Rádio Vaticana

Bolest prožívaná v křesťanské naději vede do radosti, učil Svatý otec

6.5.2016

Křesťan neřeší bolest anestezií, protože ji prožívá v naději na radost, kterou nám Bůh jednou daruje a kterou nám nic neodejme, řekl dnes papež František při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty.
V dnešním evangeliu (Jan 16,20-23a) Ježíš před utrpením oznamuje učedníkům, že sice budou zarmouceni, ale jejich zármutek se obrátí v radost. Užívá přitom obrazu rodící ženy: „Má zármutek, protože přišla její hodina. Když však porodí dítě, nemyslí už na bolesti pro radost, že přišel na svět člověk.“ Tato žena doufá v bolesti a jásá radostí, komentoval papež František.

“Právě toto je společným dílem radosti a naděje v našich životech, když procházíme soužením a problémy, když trpíme. Nevedou nás ke znecitlivění, protože bolest zůstává bolestí. Avšak pokud ji prožíváme v radosti a naději, otevírá nám bránu k radosti nad novými plody. Tento Pánův obraz by nám měl velice pomáhat při veškerých obtížích. Často jsme na tom tak zle a špatně, že nás to vede k pochybnostem o víře…V radosti a naději však jdeme dál, protože po bouři se objeví nový člověk, stejně jako u ženy, která porodila. Ježíš říká, že tato radost a naděje jsou trvalé a nepomíjející.“

Radost a naděje se vzájemně doprovázejí, zdůraznil dále papež.

“Radost bez naděje by byla pouhou zábavou, prchavou veselostí. Naděje bez radosti není pravá naděje, protože nejde dále než přirozený optimismus. Radost a naděje tedy kráčejí spolu a společně se výbušně projevují tak, že církev v liturgii volá: Ať se církev raduje a jásá! A činí to – dovolte mi to slovo – bezostyšně a neformálně. Pokud je totiž radost silná, není to formálnost, nýbrž čirá radost.“

Pán nám říká, že nás v životě potkají starosti, pokračoval Svatý otec, a že ohlašovaná radost s nadějí nejsou jakési karnevalové veselí, nýbrž cosi jiného.

“Radost posiluje naději a naděje rozkvétá v radosti. A tak je možné kráčet dál. Obě dvě tyto křesťanské ctnosti – v postoji, který jim církev přisuzuje – naznačují, že je třeba vyjít sami ze sebe. Radostný člověk se neuzavírá sám do sebe a také naděje vede stále dál – je kotvou, která byla spuštěna na nebeském břehu a odtud se vyplouvá dál. Vyjděme tedy ze svého nitra v radosti a naději.“

Lidskou radost může cokoli odejmout, mohou ji pokazit různé obtíže. Ježíš nám však chce darovat radost, kterou nám nikdo nebude moci vzít: Je trvalá. A to i v nejtemnějších okamžicích. Tak se to stalo při Nanebevstoupení Páně, vysvětloval Petrův nástupce: Učedníci po Pánově odchodu setrvali s pohledem upřeným na nebe a byli trochu smutní, avšak probudili je andělé. Lukášovo evangelium nám říká: „s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma“. Byla to radost z vědomí, že naše lidství poprvé vstoupilo do nebe, poznamenal papež. Naděje na život a přebývání s Pánem se stává radostí, která prostupuje celou církev. Kéž nám Pán dává tuto milost – onu velikou radost, která je výrazem naděje, a silnou naději, která se v našem životě stává radostí. Kéž Pán uchovává naši radost a naději, aby nám je nikdo nemohl vzít, zakončil Svatý otec dnešní ranní homilii.

Jana Gruberová