Rádio Vaticana

Papež František: Bůh je největší krása; vše ostatní pomíjí

13.11.2015

Věřící ohrožuje dvojí nebezpečí – na jedné straně je to pokušení zbožňovat pozemské věci a dále činit si modly ze „zvyků“, jako by to všechno mělo mít nekonečné trvání. Avšak jediná věčná krása, které si máme hledět, je Bůh, řekl papež František při dnešní ranní mši svaté, kterou sloužil v kapli Domu sv. Marty.

„Bůh je veliká krása“. Také žalmista prohlašuje: „Nebesa vypravují o Boží slávě“. Člověk však často padá na kolena před tím, co je pouhým odleskem této Boží nádhery, či ještě hůře uctívá rozkoše, které jsou ještě pomíjivější. Papež František kázal o dvojím typu modloslužebnictví, ve kterém člověk může uvíznout. První čtení (Mdr 13,1-9) a žalm (Žl 19, 2-3, 4-5) promlouvají o kráse stvoření, ale poukazují přitom na pomýlenost lidí, kteří při pohledu na tuto krásu nejsou schopni pohlédnout dále, je jim cizí transcendence. Papež takovýto postoj nazval „idolatrií imanence“.

“Přilnuli k tomuto modlářství. Zasáhl je úžas nad vlastní mocí a energií. Nemyslí na to, o kolik výše stojí jejich vládce. Stvořil je totiž Ten, kdo je počátkem a původcem krásy. Je to idolatrie pohledu na krásu – na mnoho různých krás – aniž bychom brali na vědomí, že jednou zapadnou, pominou. Také západ slunce je pomíjivý…Toto zbožňování pozemské krásy bez transcedence ohrožuje nás všechny. Je to idolatrie imanence. Věříme, že věci takové, jaké jsou, jsou téměř božské a nikdy nekončící. Zapomínáme na zánik.“

Další typ modloslužebnictví se týká zvyků, které ohlušují srdce. Papež jej popsal za pomoci dnešního evangelia (Lk17,26-37), kde Ježíš mluví o mužích a ženách v dobách Noemově a Lotově, „kteří jedli, pili, ženili se, vdávali se“, aniž by se zajímali o druhé, až do dne, kdy přišla potopa a kdy z nebe spadl oheň a síra. Tedy do dne naprosté zkázy a záhuby:

“Všechno je otázka zvyku. Žijeme, aniž bychom pomysleli na zánik života, kterému jsme uvykli. A to je také idolatrie – lneme ke zvykovosti, aniž bychom si uvědomili, že jednou skončí. Církev nás zve, abychom pohlédli na konec věcí. Také zvyky lze zbožňovat. Je to modloslužba? Ale život už je přece takový, jen pokračujme dál…, zní námitka. Avšak jako krása skončí v jiné kráse, tak zvyk nevyústí ve věčnost, ale v jiný zvyk. Je tu ale Bůh!“

Náš zrak by se měl upínat ke stálému přesahu, ke konečnému uvyknutí, k Bohu, který stojí na konci stvoření, vybízel Svatý otec. Církev nás k tomu vyzývá v těchto dnech, které uzavírají liturgický rok. Nesmíme zopakovat osudovou chybu Lotovy ženy a ohlédnout se, nýbrž mít jistotu, že pokud je život krásný, bude krásný také jeho západ.

“My, věřící, nejsme lidé, kteří se ohlížejí zpět či ustupují, nýbrž jdeme stále dál. Jdeme životem neustále vpřed, hledíme na krásu a máme své zvyky, ale nepovyšujeme je na bůžky, protože jednou skončí…Kéž tyto malé krásy, které zrcadlí velikou krásu, a naše zvyky napomohou, abychom přežívali ve věčném zpěvu, v nazírání Boží slávy.“

Končil papež František svou dnešní homilii.

Jana Gruberová