24.7.2016 

K apoštolské exhortaci Amoris laetitia

Před mnoha lety jsem v jedněch francouzských novinách – myslím, že to byl „L´Aube“ – uviděl jistou karikaturu. Znázorňovala množství teologů, z nichž každý stál na svém vlastním pahorku a na obzoru vyhlížel Krista. Ježíše však našly děti v údolí. On je vzal za ruku a společně se procházeli mezi teology, kteří Jej nepoznali. Hleděli do dáli, zatímco On byl mezi nimi.

Vzpomněl jsem na tuto starou karikaturu při čtení některých komentářů k exhortaci Amoris laetitia a obecně k pontifikátu papeže Františka. Křesťanský lid svým sensus fidei ihned došel poznání a nechává se vést. Někteří moudří jej chápou ztěžka, kritizují jej a stavějí do protikladu k tradici církve a zejména k jeho předchůdci Janu Pavlu II. Zdá se, že jsou zděšeni, protože nečtou v jeho textu potvrzení svých teorií, a nechce se jim vystoupit z jejich myšlenkových schémat a naslouchat překvapující novosti jeho poselství. Evangelium je vždycky nové a vždycky starobylé. Právě proto nikdy není zastaralé.

Pokusme se přečíst tu nejkontroverznější část Amoris laetitia očima dítěte. Je to ta, kde papež říká, že za jistých podmínek a okolností mohou někteří rozvedení a znovusezdaní přistupovat k přijímání.

Když jsem byl dítětem, učil jsem se před prvním svatým přijímáním katechismus. Byl to katechismus svatého Pia X., tedy papeže, který byl zcela určitě antimodernistou. Pamatuji si, jak vysvětloval, že k přijímání eucharistie je nezbytné, aby duše byla svobodná od smrtelného hříchu. A vysvětloval také, v čem spočívá smrtelný hřích. Hřích se stává smrtelným, když v něm spolupůsobí tři podmínky. Musí jít o špatný skutek vážně odporující morálnímu zákonu, tedy o závažnou věc. Pohlavní styk mimo manželství bezpochyby vážně odporuje morálnímu zákonu. Bylo tomu tak před Amoris laetitia, je tomu tak v Amoris laetitia a přirozeně i po Amoris laetitia. Papež nauku církve nezměnil.

Svatý Pius X. nám říká ještě něco. Kromě závažné věci musí při smrtelnému hříchu spolupůsobit další dvě podmínky. Je zapotřebí plného vědomí špatnosti páchaného skutku. Plné vědomí znamená, že člověk je ve svědomí přesvědčen o špatnosti příslušného skutku. Pokud je ve svědomí přesvědčen, že skutek není (závažně) špatný, zůstane tento skutek materiálně špatný, ale nelze jej dotyčnému člověku přičítat jako smrtelný hřích. Kromě toho musí člověk s tímto skutkem dobrovolně souhlasit. To znamená, že hříšník má svobodu jednat nebo nejednat: je svobodný jednat tak či onak a nedělá z donucení či ze strachu něco, co by jinak nedělal.

Můžeme si představit okolnosti, za jakých nějaká rozvedená a znovusezdaná osoba žije v situaci těžké viny bez plného vědomí a bez dobrovolného souhlasu: Byla pokřtěna, ale nikdy nebyla doopravdy evangelizována, povrchně uzavřela manželství a potom byla opuštěna. Spojila se s druhou osobou, která jí poskytla pomoc v těžkých chvílích a s níž ji pojí upřímná láska. Tato osoba se stala dobrou matkou či otcem pro děti z prvního manželství.

Bylo by možné jim navrhnout, aby spolu žili jako bratr a sestra, ale co dělat, když to druhý nepřijme? V určitém bodě svého strastiplného života tato osoba zakusí podmanivost víry a dostane se jí opravdové evangelizace. Možná, že první manželství opravdu není platné, ale církevní soud není v dosahu anebo nejsou k dispozici důkazy neplatnosti. V příkladech však dále nepokračujme, abychom neuvízli v nekonečné kazuistice.

Co nám v těchto případech říká Amoris laetitia? Možná bude dobré začít tím, co apoštolská exhortace neříká. Neříká, že rozvedení znovusezdaní mohou klidně přistupovat k přijímání. Papež vybízí rozvedené znovusezdané, aby se vydali (nebo se nadále ubírali) cestou obrácení. Vybízí je, aby se ptali svého svědomí a přijali pomoc duchovního vůdce. Vybízí je, aby šli do zpovědnice, kde předloží svoji situaci. Vybízí penitenty a zpovědníky k zahájení duchovního rozlišování. Apoštolská exhortace neříká, ve kterém bodě této cesty mohou dostat rozhřešení a přistoupit k přijímání. Neříká to, poněvadž rozmanitost situací a lidských okolností je příliš obrovská.

Cesta, kterou papež nabízí rozvedeným znovusezdaným, je přesně tím, co církev nabízí všem hříšníkům: jdi se vyzpovídat a tvůj zpovědník posoudí všechny okolnosti a rozhodne, zda ti dá rozhřešení a dovolí, abys přistupoval k přijímání nebo ne.

Je jisté, že penitent, pokud manželství nebylo neplatné, žije v objektivní situaci hříchu. Je však třeba zjistit, zda nese plnou subjektivní odpovědnost za vinu. Proto jde ke zpovědi.

Někteří tvrdí, že papež těmito výroky odporuje velkému tažení Jana Pavla II. proti subjektivismu v etice. Tomuto úsilí je věnována encyklika Veritatis splendor. Etický subjektivismus říká, že dobro či zlo lidského skutku závisí na úmyslu toho, kdo jej vykonal. Jediné, co je podle etického subjektivismu samo o sobě na světě dobré, je tedy dobrá vůle. Proto se prý při posuzování skutku mají brát v úvahu důsledky chtěné tím, kdo jej vykonal. Každý skutek může být z hlediska této etiky dobrý nebo špatný podle okolností, které jej doprovázejí. Papež František nám však v dokonalém souladu se svým předchůdcem říká, že některé skutky jsou samy o sobě zlé (například cizoložství) nezávisle na okolnostech, které je provázejí, a rovněž na úmyslech toho, kdo je koná. Svatý Jan Pavel II. však také nikdy nepochyboval o tom, že okolnosti ovlivňují mravní hodnotu skutku toho, kdo jej vykonal, a podmiňují větší či menší odpovědnost za objektivně špatný skutek, kterého se dopustil. Žádná okolnost nemůže učinit dobrým skutek, který je vnitřně špatný, avšak okolnosti mohou zvětšit nebo umenšit morální odpovědnost toho, kdo se jej dopustil. Právě o tom mluví papež František v Amoris laetitia. V tomto dokumentu se nevyskytuje žádná situační etika, nýbrž klasická tomistická rovnováha, která rozlišuje mezi úsudkem o skutku a úsudem o tom, kdo jej vykonal, přičemž se hodnotí polehčující či přitěžující okolnosti.

Jiní kritici kladou do přímého protikladu Familiaris consortio (č.84) a Amoris laetitia (č. 305 a vyhlášenou poznámku č.351). Svatý Jan Pavel II. říká, že rozvedení znovusezdaní nemohou přijímat eucharistii, zatímco papež František říká, že v některých případech mohou. Copak to není protiřečení?!

Zkusme si zmíněný text přečíst pozorně. Kdysi byli rozvedení znovusezdaní exkomunikováni a vyloučeni z života církve. Novým Kodexem kanonického práva a exhortací Familiaris consortio byla tato exkomunikace odstraněna a dotyční jsou povzbuzováni k účasti na životě církve a ke křesťanské výchově svých dětí. To bylo mimořádně odvážné rozhodnutí, které představuje zlom ve staleté tradici. Familiaris consortio nám však říká, že rozvedení znovusezdaní nemohou přistupovat ke svátostem. Důvodem je fakt, že veřejně žijí ve stavu hříchu a proto je nutné nepůsobit pohoršení. Tyto důvody jsou tak silné, že se zdá zbytečné prověřovat eventuální polehčující okolnosti.

Papež František nám nyní říká, že tuto prověrku je třeba podstoupit. Právě v tom spočívá rozdíl mezi Familiaris consortio a Amoris laetitia. Je nepochybné, že rozvedená znovusezdaná osoba se nachází objektivně ve stavu těžkého hříchu; papež František ji nepřipouští k přijímání, nýbrž ke zpovědi, jako všechny hříšníky. Tam předloží eventuální polehčující okolnosti a uslyší, zda a za jakých okolností může přijmout rozhřešení.

Svatý Jan Pavel II. a papež František zajisté neříkají totéž, ale neprotiřečí si, pokud jde o teologii manželství. Používají však odlišným způsobem a v odlišných situacích moc rozvazovat a svazovat, kterou Bůh svěřil Petrovu nástupci. K lepšímu porozumění tomuto bodu si odpovězme na tuto otázku: existuje rozdíl mezi papeži, kteří exkomunikovali rozvedené a znovusezdané, a svatým Janem Pavlem II., který tuto exkomunikaci sňal?

Předchozí papežové si byli vždycky vědomi toho, že někteří rozvedení znovusezdaní mohli být v milosti Boží v důsledku různých polehčujících okolností. Dobře věděli, že posledním soudcem je pouze Bůh. Kladli však důraz na exkomunikaci, aby v povědomí lidu posílili pravdu o nerozlučnosti manželství. Byla to legitimní pastorační strategie ve společnosti minulých století. Rozvod byl výjimkou, rozvedených znovusezdaných bylo málo a bolestným odloučení od eucharistie i těch, kteří by ji ve skutečnosti mohli přijmout, byla hájena víra lidu.

Nyní je rozvod masovým zjevem, který hrozí masovým odpadem od víry, pokud rozvedení znovusezdaní opustí církev a nebudou svoje děti křesťansky vychovávat. Společnost už není homogenní, nýbrž tekutá. Počet rozvedených je velmi vysoký a samozřejmě se velmi zvýšil počet těch, kteří se nacházejí v „neregulérní“ situaci, ale subjektivně mohou být v milosti Boží. Je nezbytné vyvinout novou pastorační strategii. Proto papežové změnili nikoli Boží zákon, nýbrž lidské zákony, které jej nutně doprovázejí, protože církev je lidské a viditelné společenství.

Přináší toto nové pravidlo nějaká rizika? Zajisté. Existuje riziko, že někteří budou přistupovat svatokrádežně k přijímání, aniž by byli ve stavu milosti? Pokud tak činí, jedí a pijí si odsouzení.

Nepřinášelo však staré pravidlo také určitá rizika? Neexistovalo nebezpečí, že některým (či mnohým) hrozila záhuba, protože byli ponecháni bez svátostné opory, na kterou měli právo? Je úkolem biskupských konferencí jednotlivých zemí, každého biskupa a v posledku každého jednotlivého věřícího přijmout vhodná opatření, aby byl maximalizován přínos tohoto pastoračního kursu, a minimalizováno riziko, které obnáší. Podobenství o skrytých hřivnách nás učí přijímat toto riziko s důvěrou v milosrdenství.

Z deníku L´Osservatore Romano 20. července 2016
přeložil Milan Glaser

Rocco Buttiglione

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.