Rádio Vaticana

Pán žehnej vašim snům!

30.7.2016

Promluva papeže na modlitební vigilii Světového setkání mládeže, Krakov.

Drazí mladí,
Je krásné být tady s vámi na této modlitební vigilii.
Rand nás v závěru svého odvážného a dojemného svědectví o něco žádala. Řekla nám: „Upřímně vás prosím, abyste se modlili za moji milovanou vlast.“ Příběh poznamenaný válkou, bolestí a ztrátou se končí takovouto prosbou. Co je lepší než začít naši vigilii modlitbou?

Přicházíme z různých částí světa, kontinentů, zemí, jazyků, kultur a národů. Jsme „syny“ národů, které spolu možná vedou diskusi kvůli různým konfliktům nebo jsou přímo ve válce. Jiní přicházíme ze zemí, které mohou být v „míru“, nevedou válečné konflikty a kde mnoho bolestných věcí, které se ve světě dějí, tvoří pouze náplň zpráv a tisku. Jsme si však vědomi jedné skutečnosti: dnes a tady pro nás, kdo přicházíme z různých částí světa, bolest a válka, kterou mnozí mladí zakoušejí, už pro nás nejsou něčím anonymním, nejsou už pouhou zprávou z tisku, mají jméno, tvář, dějiny a blízkost. Válka v Sýrii je dnes bolestí a utrpením lidí, mnoha mladých jako je odvážná Rand, jež je tady mezi námi a žádá nás o modlitbu za svoji milovanou vlast.

Jsou situace, které se nám mohou zdát vzdáleny, dokud s nimi nějakým způsobem nepřijdeme do styku. Jsou skutečnosti, které nechápame, protože je vidíme pouze skrze monitor (mobilu či komputeru). Když jsme však v kontaktu s životem, s konkrétními životy, které už nejsou medializovány na obrazovkách, pak se nám stane něco silného, všichni cítíme pozvání připojit se k volání: „Dost bylo zapomenutých měst“, jak říká Rand; nikdy už nesmí dojít k tomu, aby bratři „obklíčeni smrtí a zabíjením“ cítili, že jim nikdo nepomůže. Drazí přátelé, zvu vás ke společné modlitbě za mnohé trpící oběti války, která probíhá v dnešním světě, abychom jednou provždy pochopili, že nic neospravedlňuje prolití krve bratra a že není nic cennějšího než člověk, kterého máme před sebou. A při této prosbě o modlitbu chci poděkovat také vám, Natalie a Migueli, za to, že jste se s námi podělili o svoje zápasy, o svoje vnitřní války. Dali jste nám poznat svoje zápasy a ukázali, jak jste je překonali. Jste živým znamením toho, co v nás způsobuje milosrdenství.

Nezačneme nyní proti někomu křičet, nepustíme se do hádky, nechceme ničit, nechceme inzultovat. Nechceme přemáhat nenávist větší nenávistí, přemáhat násilí větším násilím a teror ještě větším terorem. Naše odpověď tomuto světu, který je ve válce, se nazývá bratrství, nazývá se společenství, nazývá se rodina. Slavíme skutečnost, že přicházíme z různých kultur a spojujeme se v modlitbě. Naším nejlepším slovem, naší nejlepší promluvou je společná modlitba. Ztišme se a modleme se, předložme Bohu svědectví těchto přátel, ztotožněme se s těmi, pro něž je „rodina neexistující pojem a domov pouhým místem, kde se spí a jí“, anebo s těmi, kteří žijí ve strachu, že je vlastní chyby a hříchy definitivně vyřadí. Předložme v Boží přítomnosti svoje „války“ a zápasy, které si každý nese ve svém srdci.

(TICHO)

Když jsme se modlili, vybavil se mi obraz apoštolů v den Letnic. Scéna, která nám může pomoci chápat všechno to, o čem Bůh sní, že se to uskuteční v našem životě, v nás a s námi. Toho dne byli učedníci ze strachu za zavřenými dveřmi. Cítili se ohroženi okolím, které je pronásledovalo, nutilo je přebývat v malé místnosti, drželo je v nehybnosti a ochromovalo. Ovládla je bázeň. Za této situace došlo k něčemu senzačnímu, něčemu velkolepému. Sestoupil Duch svatý a jazyky jako z ohně spočinuly na každém z nich a přiměly je účastnit se dobrodružství, o kterém se jim nesnilo. Tak dochází ke změně!

