28.7.2016 

Homilie papeže Františka při mši sv., Jasná Hora - Čenstochová

Z dnešních liturgických čtení vyplývá jakési božské vlákno, které prostupuje lidskými dějinami a utváří dějiny spásy.

Apoštol Pavel k nám promlouvá o velkém Božím plánu: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Dějiny nám nicméně praví, že lidstvo nebylo nijak zvlášť dobře připraveno, a ani tehdejší doba nebyla obdobím stability a pokoje: nebyl to „zlatý věk“. Světová scéna si tedy příchod Boha nezasloužila, ba ani „vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Plnost času byla darem milosti: Bůh naplnil náš čas svým překypujícím milosrdenstvím, z čisté lásky dal času plnost.

Nejvíce zaráží, jak se tento příchod Boha v dějinách uskutečnil: „narozením ze ženy“. Žádný triumfální vstup, žádná velkolepá manifestace Všemohoucího. Neukazuje se jako oslepující slunce, nýbrž přichází na svět tím nejjednodušším způsobem, jako dítě z matky, stylem, o kterém mluví Písmo: jako déšť na zem (srov. Iz 55,10), jako nejmenší ze semen, které klíčí a roste (srov. Mk 4,31-32). Takto, na rozdíl od našeho očekávání a možná i přání, Boží království nyní stejně jako tehdy „nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat“ (Lk 17,20), nýbrž v maličkosti, v pokoře.

Dnešní evangelium navazuje na toto vlákno, které jemně prostupuje dějinami: od plnosti času přecházíme ke „třetímu dni“ Ježíšovy veřejné služby (srov. Jan 2,1) a ke zvěstování „hodiny“ spásy (srov. 4). Čas se krátí a Bůh se vždycky projevuje v maličkosti. Tak nastává „počátek znamení, která Ježíš učinil“ (v. 11) v galilejské Káně. Není to okázalé gesto učiněné před zástupy, ani zásah řešící ožehavou politickou záležitost jakou byla podřízenost lidu římskému impériu. Nastává však v maličké vesnici jednoduchým zázrakem, který rozradostní svatebčany mladé, zcela anonymní rodiny. A přece je voda proměněná ve víno velkým znamením, protože nám zjevuje snubní tvář Boha, který s námi usedá ke stolu, spřádá sny a vytváří s námi společenství. Říká nám, že Pán si nezachovává odstup, nýbrž je blízký a konkrétní, je mezi námi a stará se o nás, aniž by rozhodoval místo nás a aniž by řešil mocenské záležitosti. Raději se totiž nechá obsáhnout tím, co je maličké, na rozdíl od člověka, který má tendenci chtít stále něco většího. Být přitahováni mocí, velikostí a viditelností je tragicky lidské a je to velké pokušení, které se chce vetřít všude. Darovat se druhým, anulovat odstup, přebývat v maličkosti a konkrétně spočinout ve všednosti – to je znamenitě božské.

Bůh nás tedy zachraňuje tím, že se stává maličkým, blízkým a konkrétním. Bůh se především činí maličkým. Pán „tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29) preferuje maličké, kterým je zjeveno Boží království (Mt 11,25). Oni jsou v jeho očích velcí a k nim obrací svůj zrak (srov. Iz 66,2). Je si oblíbil, protože odporují „pýše života“, která je ze světa (srov.1 Jan 2,16). Maličcí mluví stejnou řečí: pokornou láskou, která osvobozuje. Proto volá jednoduché a ochotné lidi, aby byli jeho mluvčími, a jim svěřuje, aby zjevili Jeho jméno a tajemství Jeho srdce. Pomysleme na spousty synů a dcer vašeho lidu: na mučedníky, kteří dali zazářit nezměrné síle evangelia, na obyčejné a přece mimořádné lidi, kteří uměli dosvědčovat Pánovu lásku uprostřed velkých zkoušek, na mírné a silné hlasatele Milosrdenství jako svatý Jan Pavel II. a svatá Faustýna. Prostřednictvím těchto „přívodů“ své lásky obdaroval Pán nedocenitelnými dary celou církev a celé lidstvo. A je příznačné, že toto výročí křtu vašeho lidu spadá právě do Svatého roku Milosrdenství.

Bůh je blízký, Jeho království se přiblížilo (srov. Mk 1,15). Pán si nepřeje být obávaným jako mocný a odtažitý panovník, nechce zůstávat na trůnu v nebi nebo v učebnicích historie, ale rád vstupuje do našich každodenních záležitostí, aby s námi putoval. Pomyslíme-li na dar více než tisíce let kypících vírou, je především krásné děkovat Bohu, který putoval s vaším lidem, bral jej za ruku jako tatínek dítě a provázel v mnoha situacích. K tomu jsme také jako církev vždycky povoláni, totiž naslouchat, zapojovat se a stávat se bližními, sdílet radosti a námahy lidí, aby tak evangelium bylo předáno co nejdůsledněji a přineslo co nejvíce plodů: pozitivním vyzařováním a transparentností života.

Bůh je konkrétní. Z dnešních čtení vysvítá, že veškeré Boží počínání je konkrétní: božská Moudrost „jedná jako stavitel“ a „hraje si“ (srov. Př 8,30), Slovo se stává tělem pod zákonem, narodí se z matky, má přátele a účastní se slavnosti: věčnost se sdílí tím, že tráví čas s lidmi a v konkrétních situacích. Také vaše dějiny, prostoupené evangeliem, křížem a věrností církvi jsou svědkem rozšíření pravé víry, předávané v rodinách, z otce na syna a především od maminek a babiček, kterým je třeba hodně děkovat. Obzvláště jste se mohli rukama dotýkat konkrétní a prozřetelné něhy oné Matky všech, kterou jsem přišel uctít jako poutník a kterou jsme v Žalmu zdravili jako „chloubu našeho lidu“ (Jdt 15,9).

Právě na ni hledíme my, kteří jsme se zde shromáždili. Maria plně odpovídá Pánu. Božské vlákno se tak v dějinách splétá s tím mariánským. Existuje-li nějaká lidská sláva, nějaká naše zásluha na plnosti času, pak je to Ona. Ona je prostorem, jehož svoboda byla uchráněna před zlem a ve kterém se zaskvěl Bůh; Ona je žebříkem, po kterém Bůh sestoupil až k nám, aby se stal bližním a konkrétním; Ona je nejjasnějším znamením plnosti času.

V Mariině životě obdivujeme onu maličkost oblíbenou Bohem, který „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ a „ponížené povýšil“ (Lk 1,48.52). Tak se mu v ní zalíbilo, že si od ní nechal utkat tělo, takže se Panna stala Boží Rodičkou, jak praví starobylý hymnus, který po staletí zpíváte. Vám, kteří k ní nepřetržitě přicházíte do této duchovní metropole svojí země, ať vám nadále ukazuje cestu a pomáhá vám v životě splétat pokornou a prostou tkaninu evangelia.

V Káně jako tady na Jasné Hoře nám Maria nabízí svoji blízkost, pomáhá nám objevovat to, co chybí k plnosti života. Činí tak nyní stejně jako tehdy: s pečlivostí Matky, přítomností a dobrou radou jako ta, která odmítá bezohlednou rezolutnost a plíživou kritiku. Jako Matka rodiny nás chce opatrovat společně, všechny společně. Váš lid během své pouti prošel v jednotě mnoha těžkými momenty. Matka, silná u paty kříže a ustavičně na modlitbách spolu s učedníky v očekávání Ducha svatého, ať vám vnukne touhu překonat pochybení a zranění minulosti a vytvářet společenství se všemi, uvnitř i navenek, aniž byste podlehli pokušení izolovat se nebo vnucovat.

Matka Boží dala v Káně najevo značnou konkrétnost. Je Matkou, která si bere k srdci problémy a zasahuje, dovede postřehnout obtížné chvíle a vyřešit je diskrétně, účinně a rázně. Není panovnicí, ani protagonistkou, nýbrž Matkou a služebnicí. Prosme ji o milost osvojit si její vnímavost, její fantazii ve službě tomu, kdo je v nouzi, krásu života daného druhým bez výhod a třídění. Ona, příčina naší radosti, která nese pokoj tam, kde se rozmnožil hřích, a do vřavy dějin, ať nám vyprosí hojnost Ducha, abychom byli služebníky dobrými a věrnými.

Na její přímluvu ať nastane plnost času také pro nás. Přechod mezi tím, co je před, a co je po Kristu, je málo platný, pokud zůstane jenom datem v historických análech. Kéž se ve všech a v každém uskuteční vnitřní přechod, Pascha srdce směrem k božskému stylu vtěleného Marií: jednat v maličkosti a zblízka provázet srdcem prostým a otevřeným.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.