Rádio Vaticana

Milosrdenství a napomenutí

2.3.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Iz 1,16b-17.18)

Drazí bratři a sestry, dobrý den.
Když jsme mluvili o božském milosrdenství, několikrát jsme se odvolali k postavě otce rodiny, jenž má svoje děti rád, pomáhá jim, stará se o ně a odpouští jim. A jako otec je vychovává, napomíná, když chybují, a podporuje jejich růst v dobru.

Takto je představován Bůh v první kapitole proroka Izaiáše, kde se Pán jako laskavý, ale také pozorný a náročný otec obrací k Izraeli, kterého obviňuje z nevěrnosti a zkaženosti, aby jej přivedl zpět na cestu spravedlnosti. Text začíná následovně:
„Slyšte, nebesa, naslouchej země,
tak promluvil Hospodin:
»Syny jsem vychoval, pečoval o ně,
ale vzepřeli se mi.
Vůl zná svého hospodáře,
osel jesle svého pána,
mne však Izrael nezná,
můj lid je nechápavý«“ (Iz 1,2-3).
Bůh skrze proroka promlouvá k lidu s hořkostí zklamaného otce. Vychoval svoje děti a ty se proti Němu nyní vzbouřily. Dokonce dobytčata jsou věrná svému pánu a poznávají ruku, která je živí; lid však už nepoznává Boha a vzpírá se porozumění. Bůh, třebaže dotčen, nechává promlouvat lásku a apeluje na svědomí svých zvrhlých dětí, aby se napravily a znovu se nechaly milovat. Takto jedná Bůh! Přichází k nám s tím, abychom se od Něho, svého Boha, nechali mít rádi.

Vztah otec-syn, ke kterému se proroci často odvolávají, když mluví o smlouvě mezi Bohem a Jeho lidem, byl znetvořen. Výchovné poslání rodičů má za cíl nechat děti růst ve svobodě, aby se staly odpovědnými a byly schopny konat dobré skutky pro sebe i vůči ostatním. V důsledku hříchu se však svoboda stává požadavkem autonomie, požadavkem pýchy, a pýcha staví do opozice a vytváří iluzi soběstačnosti.

Proto Bůh na svůj lid volá: „Spletli jste si cestu“. Láskyplně a s hořkostí mluví o „svém“ lidu. Bůh se nás nikdy nezříká. Jsme Jeho lidem, nejšpatnější muž, nejšpatnější žena, nejšpatnější národy jsou Jeho dětmi. Takový je Bůh: nikdy, nikdy se nás nezříká! Bůh neustále volá: „Přijď, dítě.“ Taková je láska našeho Otce; toto je Boží milosrdenství. Mít takovéhoto otce nám dodává naději, dává nám důvěru. Tato příslušnost by měla být prožívána v důvěře a poslušnosti, s vědomím, že všechno je dar, který plyne z Otcovy lásky. Namísto toho však nastupuje samolibost, pošetilost a modloslužba.

Proto se prorok obrací rovnou k tomuto lidu přísnými slovy, aby mu pomohl pochopit závažnost provinění:
„Běda, hříšný národe, [...] zvrácení synové!
Opustili Hospodina,
Svatého Boha Izraele znevážili,
odcizili se mu“ (Iz 1,4).
Důsledkem hříchu je utrpení, které doléhá také na zemi, jež je zdevastována a zpustla, takže se Sión – tedy Jeruzalém – stal neobyvatelným. Kde je odmítán Bůh, kde je odmítáno Jeho otcovství, tam už nelze žít, bytí ztrácí svoje kořeny, všechno se kazí a obrací vniveč. Nicméně také tato bolestná chvíle je vztažena ke spáse. Zkouška přichází, aby lid mohl zakusit hořkost toho, kdo opouští Boha, a konfrontovat se tak s neútěšnou prázdnotou volby smrti. Utrpení, nevyhnutelný důsledek sebezničujícího rozhodnutí, má přimět hříšníka k reflexi, aby se otevřel obrácení a odpuštění.

A toto je cesta božského milosrdenství: Bůh nám neodplácí podle našich vin (Žl 103,10). Pokárání se stává nástrojem nabádajícím k zamyšlení. Stává se tak zřejmým, že Bůh svému lidu odpouští, prokazuje mu milost, neničí všechno, ale stále ponechává bránu naděje otevřenou. Spása v sobě zahrnuje rozhodnutí naslouchat a nechat se obrátit, avšak zůstává stále darem daným zdarma. Pán tedy ve svém milosrdenství ukazuje cestu, která nespočívá v rituálních obětech, ale je spíše cestou spravedlnosti. Bohoslužebný kult je kritizován ne proto, že by byl sám o sobě zbytečný, nýbrž proto, že se namísto výrazu stává náhražkou obrácení; stává se výrazem snahy člověka o svou vlastní spravedlnost, vytváří klamné přesvědčení, že spása je působena oběťmi a nikoli božským milosrdenstvím, které odpouští hřích. Pro lepší porozumění: když je někdo nemocný, jde k lékaři; když se někdo cítí hříšníkem, jde k Pánu. Pokud však namísto k lékaři jde k čaroději, neuzdraví se.

Častokrát nejdeme k Pánu, ale raději chodíme po špatných cestách a hledáme ospravedlnění, spravedlnost a pokoj mimo Něho. Bůh, říká prorok Izaiáš, se netěší z krve býčků a beránků (Iz 1,11) a to tím spíše, je-li oběť přinášena rukama potřísněnýma krví bratrů (v.15). Myslím na některé církevní dobrodince, kteří přicházejí s darem a říkají »To je dar na církev!« a přinášejí plod krve mnoha vykořisťovaných a ukřivděných lidí, zotročených špatně placenou prací! Takovým lidem říkám: „Vezměte si, prosím, svůj šek a spalte jej!“ Lid Boží čili církev nepotřebuje špinavé peníze, potřebuje srdce otevřené Božímu milosrdenství. Je třeba přistupovat k Bohu s čistými rukama, vyhýbat se zlu, prokazovat dobro a konat spravedlnost. Prorok končí krásnými slovy:
„Přestaňte jednat zle,
učte se jednat dobře,
hledejte spravedlnost,
přispějte utlačenému,
sirotku pomozte k právu,
zastaňte se vdovy“ (Iz 1,16-17).

Pomyslete na množství běženců, kteří přicházejí do Evropy a nevědí, kam jít. Hospodin praví: i kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna, a lid bude požívat dobrých darů země a žít v pokoji (srov. Iz 1,19).
To je zázrak odpuštění, které chce Bůh jako Otec darovat svému lidu. Boží milosrdenství je nabízeno všem a tato prorokova slova platí také dnes pro nás všechny, kteří jsme povoláni žít jako Boží děti.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV