12.6.2016 

Homilie papeže při mši sv. za účasti nemocných a postižených, nám. sv. Petra

„Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,19). Apoštol Pavel užívá velmi silných slov, aby vyjádřil mysterium křesťanského života. Všechno je obsaženo ve velikonočním dynamismu smrti a vzkříšení darovanému ve křtu. Ponořením do vody každý jako by zemřel a byl pohřben s Kristem (srov. Řím 6,3-4), zatímco vynořením vyjevuje nový život v Duchu svatém. Tento stav znovuzrození zahrnuje celou existenci v každém jejím aspektu; také nemoc, utrpení a smrt spočívají v Kristu a v Něm nacházejí svůj nejzazší smysl. V tento den, který je v rámci Svatého roku milosrdenství věnován nositelům postižení a nemocným, má toto Slovo života v našem shromáždění zvláštění ozvěnu.

Ve skutečnosti budeme dříve či později všichni povoláni změřit se a někdy střetnout s křehkostmi a nemocemi v sobě i v druhých. Kolik jen různých podob mají tyto zkušenosti tak typicky a dramaticky lidské! V každém případě naléhavě a důrazně kladou otázku po smyslu života. Sami můžeme podlehnout jednak cynismu, jako by se všechno dalo pasivně či aktivně vyřešit vlastními silami. Jindy se naopak vkládá veškerá důvěra do objevů vědy a útěchu přináší myšlenka, že někde na světě určitě existuje lék schopný danou nemoc uzdravit. Bohužel tomu tak není, a kdyby lék přece jen existoval, byl by dostupný jen některým lidem.

Lidská přirozenost raněná hříchem v sobě nese realitu omezení. Známe námitku, která se zvláště v této době vynořuje tváří v tvář životu stiženému velkými fyzickými omezeními. Má se za to, že nemocný či postižený člověk nemůže být šťastný, protože není s to realizovat životní styl, který ukládá kultura zálib a zábav. V době, kdy se určitý druh péče o tělo stal masovým mýtem a tedy ekonomickým podnikem, musí se nedokonalost zastírat, protože útočí na štěstí a klid privilegovaných a zpochybňuje panující model. Je lépe tyto lidi separovat a nechat v nějaké „ohradě“ – popřípadě pozlacené – anebo v „rezervacích“ pietismu a dobročinnosti, aby nenarušovali rytmus falešného blahobytu. V některých případech se dokonce uvažuje o tom, jak se jich co nejrychleji zbavit, aby se v dobách krize nestali neudržitelnou ekonomickou přítěží. Ve skutečnosti však dnešní člověk žije v obrovské iluzi, když zavírá oči před chorobou a postižením! Nechápe pravý smysl života, který musí zahrnovat také utrpení a omezení. Svět se nestane lepší, bude-li složen jenom ze zdánlivě „dokonalých“, ne-li přímo nalíčených, nýbrž poroste-li mezi lidmi solidarita, vzájemné přijetí a respekt. Jak pravdivá jsou apoštolova slova: „Ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné“ (1 Kor 1,27)! Také evangelium této neděle (Lk 7,36-8,3) nám prezentuje zvláštní situaci slabosti. Hříšnice je souzena a vytlačena na okraj, avšak Ježíš ji přijímá a brání, protože „prokazuje mnoho lásky“ (v.47). Tak usuzuje Ježíš, který je pozorný k utrpení a pláči oné osoby. Jeho jemnocit je znamením lásky, kterou Bůh chová vůči těm, kdo trpí a jsou odepisováni. Neexistuje pouze fyzické utrpení; jedna z nejčastějších patologií se dnes týká ducha. Je to utrpení, které doléhá na duši a skličuje ji tím, že ji odnímá lásku. Je to patologie smutku. Zkušenost zklamání či zrady v důležitých vztazích vyjevuje zranitelnost, slabost a bezbrannost. Pokušení uzavírat se do sebe je velmi silné, a hrozí ztráta životní příležitosti mít rád navzdory všemu. Mít rád navzdory všemu.

Štěstí, po kterém každý touží, se však může vyjádřit mnoha způsoby a může být dosaženo jedině, jsme-li schopni lásky. To je cesta. Vždycky je to otázka lásky, není jiné cesty. Pravá výzva se týká toho, kdo miluje více. Kolik jen postižených a trpících lidí se znovu otevírá životu, jakmile zjistí, že jsou milováni! A kolik lásky proudí ze srdce pouhým úsměvem! To je terapie úsměvu. Sama křehkost se pak může stát útěchou a oporou v našem osamocení. Ježíš nás ve svém utrpení miloval až do krajnosti (srov. Jan 13,1); na kříži zjevil Lásku, která se dává bez omezení. Copak bychom mohli vytknout Bohu něco z našich nemocí a utrpení, co by nebylo již vtištěno do tváře Jeho ukřižovaného Syna? K Jeho fyzické bolesti přistupuje také výsměch, emarginace a politování, zatímco On odpovídá milosrdenstvím, které zahrnuje všechny a odpouští všem: „jeho ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5, 1 Petr 2,24). Ježíš je lékař, který uzdravuje lékem lásky, protože na sebe bere naše utrpení a vykupuje ho. Víme, že Bůh dovede chápat naši nemohoucnost, protože ji zakusil v první osobě (srov. Žid 4,15).

Způsob, kterým prožíváme nemoc a postižení, je ukazatelem lásky, kterou jsme ochotni prokázat. Způsob, jímž čelíme utrpení a omezení, je kritériem naší svobody dávat smysl životním zkušenostem, i když se nám zdají absurdní a nezasloužené. Nenechme se proto zviklat souženími (srov. 1 Sol 3,3). Víme, že ve slabosti můžeme sílit (srov. 2 Kor 12,10) a přijímat milost, abychom na sobě doplňovali to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap ku prospěchu Jeho těla, to je církve (srov. Kol 1,24); těla, které k obrazu toho Pánova – vzkříšeného - uchovává rány, jež jsou znamením tuhého boje, ale jsou navždy proměněny láskou.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.