Rádio Vaticana

Radovat se z nepředvídatelného Božího daru

20.12.2015

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle adventní klade do popředí postavu Marie. Vidíme ji, jak se hned poté, co ve víře počala Božího Syna, vydává se na dlouhou cestu z galilejského Nazareta do jednoho judského města v horách, aby navštívila Alžbětu a pomáhala jí. Anděl Gabriel jí zjevil, že její starší bezdětná příbuzná je v šestém měsíci těhotenství (srov. Lk 1,26.36). Proto Matka Boží, která v sobě nosí ještě větší dar a tajemství, jde za Alžbětou a zůstává u ní tři měsíce. Představte si setkání těchto dvou žen, jedné starší a druhé mladé. Ta mladší pozdraví jako první. Evangelium říká: „Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu“ (Lk 1,40). A po tomto pozdravu byla Alžběta naplněna úžasem. Nezapomínejte na slovo úžas. Alžbětu naplnil úžas, který zaznívá v jejích slovech: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (v.43). A obejmou se a políbí. Obě těhotné ženy mají radost, starší i mladá.

Abychom s užitkem oslavili Narození Páně, jsme vybízeni pozastavit se nad „výskytem“ úžasu. Kde se v každodenním životě vyskytuje úžas? Existují tři takováto „místa“. Nejprve druhý člověk, ve kterém uznáváme bratra, protože od Ježíšova narození se v každé tváři zračí podoba Božího Syna, zejména, jde-li o tvář chudého, protože Bůh vstoupil do světa jako chudý a především chudým dovolil, aby se k Němu přiblížili.

Dalším místem úžasu, kde zakoušíme pohledem víry úžas, jsou dějiny. Často si myslíme, že se na ně díváme správně, avšak místo toho riskujeme, že si je vyložíme obráceně. Dochází k tomu například, když se nám zdá, že dějiny jsou určovány tržní ekonomikou, regulované finančnictvím a obchodem a ovládané střídajícími se mocnostmi. Bůh Vánoc je však Bohem, který „zamíchává karty“. A činí tak s oblibou. Jak to řekla Maria ve chvalozpěvu Magnificat: Pán mocné sesazuje z trůnu a povyšuje ponížené, hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou (srov. Lk 1,52-53). To je druhý úžas: úžas nad dějinami.

Třetím místem úžasu je církev. Dívat se na ni úžasem víry znamená neomezovat se jenom na náboženskou instituci, kterou je, nýbrž vnímat ji jako Matku, která se i přes mnohé šrámy a vrásky – a máme jich mnoho – vyznačuje skvoucími rysy Nevěsty, kterou Kristus Pán miluje a očišťuje. Církev, která dovede uznat mnohá znamení věrné lásky, která jí Pán neustále posílá. Církev, pro kterou Pán Ježíš nikdy nebude majetkem, který je třeba žárlivě bránit - ti, kteří si takto počínají, chybují - bude však vždycky Tím, kdo církvi vychází v ústrety a koho církev umí očekávat s důvěrou a radostí, čímž propůjčuje hlas naději světa. Církev volající k Pánu: „Přijď Pane Ježíši!“. Matka církev má stále brány dokořán a paže otevřené k objetí všech. Matka církev dokonce vychází ze svých bran s mateřským úsměvem hledat všechny vzdálené, aby je přivedla k Božímu milosrdenství. Toto je úžas Vánoc.

O Vánocích nám Bůh dává všechno, Sebe samého darem svého Syna, Jediného, který je veškerou Jeho radostí. A jedině srdcem Mariiným, srdcem pokorné a chudé Siónské dcery, která se stala Matkou Syna Nejvyššího, je možné jásat a radovat se z velkého Božího daru a z Jeho nepředvídatelného překvapení. Ona kéž nám pomůže, abychom v druhých, v dějinách a v církvi vnímali úžas z Ježíšova narození, daru všech darů, nezaslouženého daru, který nám přináší spásu. Setkání s Ježíšem ať dá pocítit tento obrovský úžas také nám. Nemůžeme však žasnout, nemůžeme se setkat s Ježíšem, pokud jej nerozpoznáme ve druhých, v dějinách a v církvi.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV