9.2.2016 

Významnou etapou probíhajícího Svatého roku je vyslání misionářů milosrdenství, tedy kněží - zpovědníků, které papež osobně jmenoval a vybavil zvláštními pravomocemi. Jde o více než tisíc kněží, z nichž asi sedm set jich bude s Petrovým nástupcem na Popeleční středu odpoledne sloužit ve Svatopetrské bazilice mši svatou, v jejímž závěru je papež František vyšle do celého světa.

Dnes odpoledne je Svatý otec přijal na zvláštní audienci, která se konala v královském sále apoštolského paláce. Ve své promluvě k nim, mezi nimiž samozřejmě nechybějí ani kněží z České republiky, papež zdůraznil, že zvláštním posláním misionářů milosrdenství je vyjadřovat mateřství církve.

„Církev je matkou, protože rodí stále nové děti ve víře. Církev je matkou, protože je žíví vírou, nabízí jim Boží odpuštění a rodí je k novému životu, který je plodem obrácení. Nesmíme riskovat, že penitent nebude vnímat mateřskou přítomnost církve, která jej přijímá a miluje. Kdyby tento vjem v důsledku naší rigidity zmizel, způsobilo by to velkou škodu především samotné víře, protože by to kajícníkovi bránilo včlenit se do Kristova těla.“

Dalším důležitým aspektem – pokračoval papež – je umění vidět v srdci kajícníka (penitenta) touhu po odpuštění. Tato touha je plodem milosti a jejího působení v životě lidí, umožňuje vnímat stesk po Bohu, Jeho lásce a domovu. Nezapomínejme, že právě tato touha je počátkem obrácení.

„Srdce se obrací k Bohu tím, že uznává spáchané zlo, avšak s nadějí, že se mu dostane odpuštění. Tato touha sílí přijetím vnitřního rozhodnutí změnit život a nechtít dál hřešit. Je to chvíle, kdy se svěřujeme Božímu milosrdenství v plné důvěře, že nám rozumí, odpouští a podporuje nás. Dávejme velký prostor této touze po Bohu a Jeho odpuštění; nechejme ji, aby se vyjevila jako opravdový výraz milosti Ducha, která působí konverzi srdce.“

Papež František pak pokračoval tématem, o kterém - jak řekl - se nemluví často, ale je zásadní, a tím je zahanbení. „Není totiž snadné předstoupit před jiného člověka, byť s vědomím, že reprezentuje Boha, a vyznat vlastní hřích. Zahanbení se pociťuje jednak ve vztahu k tomu, čeho jsme se dopustili, a jednak vzhledem k tomu, že je třeba vyznat jej před jiným člověkem.“

„Zahanbení je vnitřní pocit, který zasahuje do osobního života a vyžaduje od zpovědníka postoj úcty a povzbuzení. Již od prvních stránek Bible je řeč o zahanbení. Hned po hříchu Adama a Evy svatopisec podotýká: »Tu se jim oběma otevřeli oči a poznali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry« (Gn 3,7). První reakcí na toto zahanbení je snaha skrýt se před Bohem (srov. Gn 3,8-10). Potom je tu ještě jedna pasáž, která mne oslovuje, a tou je příběh o Noem. Všichni jej znají, ale zřídka se připomíná ona epizoda, která vypráví o jeho opilosti. Noe je v Bibli považován za spravedlivého, ale nebyl bez hříchu. Z jeho opilosti je zřejmé, že byl také slabý, a to až ke ztrátě vlastní důstojnosti, což Písmo vyjadřuje zmínkou o jeho nahotě. Dva z jeho synů proto vzali plášť a přikryli ho, aby tak otci vrátili důstojnost (srov. Gn 9,18-23).“

Tento úryvek – řekl dále papež – chápu jako poukaz na důležitost naší role zpovědníků. Máme před sebou „obnaženého“ člověka, s jeho slabostmi, omezeními a zahanbením nad vlastní hříšností. Nezapomínejme na to, že před sebou nemáme hřích, ale kajícího hříšníka. Člověka, který cítí touhu po přijetí a odpuštění. Hříšníka, který slibuje, že se už nechce vzdalovat z domu Otcova a že s trochou sil, které má, chce učinit vše proto, aby žil jako Boží syn.

„Nejsme tedy povoláni k tomu, abychom povýšeně soudili, jako bychom byli před hříchem imunní. Naopak, jsme povoláni jednat jako Sem a Jafet, Synové Noeho, kteří vzali plášť, aby svému otci pomohli skrýt zahanbení. Být zpovědníkem podle Kristova srdce znamená přikrýt hříšníka pokrývkou milosrdenství, aby již nevnímal zahanbení a dosáhl opět radosti ze své synovské důstojnosti. Nemůžeme proto přivést ztracenou ovci do ovčince klackem odsouzení, nýbrž svatostí života, která je principem obnovy a reformy v církvi. Svatost se živí láskou a dovede nést tíži toho, kdo je slabší. Misionář milosrdenství nese na svých ramenou hříšníka a těší jej mocí soucitu.“

Na tomto misijním dobrodružství vás provázím za pomocí příkladu dvou svatých zpovědníků Leopolda a Pia a mnoha dalších kněží, kteří svým životem dosvědčovali Boží milosrdenství – řekl papež František v závěru své dnešní promluvy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.