8.4.2016 

PÁTÁ KAPITOLA: Láska se stává plodnou

165. Láska vždycky dává život. Proto se manželská láska „nenaplňuje pouze ve společenství dvou [...] Když se manželé navzájem sobě darují, vydávají ze sebe novou skutečnost – dítě, živý obraz své lásky, trvalé znamení svého manželského společenství, živou a nerozlučnou jednotu svého otcovství a mateřství.“[176]

Přijetí nového života

166. Rodina je prostředím, které nejenom plodí, ale také přijímá život, který přichází jako Boží dar. Každý nový život „nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme předem milováni. Děti jsou milovány, ještě než přijdou.“[177] Odráží se tu primát Boží lásky, která vždycky projevuje iniciativu, protože děti „jsou milovány ještě předtím, než by si něco zasloužily.“[178] Nicméně, „mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své dětství i svoji budoucnost. Někdo se – jakoby na ospravedlnění – opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! [...] Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?“[179] Přijde-li dítě na svět v nechtěných okolnostech, mají rodiče nebo další členové rodiny učinit vše, co lze, aby bylo přijato jako Boží dar zodpovědně, s otevřeností a náklonností. Protože „jde-li o děti, které přicházejí na svět, nebude se žádná oběť dospělých považovat za příliš drahou či příliš velkou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je omylem, že za nic nestojí a že je vydáno napospas ranám života a lidské zvůli.“[180] Dar dítěte, které Pán svěřuje tatínkovi a mamince, začíná přijetím, pokračuje péčí během pozemského života a jeho konečným údělem je radost věčného života. Vyrovnaný pohled na toto poslední dovršení člověka umožní rodičům ještě více si uvědomit drahocennost jim svěřeného daru. Jim totiž Bůh svěřuje, aby vybrali jméno, kterým oslovuje na věčnosti každé svoje dítě.[181]

167. Početné rodiny jsou pro církev radostí. Láska v nich vyjadřuje svoji velkodušnou plodnost. Neznamená to zapomínat na zdravý postřeh svatého Jana Pavla II., který vysvětlil, že zodpovědné otcovství není „bezmezné plození či nedostatečný ohled na výživu dětí, ale spíše možnost daná manželům užívat moudře a odpovědně vlastní nezcizitelnou svobodu a přihlížet přitom k sociální a demografické realitě jakož i k vlastní situaci a k legitimním přáním.“[182]

Láska v očekávání, jímž se vyznačuje těhotenství

168. Těhotenství je obtížné, ale také překrásné období. Matka spolupracuje s Bohem na uskutečňování zázraku nového života. Mateřství je „zvláštní schopnost ženského organismu, která tvůrčí zvláštností slouží k početí a plození lidské bytosti.“[183] Každá žena se podílí na „tajemství stvoření, které obnovuje lidské pokolení.“[184] Jak praví Žalm : „Utkal jsi mě v lůně mé matky“ (139, 13). Každé dítě, které se utváří v matce, je věčným projektem Boha Otce a Jeho věčné lásky: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). Každé dítě je odevždy v Božím srdci, a když je počato, plní se věčný Stvořitelův sen. Pomysleme na hodnotu, kterou má embryo od okamžiku svého početí! Je třeba na ně hledět pohledem téže Otcovy lásky, která vidí za každé zdání.

169. Těhotná žena může mít účast na tomto Božím plánu, když sní o svém dítěti: „Všechny maminky a tatínkové po devět měsíců sní o svém dítěti. [...] Není možné, aby rodina nesnila. Když se z rodiny vytratí schopnost snít, děti nerostou, láska neroste, život ochabuje a pohasíná.“[185] Nezbytnou součástí tohoto snění v páru křesťanských manželů je křest. Rodiče jej připravují svojí modlitbou a svěřují Ježíšovi svoje dítě ještě před jeho narozením.

170. S pokrokem věd je dnes možné předem zjistit, jakou barvu vlasů bude dítě mít a jakými nemocemi může v budoucnu trpět, protože všechny somatické charakteristiky tohoto člověka jsou vepsány do genetického kódu, už když je embryem. Avšak pouze Otec, který jej stvořil, jej zná úplně. Jedině On ví, co je nejcennější a nejdůležitější, protože zná ono dítě i jeho nejhlubší identitu. Matka, která jej nosí v lůně, potřebuje prosit Boha o světlo, aby mohla do hloubi poznat své dítě a očekávat jej takové, jakým je. Někteří rodiče cítí, že jejich dítě nepřichází v nejlepší chvíli. Potřebují prosit Pána, aby je uzdravil a posílil, a mohli dítě plně přijmout a očekávat jej z celého srdce. Je důležité, aby dítě cítilo, že je očekáváno. Dítě není doplňkem či řešením osobních aspirací. Je to lidská bytost nezměrné hodnoty a nemůže být užíváno k vlastnímu prospěchu. Není tedy důležité, zda je tento nový život pro tebe užitečný či nikoli, zda má vlastnosti, které se ti líbí či nikoli, zda odpovídá tvým plánům a snům či nikoli. Protože „děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné [...] Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem.“[186] Rodičovská láska je nástrojem lásky Boha Otce, který narození každého dítěte láskyplně očekává, bezpodmínečně a zdarma jej přijímá.

171. Každou těhotnou ženu bych rád se zalíbením požádal: pečuj o svoji radost a nic ať neodejme vnitřní radost mateřství. Dítě si zasluhuje tvoji radost. Nedovol, aby strach, starosti, komentáře druhých nebo problémy zhášely štěstí z toho, že jsi nástrojem Boha, aby na svět přišel nový život. Zaobírej se tím, co je třeba dělat či připravovat, ale bez obsese, a jako Maria skládej chválu: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 1,46-48). S poklidným nadšením žij mezi svými potížemi a pros Pána, aby opatroval tvoji radost, abys ji mohla předat svému dítěti.

172. „Dětem, právě narozeným, se spolu s pokrmem a péčí začíná dostávat darem potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, v úmyslech pohledů a podnětech úsměvů. Učí se tak, že krása mezilidských vazeb míří k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá odlišnost druhého, uznává jej a respektuje jako rovného. [...] A toto je láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky!“[187] Každé dítě má právo obdržet lásku matky i otce, obojí je nezbytné pro jeho integrální a harmonické zrání. Jak prohlásili australští biskupové, obojí láska „každá jiným způsobem, přispívá k růstu dítěte. Respektovat důstojnost dítěte znamená potvrdit jeho potřebu i přirozené právo mít matku a otce.“[188] Nejde jen o mateřskou a otcovskou lásku, každou zvlášť, ale také o vzájemnou lásku otce a matky chápanou jako zdroj vlastní existence, přívětivé hnízdo a základ rodiny. V opačném případě se zdá, že je dítě redukováno na majetnický rozmar. Oba, muž i žena, otec i matka, jsou „spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími tlumočníky.“[189] Ukazují svým dětem mateřskou a otcovskou tvář Pána. Kromě toho společně učí hodnotě vzájemnosti, setkání v různosti, kam každý přináší svoji vlastní identitu a umí také přijímat od druhého. Pokud z nějakého nevyhnutelného důvodu jeden chybí, je důležité hledat nějaký způsob kompenzace a usnadňovat tak náležité zrání dítěte.

173. Mnohé děti a mladí dnes mají pocit, že jsou sirotky, a bývá hlubší než si myslíme. Máme dnes za plně legitimní a žádoucí, když ženy chtějí studovat, pracovat, rozvíjet vlastní schopnosti a mít osobní cíle. Zároveň však nemůžeme přehlížet nutnost, že děti potřebují mateřskou přítomnost, zvláště v prvních měsících života. Je fakt, že „matka stojí před mužem jako matka, subjekt nového života, který v ní byl počat a rozvíjí se v ní a z ní se rodí do světa.“[190] Umenšování mateřské přítomnosti a ženských kvalit představuje vážné nebezpečí pro naši zemi. Vážím si feminismu, když nepožaduje uniformitu, ani nepopírá mateřství. Poněvadž velikost ženy v sobě zahrnuje všechna práva plynoucí z její nezcizitelné lidské důstojnosti, a z jejího ženského génia, a jsou pro společnost nezbytná. Její specificky ženské schopnosti – zejména mateřství – jí udělují také povinnosti, protože její ženská existence s sebou nese také zvláštní poslání na této zemi, které společnost musí zachovávat a chránit pro dobro všech.[191]

174. „Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. [...] Ony dosvědčují krásu života.“[192] Je nepochybné, že „společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí [...] Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách, a za to, co dáváte církvi a světu.“[193]

175. Matka, která chrání dítě svojí něhou a svým soucitem, pomáhá mu mít důvěru a zakoušet, že svět je dobré místo, které jej přijímá. To umožňuje rozvinout sebeúctu, která učí důvěrnosti a empatii. Na druhé straně postava otce pomáhá vnímat meze skutečnosti a je charakteristická směrováním, vycházením směrem k širšímu a problematičtějšímu světu a pobídkou ke snaze a zápasu. Otec se svojí jasnou a šťastnou mužskou identitou, v níž se ve vztahu k manželce pojí cit a sympatie, je stejně nezbytný jako mateřská péče. Existují flexibilní role a úkoly, které se přizpůsobují konkrétním podmínkám každé rodiny, avšak jasná a přesně definovaná přítomnost obou postav, mužské i ženské, vytváří prostředí, které je pro dozrání dítěte nejvhodnější.

176. Říká se, že naše společnost je „společností bez otců“. V západní kultuře je prý postava otce symbolicky nepřítomná, znetvořená a vybledlá. Dokonce mužnost je prý zpochybněna. Došlo k pochopitelnému zmatení. „Nejprve to totiž bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole.“[194] Avšak, „často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a mládež o samotě.“[195] Přítomnost otce a dokonce jeho autorita se zdá pošramocena také stále narůstajícím prostorem, který je věnován sdělovacím prostředkům a technologiím zábavy. Kromě toho se na autoritu hledí s podezřením a dospělí jsou nelítostně zpochybňováni. Oni sami opouštějí jistoty a proto nenabízejí dětem bezpečné a dobře opodstatněné ukazatele. Není zdravé, dochází-li k záměně rolí mezi rodiči a dětmi. To poškozuje odpovídající proces zrání, kterého je dětem zapotřebí, a upírá se jim láska schopná je nasměrovat a pomoci jim dospět.[196]

177. Bůh staví do rodiny otce, aby cennými charakteristikami svého mužství, „byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti.“[197] Někteří otcové se cítí zbyteční nebo nepotřební, avšak pravdou je, že „děti potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej.“[198] Není dobré, když děti zůstávají bez otců a tak předčasně přestanou být dětmi.

Rozšířená plodnost

178. Mnohé manželské páry nemohou mít děti. Tušíme, jaké utrpení to obnáší. Na druhé straně také víme, že „manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození [...] Proto, i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost.“[199]Kromě toho „mateřství není výlučně biologická záležitost, ale vyjadřuje se různými způsoby.“[200]

179. Adopce je cesta k velkomyslné realizaci mateřství a otcovství a rád bych vybídnul všechny, kdo nemohou mít děti, aby rozšířili a otevřeli svoji manželskou lásku k přijetí těch, kdo jsou zbaveni odpovídajícího rodinného kontextu. Nikdy nebudou litovat svojí štědrosti. Adopce je skutkem lásky, jímž je darována rodina tomu, kdo ji nemá. Je nezbytné zdůrazňovat, aby legislativa usnadnila procedury adopcí, zvláště v případech nechtěných dětí, aby se předcházelo umělým potratům či jejich opuštění. Ti kdo přijmou výzvu adopce a přijmou zdarma a bezpodmínečně člověka k sobě, stávají se zprostředkovateli Boží lásky, která prohlašuje: „I kdyby matka zapomněla na své dítě, já přece nikdy nezapomenu“ (Iz 49,15).

180. „Rozhodnutí pro adopci a osvojení vyjadřuje zvláštní plodnost manželského života, nehledě na případy, kdy je bolestně poznamenané sterilitou. [...] Tváří v tvář situacím, kdy se dítě vyžaduje za každou cenu jako právo na kompletaci sebe sama, ukazuje poctivě zamýšlená adopce nebo osvojení důležitý aspekt rodičovství a synovství, neboť napomáhá v poznání, že děti – přirozené, adoptivní nebo osvojené – jsou samy o sobě někým a je třeba je přijmout, milovat, pečovat o ně a nejen je přivést na svět. Při rozhodnutí o adopci nebo osvojení by měl vždy být převažující inspiracízájem dítěte.“[201] Na druhé straně „je nutno zabránit obchodu s dětmi mezi zeměmi a kontinenty vhodnými legislativními zásahy a státními kontrolami.“[202]

181. Je vhodné také zmínit, že plození a adopce nejsou jediné způsoby, jak žít plodnost lásky. Také rodina s mnoha dětmi je povolána zanechat svoji stopu ve společnosti, kam je začleněna, aby rozvíjela jiné formy plodnosti, které jsou jakýmsi prodloužením lásky, která ji nese. Křesťanské rodiny ať nezapomínají, že „víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje [...] Každý z nás má totiž zvláštní roli v přípravách příchodu Božího království na svět.“[203] Rodina nemá sama sebe chápat jako ohrádku, která je povolaná chránit se před společností. Nečeká, ale vychází ze sebe a pouští se do solidárního hledání. Tak se stane místem integrace člověka se společností a jednotícím bodem mezi veřejností a soukromím. Manželé si potřebují osvojit jasné a pronikavé přesvědčení o svých sociálních povinnostech. Když k tomu dojde, neumenší to jejich citové spojení, nýbrž ozáří novým světlem, jak vyjadřují následující verše:
„Tvé ruce jsou mojí něhou
moje každodenní svolení
miluji tě, protože svou rukou
se podílíš na spravedlnosti.

Miluji tě, protože jsi
mou láskou, komplicem a vším
cestou bok po boku
je nás mnohem více než dva.“[204]

182. Žádná rodina nemůže být plodná, pokud sama sebe chápe jako příliš odlišnou či „oddělenou“. Abychom předešli tomuto nebezpečí, připomeňme, že Ježíšova rodina, plná milosti a moudrosti, nebyla viděna jako nějaká „podivínská“ rodina, jako dům, který byl cizí a vzdálený lidu. Právě z tohoto důvodu lidem dělalo potíže uznat Ježíšovu moudrost a říkali: „Kde se to v něm vzalo? [...] Copak to není ten tesař, syn Mariin?“ (Mk 6,2-3). „Copak to není syn tesařův?“ (Mt 13,55). To potvrzuje, že byla obyčejnou rodinou, blízkou všem, normální součástí lidu. Ani Ježíš nevyrůstal v nějakém uzavřeném a výlučném vztahu s Marií a Josefem, ale pohyboval se rád v širší rodině, tvořené příbuznými a přáteli. Tím se vysvětluje, proč rodiče, když se vraceli z Jeruzaléma, nechali dvanáctiletého chlapce jít spolu s ostatními poutníky, naslouchat příběhům a sdílet starosti všech: „V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty“ (Lk 2,44). Stává se však, že některé křesťanské rodiny vzhledem k jazyku, který používají či způsobu vyjadřování, svým svérázným stylem chování a neustálým opakováním dvou či tří témat jsou vnímány jako vzdálené a jakoby oddělené od společnosti; dokonce i jejich příbuzní cítí, že jsou jimi přezíráni nebo posuzováni.

183. Manželský pár, který zakouší sílu lásky, ví, že tato láska je povolána hojit rány opuštěných, nastolovat kulturu setkávání a zápasit o spravedlnost. Bůh svěřil rodině plán zdomácnit svět,[205] aby všichni vnímali druhého člověka jako bratra: „Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen ihned ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. [...] Organizace veřejného života nejenom stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním lidským svazkům, ale upadly dokonce společenské a politické mravy.“[206] Otevřené a solidární rodiny však dávají prostor chudým, jsou schopny navazovat přátelství s těmi, kdo jsou na tom hůře než ony. Pokud jim opravdu leží na srdce evangelium, nemohou zapomenout na Ježíšova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Žijí vlastně to, co se po nás tak výmluvně žádá těmito větami: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátzele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený“ (Lk 14,12-14). Budeš blahoslavený! Tady je tajemství šťastné rodiny.

184. Svědectvím a také slovem mluví rodiny k druhým o Ježíšovi, předávají víru, probouzí touhu po Bohu a ukazují krásu evangelia a životního stylu, který nám nabízí. Křesťanští manželé vymalovávají šeď veřejného prostoru barvami bratrství, sociální vnímavosti, obrany křehkých lidí, zářivou vírou a aktivní nadějí. Jejich plodnost se rozšiřuje a přenáší tisícerými způsoby, aby ve společnosti zpřítomňovala Boží lásku.

Rozpoznávat tělo

185. V tomto smyslu je třeba vzít velmi vážně biblický text, který obvykle bývá vykládán mimo svůj kontext nebo způsobem velice povšechným, takže je možné nepostřehnout jeho nejvíce bezprostřední a přímý význam, který je výrazně sociální. Jde o 1 Kor 11,17-34, kde svatý Pavel řeší jednu ostudnou situaci v obci věřících. V onom kontextu měli někteří zamožní lidé tendenci diskriminovat ty chudé, k čemuž docházelo dokonce během hostin, které provázely slavení eucharistie. Zatímco bohatí požívali své vybrané pokrmy, chudí se stali diváky a hladověli: „potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte dost domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo nic nemají?“ (vv.21-22).

186. Eucharistie vyžaduje integraci v jediném církevním těle. Kdo přistupuje k Tělu a Krvi Kristově, nemůže zároveň toto Tělo urážet vytvářením skandálních rozdělení a diskriminací jeho členů. Jde totiž o „rozlišování“ Pánova těla, rozpoznávání vírou a láskou jak ve svátostných znameních, tak v komunitě. Kdo tak nečiní, „jí a pije si odsouzení“ (v.29). Tento biblický text představuje vážné napomenutí rodinám, které se uzavírají do svého pohodlí a izolují se, zejména rodinám, jež zůstávají lhostejnými k utrpení rodin, které jsou chudé a trpí větší nouzí. Slavení eucharistie se tak každému stává neustálou výzvou, aby „sám sebe zkoumal“ (v.28), s cílem otevřít dveře vlastní rodiny k většímu společenství s těmi, kteří jsou společností odepsáni a přijímat tak opravdu eucharistickou svátost lásky, která z nás činí jedno tělo. Netřeba zapomínat, že „»mystika« této svátosti má sociální charakter.“[207] Jestliže ti, kdo chodí k přijímání, nepřijímají pobídku k nasazení pro chudé a trpící anebo připouštějí různé formy rozdělení, pohrdání a nespravedlnosti, je eucharistie přijímána nehodně. Avšak rodiny, které přijímají eucharistii se správnou dispozicí, posilují svoji touhu po bratrství, své sociální cítění i svoje nasazení pro potřebné.

Život v širší rodině

187. Malé rodinné jádro by se nemělo izolovat od širší rodiny, která zahrnuje rodiče, strýce, bratrance a také sousedy. V takovéto široké rodině mohou být takoví, kteří potřebují pomoc nebo aspoň blízkost a projevy sympatií, anebo se v ní mohou vyskytovat velká utrpení potřebující útěchu.[208] Individualismus těchto časů někdy vede k uzavírání se do bezpečí malého hnízda a druzí jsou vnímáni jako riziková obtíž. Taková izolace však už nenabízí pokoj a štěstí, ale uzavírá srdce rodiny a zbavuje ji širšího existenciálního horizontu.

Být dětmi

188. Nejprve mluvme o vlastních rodičích. Ježíš připomněl farizeům, že odmítnout péči o rodiče protiřečí Božímu Zákonu (srov. Mk 7,8-13). Nikomu neprospívá, když ztratí povědomí o tom, že je potomkem. V každém člověku, „i když je dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi.“[209]

189. Proto „čtvrté přikázání požaduje po dětech [...] aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: »abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.« Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společnost bezectná. [...] Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a nenasytná mládež..“[210]

190. Je tu však také druhá strana mince: „Muž opustí svého otce i svou matku“ (Gen 2,24), praví Boží Slovo. K tomu občas nedochází a manželství není přijato do všech důsledků, protože se toto odloučení a tato oddanost neuskutečnily. Rodiče nemají být opouštěni, ani přehlíženi, avšak vstup do manželství vyžaduje určité odloučení, aby nový domov byl příbytkem, ochranou, platformou a projektem a skutečně mohlo vzniknout „jedno tělo“ (tamt.). V některých manželstvích se stává, že jeden z manželů spoustu věcí tají, ale přitom je říká vlastním rodičům, takže nakonec má větší cenu názor rodičů než cítění a mínění druhého z manželů. Je nesnadné tuto situaci udržovat dlouhou dobu a lze to pouze dočasně, zatímco se utvářejí podmínky pro růst v důvěře a dialogu. Manželství vyzývá k nalezení nového způsobu, jak být potomky.

Staří

191. „Nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly“ (Žl 71,9). Je to volání starého člověka obávajícího se zapomnění a pohrdnutí. Tak jako nás Bůh vybízí, abychom byli jeho nástroji, abychom slyšeli prosbu chudých, očekává také od nás, že uslyšíme volání starých.[211] To interpeluje rodiny a komunity, protože „církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity. Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život.“[212] „Velmi bych si proto přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí!“[213]

192. Svatý Jan Pavel II. nás vybídnul, abychom věnovali pozornost postavení starých v rodině, protože jsou kultury, které „v důsledku neuspořádaného průmyslového a urbanistického rozvoje, nepřijatelně vytlačily staré lidi na okraj společnosti.“[214] Staří pomáhají vnímat „kontinuitu pokolení“ pomocí „charismatu, které napravuje roztržky“.[215] Častokrát prarodiče zajišťují předávání velkých hodnot svým vnukům a „mnoho lidí může potvrdit, že právě prarodičům vděčí za své uvedení do křesťanského života.“[216] Jejich slova, jejich pohlazení nebo jejich pouhá přítomnost pomáhá dětem poznávat, že dějiny nezačínají od nich, ale že jsou dědici dlouhé cesty a je zapotřebí ctít zázemí, které nás předchází. Ti kdo přeruší tato pojítka s dějinami, budou mít těžkost s navazováním stabilních vztahů a s uznáním toho, že nejsou vládci reality. „Pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí.“ [217]

193. Nedostatek dějinné paměti je vážným defektem naší společnosti. Je to nedospělá mentalita onoho „to už je pryč“. Poznání a možnost zaujetí postoje k minulým událostem je jediný způsob, jak stavět smysluplnou budoucnost. Nelze vychovávat bez paměti: „Vzpomeňte si na minulé doby“ (Žid 10,32). Vyprávění starých je pro děti a mládež velice užitečné, poněvadž je stavějí do spojitosti s historií rodiny, čtvrti a země. Rodina, která nectí a nepečuje o svoje prarodiče, kteří jsou její živou pamětí, je rodina v rozkladu. Avšak rodina, která si pamatuje, je rodinou, jež má budoucnost. Proto „civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti,“[218] poněvadž „se zbavuje svých kořenů.“[219] Soudobý pocit osiřelosti ve smyslu diskontinuity, vykořenění a pádu jistot, které dávají životu formu, nás vyzývá, abychom ze svých rodin učinili místo, ve kterých děti budou moci zakořenit v půdě kolektivních dějin.

Být sourozenci

194. Vztahy mezi sourozenci se s časem prohlubují, „svazek bratrství, který se v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití [...] Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě! Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost.“[220]

195. Růst mezi sourozenci nabízí krásnou zkušenost vzájemné péče a poskytnuté i obdržené pomoci. Proto „bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení.“[221] Je třeba uznat, že „mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost,“[222] avšak je zapotřebí trpělivě učit děti, aby se k sobě jako bratři chovali. Toto někdy namáhavé zaučování je opravdovou školou společenskosti. V některých zemích existuje silná tendence mít pouze jedno dítě, takže se zkušenost být bratrem pomalu stává málo běžnou. V případě, že není možné mít více než jedno dítě, je třeba najít způsob, aby dítě nevyrůstalo samotné či izolované.

Široké srdce

196. Kromě malého okruhu tvořeného manželi a jejich dětmi, existuje širší rodina, kterou nelze opomíjet. „Láska mezi mužem a ženou v manželství, v odvozené a rozšířené formě láska mezi členy téže rodiny – mezi rodiči a dětmi, bratry a sestrami, příbuznými a spolubydlícími – je oduševňována a poháněna vnitřní a trvalou dynamikou, která vede rodinu k stále hlubšímu a těsnějšímu společenství, jež je základem a duší manželského rodinného společenství.“[223] Do tohoto prostředí patří také přátelé a spřátelené rodiny, a také společenství rodin, které se vzájemně podporují v těžkostech, ve společenském nasazení a ve víře.

197. Tato rozšířená rodina by měla přijímat s velkou láskou svobodné matky, děti bez rodičů, osamocené ženy, které musejí samy vychovávat svoje děti, lidi s postižením, kteří vyžadují hodně citu a blízkost, mládež bojující s nějakou závislostí, lidi, kteří nežijí v manželství, rozvedené či ovdovělé osoby, které trpí samotou, staré a nemocné, kteří nemají oporu u svých dětí, a konečně by do svého lůna měla přijmout ty, „kteří si svým chováním v životě přivodili nejtěžší pohromy.“[224] Může také pomáhat při kompenzování křehkosti rodičů nebo včas objevit a oznámit násilí či zneužívání na dětech a poskytnou jim zdravou lásku a rodinnou podporu, když to jejich rodiče nemohou zajistit.

198. Nakonec nelze zapomenout, že v této rozšířené rodině je také tchán, tchýně a všichni příbuzní druhého z manželů. Delikátnost vlastní lásce spočívá v tom, aby se na ně nehledělo jako na soupeře, jako na nebezpečné lidi a vetřelce. Manželský svazek vyžaduje respektování jejich tradic a zvyků, snahu pochopit jejich jazyk, omezit kritiky, starat se o ně a určitým způsobem je integrovat do vlastního srdce, i když by měla být zachována legitimní autonomie a intimita páru. Tyto postoje jsou také vytříbeným způsobem, jak vyjádřit velkodušnost milostné oddanosti mezi manžely.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.