1.5.2016 

Hrůzy dvou světových válek a totalitních režimů vyvolávají odhodlání nedopustit něco podobného a spolu s tím - paradoxně – jakýsi vzrůst důvěry člověka ve vlastní síly a/nebo naopak paralyzující strach. Stejné účinky má takzvaný terorismus. S tímto ambivalentním dojmem se musejí potýkat i věřící. Nabízí se však otázka, jaký postoj k tomu má zaujmout křesťanská víra.

Dnešní svět se vyznačuje záplavou alternativ, mezi nimiž je nutné volit anebo - jinak řečeno - jejichž nezvolení čili svoboda nevybrat si žádnou z nich je člověku upíráno. Děje se tak nejenom na rovině náboženského cítění, nýbrž i na poli rozumových koncepcí či zakoušených emocí. Nedávné i aktuální světové události stále vtíravěji ponoukají člověka, aby mezi nabízenými alternativami volil. Stále více se v této volbě vyhraňovat je charakteristické pokušení naší doby.

Tato individuální volba je osobní jenom zdánlivě. Je masově podněcovaná umělou – mediální - propagací jedné z alternativ. Je možné se vyhraňovat zdokonalováním jejího přijímání či odmítání, ale výsledek je v obojím případě tentýž. Toto vyostřování vede pomalu, ale jistě ke konfliktu s kýmkoli, kvůli čemukoli a za každou cenu. Džihád jakožto hystericky vyšinutý projev sebejistoty není potencí vlastní výhradně islámu. Patří ke všeobecnému tíhnutí sebelásky, která je kořenem prvotního hříchu. A v tomto smyslu, protože kořen je latinsky radix, se radikalizuje nejenom islám, nýbrž celá hříchem raněná přirozenost lidstva. Jinými slovy: dějinná pouť lidstva spěje ke svému cíli, k oddělení zrna od plev.

Neschopnost vnímat jednotlivé dějinné události a jejich celek očima víry je mezi námi křesťany, bohužel, poměrně rozšířená. Problémem není jen historicismus a z něj pramenící přivírání očí před hekatombami moderních dějin. Pokles důvěry v Boží prozřetelenost je především důsledek jemného posunu v interpretaci ustřední události křesťanské víry, tedy ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonoční tajemství se sice hlásá, nezřídka však bývá ochuzeno o svůj prorocký význam: „Když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!“ (Lk 23,31), říká Pán během své křížové cesty o Sobě a o lidstvu. Tyto i jiné Spasitelovy výroky o utrpeních a pokušeních, která dolehnou na svět, byly moderní křesťanskou exegezí zcela neutralizovány.

Ve snaze poskytnout optimistickou verzi křesťanské víry se tak přestává čerpat z pramene pravé naděje, kterou je kříž, a tím i z pramene spásy; veškeré Ježíšovo poselství je redukováno na pouhý recept spokojeného života na tomto světě v domněle nekonečných pozemských dějinách lidstva. Zapomnělo se na prvotní, dědičný hřích a tím i na neustávající potřebu obrácení, a namísto Kristova návratu se očekávají nanejvýš světlé zítřky lidského pokroku. Ano, pokrok světa je vskutku nezadržitelný, a právě proto nás dohánějí naše hříchy. První dvě světové války - a ta třetí rozkouskovaná - jsou toho dokladem.

Centrální událost křesťanské víry je postupně pohlcována sekularizujícím historicismem, v jehož duchu má dějiny ve svých rukou údajně člověk. Lidská svoboda je vydávána za poznanou nutnost a tak přestává být dialogem s Boží milostí. Ujala se iluze, že člověk je součástí vesmíru, jehož viditelné rozměry fascinují člověka více než neviditelná nekonečnost jeho Stvořitele. Bohu se přiznává nejvýš jen taková míra existence, jaká je vlastní myšlence nebo příběhu, přičemž samozřejmě nikomu není upíráno, aby z těchto kategorií soukromě čerpal svoji „inspiraci“.

Fatální a zároveň paradoxní příznak pokoutně šířené gnostické víry v lidskou moc je proto paralyzující strach, nevraživá bezmoc a depresivní rozpaky při zabředání do reality, kterou člověk svými silami nezvládná, protože v ní apriorně upírá místo Bohu, který je jeho Stvořitelem i Spasitelem zároveň.

Peklo nestvořil Bůh; je to výtvor satanské kreativity, ke které jeho autor – otec lži – vybízí své přátele, aby si podobné místo svobody a soběstačnosti sami vytvořili jako tu nejlepší věčnou destinaci. Vládce tohoto světa touží, aby byl člověkem-lidstvem adorován, jak vysvítá z evangelních popisů Ježíšových pokušení. Zlý duch však neumí oslovit lidskou svobodu tak jako Bůh. Proto v průběhu dějin používá jen lákavé sliby, nehorázné lži, přívětivé výhrůžky a záludně využívá lidských slabostí. Vražedný úmysl nepřítele všech lidí však nazaretský Spasitel, Ježíš Kristus, už vyjevil a překazil.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.