíme. Bojme se jenom o sebe, abychom té strašné síle smrti, která je v nás, nedali se uskutečnit.

Berďájev tento postoj komentuje takto: Upni celou sílu svého ducha na vysvobození a vyvedení všech z pekla. Nejenže nevytvářej peklo svým postojem a působením, ale věnuj veškerou námahu tomu, abys je zničil. Nevytvářej peklo tím, že do něj vhazuješ ?zlé?. nepředstavuj si Boží království příliš lidským a pozemským způsobem jako vítězství ?dobrých? nad ?zlými? a jako oddělení ?dobrých? na místě světla od ?zlých? na místě temnoty? Nevytvářej peklo pro nikoho jak na tomto světě, tak i na onom. Zbav se pomstychtivých instinktů, jež získávají vznešené a idealizované tvary a promítají se do celé věčnosti? Mohu vytvářet peklo pro sebe sama a, bohužel, dělám v životě příliš mnoho, abych je vytvořil. Ale přesto doufám.

Úryvky z myšlenek Berďájeva o pekle

Upni celou sílu svého ducha na vysvobození a vyvedení všech z pekla. Nejenže nevytvářej peklo svým postojem a působením, ale věnuj veškerou námahu tomu, abys je zničil. Nevytvářej peklo tím, že do něj vhazuješ ?zlé?. Nepředstavuj si Boží království příliš lidským a pozemským způsobem jako vítězství ?dobrých? nad ?zlými? a jak oddělení ?dobrých? na místě světla od ?zlých? na místě temnoty? Nevytvářej peklo pro nikoho jak na tomto světě, tak i na onom. Zbav se pomstychtivých instinktů, jež získávají vznešené a idealizované tvary (podoby) a promítají se do celé věčnosti?. Mohu vytvářet peklo pro sebe sama a, bohužel, dělám v životě příliš mnoho, abych je vytvořil. Nesmím však vytvářet peklo pro druhé, dokonce ani pro jedinou bytost? Citoval jsem již Gogolova slova: ?Smutné je to, že v dobru není vidět žádné dobro?? Je velice málo dobra v dobru a v (těch) dobrých. A proto se ze všech stran připravuje peklo? Je nespravedlivé svádět celou odpovědnost na ?zlo? a na (ty) ?zlé?. ?Zlo? a (ti) ?zlí? se objevili, protože v ?dobru? u (těch) ?dobrých? bylo málo dobra. Nejenom ?zlí? ale i ?dobří? budou voláni k odpovědnosti na Božím soudu; tento soud se bude lišit od lidského (soudu). Je možné, že naše rozdělení ?dobra? a ?zla? se ukáže jako nepochopení. ?Dobří? se budou muset zodpovídat za vytváření pekla ? za to, že se spokojili s vlastním dobrem a svým pomstychtivým instinktům dali vznešený charakter, že bránili ?zlým? pozvednout se z pádu a že je svými soudy uvrhli na cestu zkázy.

Je těžké pochopit a přijmout postoj zbožných křesťanů, kteří se s klidem smiřují s tím, že lidé kolem nich, mnohdy dokonce i jejich blízcí, budou v pekle. Nelze se smířit s tím, že člověk, s nímž piji čaj, je odsouzen k věčným mukám. Kdyby byli lidé více morálně citliví, nasměrovali by celou sílu své vůle i ducha k vysvobození z muk pekla každé bytosti, kterou někdy v životě potkali? To znamená, že se nemohu spasit individuálně, v izolaci, ani si razit cestu do Božího království spoléhajíce se na své vlastní zásluhy. Takové chápání spásy rozbíjí jednotu všehomíra. Ráj pro mne není možný, jestliže v pekle budou mí blízcí, příbuzní, nebo dokonce prostě lidé, s nimiž mi přišlo být v životě spolu? Morální povědomí se probudilo spolu s Boží otázkou: ?Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?? Uzavře se jinou otázkou: ?Ábeli, kde je tvůj bratr Kain??

Tomáš Špidlík