Rádio Vaticana

P. Ronchi: Vidět, zastavit se a dotknout se

10.3.2016

Péče o toho, kdo trpí, zlepšuje sociální vztahy a omezuje kulturu odpisu – o tom dnes kázal dnes P. Ermes Ronchi před papežem Františkem a římskou kurií v rámci osmé meditace k postním duchovním cvičením.
Italský servita předestřel exercitantům evangelní obraz ženy, která přichází k Ježíšovu hrobu v neděli zmrtvýchvstání a slyší hlas: Koho hledáš, proč pláčeš?. Vzkříšený Ježíš je Bohem života, zajímá se o Magdaléniny slzy, stejně jako se ve své poslední hodině na kříži zabývá bolestí a úzkostí ukřižovaného lotra. Co máme dělat my, abychom po Ježíšově vzoru viděli slzy ostatních lidí a dovolili, aby se nás dotkly, tázal se o. Ronchi:

„Máme se naučit Ježíšovu pohledu a Ježíšovým gestům, které jsou postojem milosrdného Samaritána: vidět, zastavit se a dotknout se. Tři slovesa, která nesmíme nikdy zapomínat (...) Vidět: Samaritán uviděl a slitoval se. Uviděl rány toho člověka a pocítil, že jej také zraňují (...) Hlad má svou příčinu, migranti mají za sebou celé hromady příčin (...) Ptát se po těchto příčinách je věcí učedníků. Být přítomni tam, kde je pláč (...) a pak společně hledat jak dospět ke kořenům zla a vytrhnout je.“

V řadě evangelních scén Ježíš vidí lidskou bolest a zakouší lítost. Tento výraz, dodává P. Ronchi, se v řeckém textu překládá obratem „mít břišní křeče“. Pravé slitování tedy není abstraktní šlechetnou myšlenkou, nýbrž fyzickou bolestí. Právě ta nutí Samaritána, aby nespěchal opodál, jak to učinil kněz a levita. Také proto, glosuje P. Ronchi, že „opodál není nic, tím méně Bůh“

„Skutečný rozdíl není mezi křesťany, muslimy či židy, skutečný rozdíl je mezi těmi, kdo věří a kdo nevěří. Skutečný rozdíl je mezi těmi, kdo se zastaví a kdo se nezastaví před ranami, kdo se zastaví a kdo jen přejde kolem (...) I kdybych strávil jen jednu hodinu tím, že na sebe beru bolest jiného člověka, vím o něm víc, jsem moudřejší než ten, kdo přečetl všechny knihy. Znám život.“

Třetí sloveso zní „dotknout se“. Pokaždé, když Ježíše jímá lítost, připomíná exercitátor, dotýká se nedotknutelného, malomocného, prvního z těch, kdo jsou po lidské stránce odepsaní. Dotýká se syna naimské vdovy a dělá to, co se nemá: nechává mrtvého chlapce vstát a vrací jej jeho matce:

„Pohled bez srdce produkuje temnotu a spouští ještě ničivější akci. Hrozí totiž, že ty, kdo nejsou vidět, změní v obviněné, změní oběti – uprchlíky, migranty a chudé – v obviněné a v příčinu problémů (...) Jestliže však vidím, zastavím se a dotknu se, jestliže osuším slzy – jistě - nezměním svět, nezměním struktury nepravosti, ale vnuknu ostatním myšlenku, že hlad není nepřemožitelný, že slzy ostatních dopadají na každého, a na mne také, že nenechávám potřebného na pospas zvůli (...) Protože milosrdenství je vším tím, co je pro život člověka zásadní. Milosrdenství je skutečnost lůna a rukou. A právě tak odpouští Bůh: nikoli psaným dokumentem, nýbrž rukama, dotekem a pohlazením.“

Kázal v osmé meditaci duchovních cvičení pro papeže a římskou kurii O. Ronchi.

Johana Bronková