Slyšeli jsme tři svědectví; dotkli jsme se svými srdci jejich příběhů, jejich životů. Viděli jsme, jak stejně jako apoštolové prožívali podobné chvíle a zakusili momenty, kdy byli naplněni strachem a kdy se zdálo, že se všechno zhroutí. Strach a úzkost, která se rodí z vědomí, že když někdo vyjde z domu, nemusí se už setkat se svými drahými; strach, že nepocítí, že je ceněn a milován, strach, že nebude mít další příležitost. Sdíleli s námi stejnou zkušenost, kterou učinili apoštolové, zakusili strach, který vede do jediného. Kam? Do uzavřenosti. A když se strach zahnízdí v uzavřenosti, provází jej vždycky jako „dvojče“ sestra paralýza, pocit ochromení. Pocit, že na tomto světě, v našich městech a v našich společenstvích už není prostor k růstu, snění, tvořivosti, vyhlížení k obzorům a v posledku vlastně k životu, je tím nejhorším, co se v životě může přihodit, zvláště u mladých. Ochromení nás připravuje o chuť těšit se ze setkání a přátelství, o chuť společného snění a putování s ostatními. Vzdaluje nás od druhých, brání nám podat si ruce, jak jsme viděli v jedné z provedených scének.

V životě však existuje jiné a ještě nebezpečnější ochromení, které se těžko identifikuje a obtížně jej rozpoznáváme. S oblibou jej nazývám paralýza a vzniká, když se směšuje štěstí a pohovka! Ano, je to víra, že ke štěstí potřebujeme dobrou pohovku, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. Takovou tu moderní pohovku, které dnes existují, poskytují uspávající masáž, zajišťují klid a umožňují přenést se do světa videoher a trávit hodiny před komputerem. Pohovka proti každému typu bolesti a bázně. Pohovka, která nás uzavírá doma bez námahy a starostí. Štěstí pohovky je pravděpodobně onou tichou paralýzou, která nás může zničit nejvíc, protože pozvolna, aniž si to uvědomíme, usínáme, jsme rozespalí a omámení, zatímco druzí, kteří jsou možná živější, ale nikoli lepší, rozhodují o naší budoucnosti. Pro mnohé je určitě snadnější a výhodnější mít ospalou a omámenou mládež, která zaměňuje štěstí s pohovkou; mnohým se to zdá vhodnější než mít čipernou mládež, která touží odpovědět Božímu snu a všem touhám srdce. Ptám se vás: chcete být ospalí a omámení? (odpovídají: Ne) Chcete být svobodní? (odpovídají: Ano) Chcete být svěží? (odpovídají: Ano) Chcete zápasit o svoji budoucnost? (odpovídají: Ano) Nezdá se mi, že jste o tom moc přesvědčeni? (křičí: Ano)

Pravda je však jiná, drazí mladí, nepřišli jsme na svět „vegetovat“, mít se pohodlně a dělat ze života pohovku, která nás uspává. Naopak, přišli jsme kvůli něčemu jinému. Abychom zanechali stopu. Je velice smutné projít životem a nezanechat žádnou stopu. Když ale volíme pohodlí tím, že zaměňujeme štěstí za spotřebu, pak cena, kterou zaplatíme, je velmi, ale velmi vysoká: ztrácíme svobodu. Ztrácíme svobodu. Taková je cena. Je mnoho lidí, kteří chtějí, aby mládež nebyla svobodná; je mnoho lidí, kteří vás nemají rádi a chtějí vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. To ne! Musíme bránit naši svobodu!

Právě v tom spočívá obrovská paralýza, když si začneme myslet, že štěstí je synonymem pohodlí a že být šťastným znamená trávit život spaním či narkotizací a že jediným způsobem, jak být šťastným, je být omámeným. Je jisté, že drogy škodí, ale existují mnohé jiné společensky akceptované drogy, které nás zotročují více. Jedny i druhé z nás svlékají naše největší dobro: svobodu. Vysvlékáme se ze svobody.

Přátelé, Ježíš je Pán rizika, onoho neustálého „víc a dál“. Ježíš není Pán komfortu, bezpečí a pohodlí. K následování Krista je zapotřebí dávky odvahy, je třeba se rozhodnout vyměnit pohovku za pár bot, které ti pomohou kráčet po cestách, o kterých se ti nikdy nesnilo, ani jsi na ně nepomyslel, po cestách, které mohou otevřít nové obzory, schopné vzbuzovat radost, onu radost, která se rodí z Boží lásky, radost, kterou ti v srdci zanechává každé gesto a každý projev milosrdenství. Jít po cestách následování „bláznovství“ našeho Boha, který nás učí, abychom mu šli vstříc v hladovějícím, žíznícím, neoděném, nemocném, v příteli, který dopadl zle, v uvězněném, uprchlíkovi, migrantovi a v bližním, který je osamocen. Jít cestami našeho Boha, který nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Ve všech prostředích, kde se nacházíte, nás Boží láska zve, abychom šířili dobrou zvěst a činili ze svého života dar určený Bohu i ostatním lidem. A to znamená být odvážní, to znamená být svobodní.

Mohli byste mi říci: Otče, ale to není pro všechny, to je pouze pro pár vyvolených! Ano, a těmi vyvolenými jsou ti, kdo jsou ochotni sdílet svůj život s ostatními. Stejně jako Duch svatý proměnil srdce učedníků v den Letnic, učinil tak také s našimi přáteli, kteří se s námi podělili o svá svědectví. Použijí tvá slova, Migueli. Řekl jsi nám, že den, kdy ti v (hnutí – pozn.překl.) Fazenda svěřili odpovědnost za chod domu, začal jsi chápat, že od tebe Bůh něco chce. Tak začala změna.

Toto je tajemství, drazí přátelé: všichni jsme voláni ke zkušenosti. Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Bůh přichází otevřít všechno to, co tě uzavírá. Zve tě, abys snil, chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Tak je to: pokud ze sebe nedáš to nejlepší, svět nebude jiný. To je výzva.

Doba, kterou dnes prožíváme, nepotřebuje pohovkovou mládež, nýbrž mládež, která už má obuté boty nebo spíše pohorky. Přijímá pouze hráče základní sestavy, nepotřebuje náhradníky. Dnešní svět vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, protože život je krásný vždycky, když jej chceme žít, vždycky když chceme zanechat stopu. Dnešní dějiny nás žádají, abychom bránili svoji důstojnost a nenechávali o naší budoucnosti rozhodovat druhé. Nikoli! My musíme rozhodovat o své budoucnosti, vy o svojí budoucnosti! Pán chce stejně jako o Letnicích učinit jeden ze svých největších zázraků, které můžeme zakusit: způsobit, aby se tvoje ruce, moje ruce a naše ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Chce tvoje ruce, aby dále vytvářel dnešní svět. Chce jej stavět s tebou. A co odpovíš ty? Co? Ano nebo ne? (odpovídají: Anoooo)

Řekneš mi: Otče, ale já jsem velmi omezen, jsem hříšník, co mohu dělat? Když nás Pán volá, nemyslí na to, co jsme a co jsme byli, na to, co jsme udělali či přestali dělat. Naopak: ve chvíli, kdy nás volá, dívá se na všechno to, co bychom mohli dělat, na veškerou lásku, kterou jsme schopni prokazovat. On sází na budoucnost, na zítřek. Ježíš tě promítá na obzor, nikdo do muzea.
Proto vás, přátelé, Ježíš zve; volá tě, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny, poznamená tvoje dějiny i dějiny mnohých.

Dnešní život nám říká, že je velmi snadné upřít pozornost na to, co nás dělí a rozděluje. Chtěli by, abychom si mysleli, že uzavřenost je ten nejlepší způsob, jak se chránit před tím, co nám škodí. My dospělí dnes potřebujeme vás, abyste nás učili - jako to činíte dnes - žít v různosti a dialogu, sdílet multikulturnost nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost. Vy jste příležitost budoucnosti. Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi! A všichni společně žádáme: vyžadujte od nás, abychom se ubírali cestami bratrství. Vy budete našimi soudci, pokud my zvolíme zdi, nepřátelství a válku. Budovat mosty. Potřebujeme se to naučit. Víte, jaký most je třeba postavit nejdřív? Most, který můžeme postavit tady a teď: podat si ruce, pomáhat si. Do toho, učiňte tak teď a tady tento prvotní most a podejte si ruce. Je to velký most bratrství. Kéž se jej naučí stavět mocní tohoto světa! Ne však kvůli fotografii, ale dalším vytvářením stále větších mostů. Kéž je tento lidský most zárodkem mnoha jiných; stopou.

Ježíš, který je cestou, tě dnes volá, abys zanechal stopu v dějinách. On, který je život, tě zve, abys v dějinách svých i mnoha jiných zanechal stopu plnou života. On, který je pravda, tě zve, abys opustil cesty separace, rozdělení a nesmyslu. Jsi pro? Co odpoví tvoje ruce a tvoje nohy Pánu, který je cesta, pravda a život? Jsi pro? (odpovídají: Ano). Pán žehnej vašim snům. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV