7.7.2016
V těchto časech odkřesťanštění a nepochybné - numerické i věroučné – krize církve je občas mezi katolíky slýchat jeden evangelní verš, který není vůbec konejšivý: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8). Tuto zneklidňující otázku klade učedníkům sám Ježíš. Zneklidňující je pro věřící. Přinejmenším zdánlivě je však také rozporuplná. Na jiných místech evangelia totiž Kristus své „malé stádce“ ubezpečuje a slibuje mu, že i uprostřed soužení vytrvá a bude přítomno při jeho příchodu na konci časů. Stačí zmínit jen slavný citát ze 24. kapitoly Matoušova evangelia: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou“ (Mt 24,35). V téže kapitole pak Nazaretský stále v souvislosti s parúsií, tedy svým slavným návratem, praví: „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 24,12-13). Jako by právě Nový zákon naznačoval, že ta, kterou nazýváme „Petrova bárka“, nedopluje do cíle jako obrovská galeona s rozvinutými plachtami, ale možná jako obyčejný člun naložený ubožáky. A ti, ačkoli budou v menšině, si víru uchovají. V takzvaných apoštolských listech, počínaje těmi Pavlovými, se několikrát uvádí, že společenství věřících vytrvá až do konce dějin.
Proč tedy ona otázka? Proč se sám Kristus ptá, zda „nalezne víru na zemi“? Tady je zapotřebí zásadního upřesnění, které však poznámky pod čarou v dnešních vydáních Bible většinou neuvádějí. Řecký text Lukáše říká epi tes ges, tedy „na zemi“. Podívejme se tedy do nejspolehlivějšího, šestnácti svazky tvořeného Teologického slovníku Nového zákona, zvaného odborníky „Kittel“ podle jeho autora Gerharda Kittela, německého univerzitního profesora v Tübingen. Tento slavný biblista objasňuje, že řecký termín gé v Písmu někdy označuje zemi jakožto svět, ale často se vztahuje také k zemi par excellence, to znamená ke Svaté zemi izraelské přislíbené Hospodinem Abrahamovi, o níž s láskou a steskem mluví Starý i Nový zákon. Na tuto zemi myslí Ježíš v jednom z blahoslavenství horského kázání: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Tímto dědictvím není jakékoli území, nýbrž to posvátné. Země, o níž mluví pod vnuknutím prvomučedník Štěpán před Veleradou v sedmé kapitole Skutků apoštolů: „Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahámovi, když byl ještě v Mezopotámii a dosud se neusadil v Charánu, a řekl mu: »Odejdi ze své země a od svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu«“ (Sk 7,2-3). Hebrejská tradice potvrzuje, že tento význam „země“, kde víře hrozí zánik, se vyskytuje také v kontextu, do něhož je zasazena zmíněná Ježíšova otázka. Je to podobenství o bezbožném a líném soudci, který nechce zjednat spravedlnost pro chudou vdovu. Jde tu ovšem o spravedlnost zcela podle židovských zákonů bez nejmenší zmínky o budoucí Kristově církvi.
Je-li tomu tak – a zdá se, že vskutku ano – pak verš uvedený Lukášem není výhružný ve vztahu k víře celého světa, ale zneklidňuje z jiného důvodu. Je známo, že křesťanská komunita, která je vklíněna mezi Izraelce a Palestince, židy a muslimy na území dávného Izraele, pozvolna zaniká. Jen jako příklad, který je však výmluvný, uveďme, že v Nazaretě a Betlémě, kde ještě před několika desetiletími tvořili křesťané většinu obyvatel a zastávali tam dokonce úřad starosty, tvoří nyní pouze menšinu, která se neustále ztenčuje. V Jeruzalémě je autochtonní místní komunita jen o něco víc než symbolická. Na tomto ustavičném a neúprosném poklesu se podepisují války a půtky, které přežívající křesťany nutí emigrovat do Evropy a Ameriky.
Situace jistě bolestná. Možná, že při svém návratu Ježíš ve své zemi už opravdu svoje učedníky nenajde. Křesťané mimo biblické území si však mohou být jisti tím, že víra v evangelium, byť sužovaná, možná zdecimovaná a redukovaná na menšinu, přetrvá až do doby, kdy už nebude potřebná. To znamená do doby, kdy se – řečeno spolu s Pavlem – Kristus vrátí a my už nebudeme muset věřit, protože Jej uvidíme „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12).
Z deníku Corriere della Sera 2. července 2016
přeložil Milan Glaser
Vittorio Messori
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.