Rádio Vaticana

Ztracená ovce

4.5.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Lk 15,1-7)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Všichni známe obraz Dobrého pastýře, který si vkládá na ramena ztracenou ovci. Tento obraz odedávna znázorňuje péči, kterou chová Ježíš vůči hříšníkům, a Boží milosrdenství, které si nepřipouští, že někoho ztratí. Podobenství vypráví Ježíš proto, aby dal pochopit, že Jeho blízkost hříšníkům nemá nikoho pohoršovat, ale naopak vyvolávat ve všech vážné zamyšlení nad tím, jak žijeme svoji víru. Příběh podává na jedné straně hříšníky, kteří přistupují k Ježíši, aby Mu naslouchali, a na druhé straně podezřívavé učitele Zákona, kteří se od Něho kvůli tomuto jednání distancují. Zaujímají odstup, protože Ježíš se sbližuje s hříšníky. Byli domýšliví a pyšní, považovali se za spravedlivé.

Naše podobenství se odehrává kolem tří postav: pastýře, ztracené ovce a zbytku stádce. Jedná však pouze pastýř, nikoli ovce. Pastýř je proto jediným hlavním aktérem, na kterém všechno závisí. Podobenství uvádí otázka: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou ovcí, dokud ji nenajde?“ (v.4). Jde o paradox, který vede k pochybnosti nad pastýřovým jednáním. Je moudré opouštět devětadevadesát ovcí pro jednu jedinou? A navíc když nejsou v bezpečí ovčince, ale na poušti? Podle biblické tradice je poušť místem smrti, kde je obtížné nalézt potravu a vodu, chybí útočiště a hrozí nebezpečí od šelem a lupičů. Co může dělat devětadevadesát bezbranných ovcí?

Paradox však pokračuje tvrzením, že pastýř ovci najde, „s radostí si ji vloží na ramena a až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: Radujte se spolu se mnou“ (v.6). Zdá se tedy, že se pastýř nevrací na pustinu pro zbytek stáda. Ve starosti o tu jedinou jako by zapomněl na ostatních devětadevadesát. Ve skutečnosti tomu tak není. Poučení, které nám chce Ježíš sdělit, spočívá spíše v tom, že se žádná ovce nemůže ztratit. Pán nemůže připustit fakt, že se ztratí i jeden jediný člověk. Boží jednání se podobá tomu, kdo jde hledat ztracené děti, aby potom slavil a se všemi se radoval z jejich návratu. Jde o nepotlačitelnou touhu. Ani devětadevadesát ovcí nemůže zastavit pastýře a udržet Jej v ovčinci. Mohl by uvažovat asi takto: »Udělám součet. Mám jich devadesát devět, jednu jsem ztratil, ale není to tak velká ztráta«. On ji však odchází hledat, protože každá je pro něho velmi důležitá, a ta ztracená je v největší nouzi, je nejvíce opuštěná a odepsaná. Jde ji hledat. Všichni jsme upozorňováni, že smilování nad hříšníky je Boží způsob jednání, kterému je Bůh absolutně věrný: nikdo a nic jej nemůže odvrátit od Jeho rozhodnutí spasit. Bůh nezná naši nynější kulturu odpisu. V Bohu neexistuje. Bůh neodepisuje žádného člověka, miluje všechny a hledá všechny, jednoho po druhém! Nezná slovo „odpis“ ve vztahu k lidem, protože je cele láskou, je plně milosrdenstvím.

Pánovo stádce je neustále na cestě, nevlastní Pána a nesmí se klamat tím, že jej uvězní do svých schémat a svých strategií. Pastýř bude tam, kde je ztracená ovce. Pána je proto třeba hledat tam, kde se s námi chce setkat, nikoli tam, kde si nárokujeme Jej nalézt! Žádným jiným způsobem nelze stádo znovu seskupit, ne-li vydáním se po stopách pastýřova milosrdenství. A svým hledáním ztracené ovce vybízí pastýř oněch devětadevadesát, aby se podíleli na opětovném shromáždění stádce. Pak nejenom ztracená ovce, kterou nese na ramenou, ale celé stádce bude sledovat pastýře až domů, aby slavilo s „přáteli a sousedy“.

Měli bychom často o tomto podobenství přemýšlet, protože v křesťanském společenství někdo vždycky chybí, odešel a zanechal prázdné místo. Někdy to skličuje a působí dojmem, že jde o nevyhnutelnou ztrátu, nevyléčitelnou nemoc. Potom nám hrozí, že se uzavřeme do ovčince, kde nejsou cítit ovce, ale zatuchlost! My křesťané nemáme být uzavření, abychom nepáchli zatuchlinou. To nikdy! Je třeba vycházet ze sebe, nikoli se uzavírat do sebe, do malých komunit a farností a myslet si, že jsme spravedliví. K tomu dochází, když chybí misionářský rozlet, který nás vede, abychom se setkávali s ostatními. V Ježíšově vizi neexistují definitivně ztracené ovce, nýbrž jedině ovce, které je třeba najít. Toto musíme správně chápat: nikdo není pro Boha definitivně ztracen. Nikdy! Až do poslední chvíle nás Bůh hledá. Pomyslete na dobrého lotra. Jedině v Ježíšově vizi není nikdy definitivně ztracen. Vyhlídka je tedy cele dynamická, otevřená, podnětná a tvůrčí. Nutí nás, abychom vycházeli hledat a ubírali se cestou bratrství. Žádná vzdálenost nemůže pastýře zadržet; žádné stádce se nesmí zříci bratra. Nalezení toho, kdo se ztratil, je radostí pastýře a Boha, ale také radostí celého stádce! Všichni jsme znovu nalezenými ovcemi, které shromáždilo Pánovo milosrdenství a jsme povoláni shromáždit spolu s Ním celé stádce!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV