Papež k nadaci Romana Guardiniho: Hledat Boží ruku v dnešku

13.11.2015 

Před třemi desetiletími (1986) strávil jezuita Jorge Mario Bergoglio několik měsíců ve Frankfurtu nad Mohanem, aby se na Vysoké škole Sankt Georgen, tamní filosofické a teologické univerzitě Tovaryšstva Ježíšova, radil s vyučujícími o projektu doktorandské práce, která se měla zabývat dílem Romana Guardiniho. Kvůli opětovnému povolání do Argentiny současný papež doktorát nedokončil, avšak zájem o německého teologa mu zůstal. Projevil se také při dnešní audienci pro členy berlínské nadace Romana Guardiniho (Romano Guardini Stiftung), kteří se v Římě účastní sympozia organizovaného Papežskou univerzitou Gregoriana u příležitosti 130. výročí Guardiniho narození.

“Jsem přesvědčen, že Guardini je myslitel, který může mnoho říci lidem naší doby, a to nejenom křesťanům.“

Uvítal je papež František. Ve svém laudatiu jednoho z největších katolických myslitelů dvacátého století, který po sobě zanechal na dva tisíce děl, pak vyšel z knihy „Člověk a víra“ ( Der Mensch und der Glaube,1933), která pojednává otázku religiozity v Dostojevského románech. Papež obsáhle citoval teologův výklad jedné epizody z Bratří Karamazových, jejíž hlavní protagonistou je starec Zosima a žena, která se zpovídá z vraždy krutého manžela. Starec si povšiml, že se tato žena cítí zavržena Bohem, a naznačuje východisko v lítosti.

“Ve zpovědi se žena proměňuje a opět se jí navrací naděje. Právě ti nejprostší lidé chápou, oč se tady jedná. Jsou uchváceni velikostí, která se odráží ve starcově moudrosti a síle jeho lásky. Rozumí tomu, co je to svatost – tedy život víry, která je schopna zahlédnout Boha blízkého lidem, který ve svých rukou drží jejich život.“

Pokud v jednoduchosti přijmeme své bytí z Boží ruky, komentuje Guardini tuto románovou scénu, osobní vůle se mění v Boží vůli, a tak, aniž by tvor pozbyl své stvořenosti a Bůh svého pravého božství, uskutečňuje se jejich živá jednota. Tato hluboká Guardiniho vize se pravděpodobně opírá o jeho první metafyzickou knihu „Protiklad“ (Der Gegensatz, 1925), poznamenal papež. Ona živá jednota člověka s Bohem však není samoúčelná, pokračoval. Pro Guardiniho se vyznačuje konkrétním vztahem lidí ke světu a k lidem okolo sebe. Jedinec je včleněn do lidu, tedy „onoho původního svazku lidí daného jejich druhem, zemí, dějinným vývojem životů a osudů“ (Vom Sinn der Kirche, 1922).

“Guardini jasně odlišuje své pojímání lidu od racionalistického osvícenského přístupu, který považuje za reálné pouze to, co je rozumově uchopitelné, a tíhne k izolaci člověka tím, že jej vyvazuje z přirozených životních vztahů ( Religiöse Gestalten in Dostojewskijs Werk, 1947; 321). Lid je naopak příručkou všeho, co je v člověku ryzí, hluboké a podstatné (ibid., 12). V lidu můžeme jako v zrcadle rozpoznat silové pole Boží působnosti. Lid – pokračuje Guardini – tuto Boží činnost vnímá a intuitivně cítí její tajemství, její zneklidňující přítomnost. Proto rád říkám – a jsem o tom přesvědčen – že lid není „logická“, nýbrž „mytická“ kategorie“

Možná bychom mohli Guardiniho úvahy uplatnit také na naši dobu, ve snaze nalézt Boží ruku v současných událostech, navrhl papež na závěr.

“Snad bychom tak mohli rozpoznat, že Bůh ve své moudrosti posílá nám, bohaté Evropě, hladového člověka, abychom mu dali najíst, žíznivého, abychom mu dali napít, cizince, abychom ho přijali, toho, co nemá nic na sebe, abychom ho oděli. Dějiny pak ukážou, zda jsme lid, který se onoho člověka zajisté ujme jako bratra, anebo zda jsme pouze skupina více či méně organizovaných jednotlivců, která se především pokouší zachránit vlastní kůži, ale nebude mít kontinuitu.“

Kéž vám práce s dílem Romana Guardiniho stále více pomáhá pochopit význam a hodnotu křesťanských základů kultury a společnosti, loučil se papež se členy německé nadace.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.