Mnišství hrálo v pravoslavném světě vždy důležitou úlohu

28.8.2004 

Stručný přehled vývoje pravoslavných církví se zaměřením na Ruskou pravoslavnou církev

Historicky, vyrostly ?ortodoxní,? neboli pravoslavné církve z církve na území Východní Říše Římské, neboli Byzantské říše, která byla pod dominantním vlivem řecké kultury. Díky přesunu hlavního města Římské říše z Říma do Konstantinopole, neboli Cařihradu, v roce 324, získalo toto město speciální postavení politické a stalo se také důležitým centrem křesťansví. Patriarchátem bylo ustanoveno v roce 381 na koncilu v Cařihradu. Od 6. století byl pak biskup Cařihradu nazýván ?Ekumenickým patriarchou? a zaujímal druhou pozici po Římu, v systému pěti patriarchátů, Říma, Cařihradu, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma, které byly považovány za nejdůležitější centra křesťanství.

Během 5. a 6. století byla pravoslavná církev limitována díky heresím Monofyzitů a Nestoriánů a církve v Alexandrii a Antiochii ztratily svůj význam. Během 9. století pak došlo k vážnému zhoršení vztahů mezi Římem a Cařihradem, které nakonec vedlo k otevřenému a konečnému rozdělení. Na tomto se podepsaly rozdíly v teologii, církevní disciplíně, ale také politické zájmy. Jako oficiální rok rozdělení se udává rok 1054. Tuto situaci ještě zhoršilo obsazení Cařihradu Křižáky v roce 1204. Následovné pokusy o znovusjednocení na koncilech v Lyoně v roce 1274 a Florencii 1439 pak selhaly. Byzantská církev, na východě ohraničena Nestoriány a na západě římsko-latinskou církví, pak expandovala na sever.

Podle staré tradice, to byl apoštol Ondřej, první povolaný Ježíšem, který se během svého evangelizačního působení zastavil v Kijevských kopcích a požehnal místo na němž později vyrostlo město Kijev. Ruská církev má za sebou více jak 1000 letou historii, a to hlavně díky sousedství s mocnou křesťanskou Byzantskou říši. Tato od 9. století začala vyvíjet velké misionářské aktivity směrem k slovanským národům, které byly požehnány prací sv. Cyrila a Metoděje, apoštolů Slovanů, a jejich učedníků. V roce 954 byla pokřtěna kněžna Olga Kijevská. Tyto události pak připravily půdu pro křest knížete Vladimíra a obrácení Ruska na křesťanství v roce 988. Rusko se stalo metropolitní církví patriarchátu v Cařihradu. Tato situace existovala až do roku 1448, kdy si koncil ruských biskupů zvolil vlastního metropolitu Jonáše, který přijal titul Metropolita Moskvy a celé Rusi. Tímto aktem prohlásila Ruská pravoslavná církev nezávislost na Cařihradu. V roce 1589 se pak Moskevský metropolita Job stal prvním ruským patriarchou. Východní patriarcháty uznaly Ruského patriarchu jako pátého co do důležitosti.

Po pádu Byzantské říše do rukou Turků roku 1453, kdy většina pravoslavných církví bojovala o přežití pod Otomanskou nadvládou, Ruská pravoslavná církev se rozvíjela za pomoci mocné Ruské říše. V roce 1666, po reformách patriarchy Nikona, došlo v Ruské církvi k rozdělení. Schismatici, v Rusku tzv. Raskolnici, označili národní církev za skorumpovanou novými reformami. Ještě k většímu úderu došlo během vlády cara Petra Velikého. Ten, po smrti patriarchy Adriana v roce 1700 zabránil zvolení nového patriarchy a tento ůřad v roce 1721 zrušil a vytvořil nový nejvyšší církevní orgán, tzv. Svatý Synod, čímž podřídil církev pod státní moc. Moskevský patriarchát byl obnoven záhy po revoluci roku 1917, kdy Koncil ruských biskupů zvolil Moskevského Metropolitu Tichona za patriarchu Moskvy a celého Ruska. Poté byla Ruská církev tvrdě pronásledována komunistickým režimem, jelikož byla považována za jejího hlavního ideologického nepřítele. Uvolnění přinesla II. světová válka, kdy Stalin mobilizoval veškeré síly Ruska v boji proti nacismu. Ruská pravoslavná církev se v té době postavila jasně za obranu Ruska. Kostely byly znovuotevřeny a kněží včetně biskupů byli propuštěni z vězení. Až do konce vlády komunismu v Rusku však pravoslavná církev zůstala pod strikní kontrolou státních úřadů.

Dnes je Ruská pravoslavná církev součástí společenství nezávislých pravoslavných církví, jednak čtyřech starobylých patriarchátů: Cařihradu, Alexandrie, Antiochie a Jerusaléma, a pěti mladších patriarchátů: Ruska, Srbska, Rumunska, Bulharska a Gruzie, a pravoslavných církví Kypru, Řecka, České republiky a Slovenska, Polska a Albánie. K těmto pak patří další menší autonomní církve např. Pravoslavná církev Ameriky, která je v procesu osamostatňování. Tyto nezávislé pravoslavné církve jsou ve vzájemné jednotě, v oblasti teologie, kanonického práva a všechny respektují representační primát Ekumenického Patriarchy Cařihradu.

Mnišství hrálo v pravoslavném světě vždy důležitou úlohu. Zvláště ve vzdělávání a uchovávání liturgických tradic. Kláštery byly taktéž místy kde vznikaly ikony, které jsou předmětem velké úcty. Jednou z nejdůležitějších ikon pro Ruské věřící je pak právě Matka Boží Kazaňská. Pravoslavní věří v tělesné nanebevzetí Panny Marie, i když toto nikdy nebylo prohlášeno oficiálně za nauku víry. Většinou však odmítají katolické dogma o Neposkvrněném početí.

Díky II. Vatikánskému Koncilu došlo k pozitivnímu vývoji ve vztazích mezi Římsko-katolickou a Pravoslavnými církvemi. O tom svědčí nedávná návštěva Ekumenického patriarchy Cařihradu v Římě, která je ovocem mnohých aktivit Jana Pavla II. na poli ekumenismu. Vztahy s Ruskou pravoslavnou církví, která je největší a nejvlivnější mezi pravoslavnými církvemi však zůstávají stále napjaté. Jak ale říká katolický arcibiskup Moskevské diecéze Tadeusz Kondrusiewicz, ?Dar Kazaňské Matky Boží Ruské církvi a Ruskému národu přináší novou naději v otázkách ekumenického dialogu.?

Prameny: The Oxford Dictionary of the Christian Church
Sedoc, Vatikánský rozhlas

Připravil: Pavel Hruda

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.