Rádio Vaticana

Křesťané mají být strážci úžasu ze setkání s Kristem

2.2.2016

Homilie papeže při mši ze svátku Uvedení Páně do chrámu, baz. sv. Petra

Dnes máme před očima jednu prostou, skromnou a obrovskou skutečnost: Maria s Josefem přinášejí Ježíše do jeruzalémského chrámu. Je to dítě jako mnohé, jako všechny, ale jedinečné. Je to Jednorozený, který přišel pro všechny. Toto dítě nám přineslo Boží milosrdenství a něhu. Ježíš je tváří Otcova milosrdenství. Tento obraz máme před sebou v závěru Roku zasvěceného života, roku, který byl s takovým enthusiamem prožíván a nyní se jako řeka vlévá do moře milosrdenství, do onoho nezměrného tajemství lásky, kterou prožíváme v tomto mimořádném Svatém roce.

Dnešní svátek se zvláště na Východě nazývá slavnost setkání. Evangelium, které jsme slyšeli, skutečně ukazuje několik setkání (srov. Lk 2,22-40). V chrámu nám Ježíš vychází vstříc a my jdeme vstříc Jemu. Rozjímáme o starci Simeonovi, který představuje věrné očekávání Izraele a jásot srdce nad naplněním starobylých příšlibů. Obdivujeme také setkání se stařičkou prorokyní Annou, která plesá radostí a chválí Boha, když spatří dítě. Simeon a Anna představují očekávání a proroctví. Ježíš je novost a naplnění, představuje se nám jako trvalé Boží překvapení; v tomto dítěti, které se narodilo všem, se potkává minulost, tvořená pamětí a příslibem, spolu s budoucností, plnou naděje.

Můžeme tady vidět počátek zasvěceného života. Zasvěcené osoby jsou povolány být muži a ženami setkání. Povolání totiž nezačíná naším projektem vymyšleným u stolu, nýbrž milostí, kterou nás Pán dostihuje v setkání, jež mění život. Kdo se opravdu setká s Ježíšem, nemůže zůstat stejný jako dřív. On je novost, která obnovuje všechno. Kdo žije tímto setkáním, stává se svědkem, umožňuje toto setkání druhým; stává se podporovatelem kultury setkávání a uniká sebevztažnosti, která nás uzavírá do nás samotných.

Úryvek z listu Židům (2,14-18), který jsme slyšeli, nám připomíná, že sám Ježíš, aby se s námi setkal, neváhal sdílet naše lidství: „Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo“ (v.14). Ježíš nás nezachránil „zvenčí“, nezůstal mimo naše drama, nýbrž chce sdílet náš život. Zasvěcené osoby jsou povolány být konkrétním a prorockým znamením této blízkosti Boha, tohoto sdílení stavu křehkosti, hříchu a ran člověka naší doby. Všechny formy zasvěceného života, každá podle svých charakteristik, jsou povolány být nepřetržitě na misiích a sdílet „radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí“ (Gaudium et spes, 1).

Evangelium nám také říká, že Ježíšova „matka i otec byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli“ (Lk 2,33). Josef a Maria si uchovávají úžas tohoto setkání naplněného světlem a nadějí pro všechny národy. A také my jako křesťané a jako zasvěcené osoby jsme strážci úžasu. Úžasu, který vyžaduje neustálou obnovu. Běda, když se duchovní život stane zvykem, běda, když naše charismata vykrystalizují v abstraktní doktrinu: charismata zakladatelů – jak jsem již vícekrát řekl – nejsou k tomu, aby byla zaplombována do láhví a stala se muzeálními kousky. Naši zakladatelé byli pohnuti Duchem a nebáli se zašpinit si ruce všedním životem a lidskými problémy, odvážně se vydávali na zeměpisné a existenciální periferie. Nezastavovali se před překážkami a neporozuměním druhých, protože si uchovávali v srdci úžas ze setkání s Kristem. Neochočili si milost evangelia, měli v srdci neustále zdravý neklid pro Pána, nutkavou touhu nést Jej druhým jako Maria a Josef v chrámu. Také my jsme dnes povoláni přijímat prorocká a odvážná rozhodnutí.

Dnešní svátek nás učí prožívat vděčnost za setkání s Ježíšem a za dar povolání k zasvěcenému životu. Děkovat, vzdávat díky: eucharistie. Je krásné potkávat šťastné tváře zasvěcených osob, třeba pokročilého věku jako Simeon a Anna, spokojené a plné vděčnosti za svoje povolání. Vděčnost je slovo, které shrnuje všechno, co jsme prožili v tomto Roce zasvěceného života, vděčnost za dar Ducha svatého, který různými charismaty stále oživuje církev.

Evangelium se končí krásným sdělením: „Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním“ (Lk 2,40). Pán Ježíš ať v nás roste skrze mateřskou přímluvu Marie a v každém posiluje touhu po setkání, péči o úžas a vděčnou radost. Pak budou i ostatní přitahováni k Jeho světlu a budou moci potkat Otcovo milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV