27.8.2004 

Myšlenka k 22. neděli v mezidobí/C

?Křesťané říkají, že je pokora ctnost nadpřirozená, já bych řekl, že je nepřirozená, tj. nejenom proti zdravému rozumu, ale proti všem přirozeným tendencím člověka.? To nejsou slova nevěřícího, ale jsou úvodem k rozjímání o pokoře u zbožného autora, který chce ukázat zvláštní, jedinečný ráz této křesťanské ctnosti. Podaří se mu to? Vždyť to, co je proti lidské přirozenosti, je i proti Bohu, který ji stvořil. Jistá ponižování, k jakým se vedlo u řeholníků, jsou skutečně nepřirozená a nesympatická.

Je tu několik otázek, které je potřeba rozřešit. První z nich je, zda je pokora skutečně ctnost, kterou bychom nazvali jenom nadpřirozenou a která nemá obdobu v laické morálce. Sv. Augustin, a po něm řada jiných, zastávají skutečně názor, že pohané pokoru neznali. Ponižování se v občanském světě skutečně považuje za nectnost, je to buď patolízalství nebo pocit méněcennosti, slabost, kterou je potřeba přemáhat.

Přesto však je pravda, že každé, i ateistické prostředí, nemá v lásce to, co je opak pokory, pýcha, nadutost, vychloubání. Jak tedy nazývají člověka, který tuto nectnosti nezná? Obyčejně se říká, že si je vědom svých schopností, že zná míru, že se nepřeceňuje. Ví tedy, co je, zná sebe i druhé. To docela odpovídá definici pokory, kterou zná sv. Augustin, kterou opakuje sv. Terezie Veliká a tolik jiných křesťanských autorů: Pokora je pravda, takový postoj k sobě, k životu, k druhým, jaký se zakládá na skutečnosti.

Tím bychom tedy odpověděli negativně na první otázku, je-li pokora ctnost typicky nadpřirozená, věřícím neznámá. Ale naše odpověď přece jen neuspokojuje. Pravda je poznání a uznání skutečnosti. To pak bývá radikálně odlišné u věřícího a nevěřícího. Není divu, že tu je pak i zásadně jiný postoj k životu.

Evangelium vyjadřuje tento jasný protiklad mezi mentalitou Krista a mentalitou světa naučením o posledním místě: ?Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, jdi si sednout na poslední místo? (Lk 14,10). ?Neboť kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší? (Lk 9,48).

Zde se tedy mluví o tom dobrovolném a vědomém umenšování, ponižování, které připadá protipřirozené. V přírodě je totiž i u rostlin neustálé přerůstání, vytahování, a to podmiňuje život. Zvířata neustále bojují, zápasí o to, co kdo dřív urve, kdo dřív přiběhne. Ani v lidské společnosti tomu není jinak. Litujeme sice moralisticky, že by tomu tak nemělo být, ale není to obyčejně upřímná lítost. Kdosi prohodil sarkasticky, že i kazatel o pokoře má velký zájem na tom, aby své kázání udělal lepší než ostatní a aby mu dali přednost před jinými. Jenom za trest by mu dali poslední místo, ke kterému tak nadšeně povzbuzoval.

Mám tedy usilovat doopravdy o první nebo o poslední místo? Zbožný novic, který četl o pokoře, se pak ptal novicmistra, je-li to hřích, snažit se vyniknout. Dostal odpověď, jaká se vždycky dává: ?Usilujme vyniknout, ale v ctnosti!? Už sv. Antonín poustevník prý těžko snášel, když slyšel, že ho někdo předčil v ctnosti. Podle Klimaka se koně vždycky předhánějí, v dobrém prostředí bratří závodí ve ctnosti.

Odpověď prakticky jistě není zlá, ale rozlišení, o které se opírá, není tak duchaplné, jak by se zdálo. Říká se, že se máme snažit o první místo v dobrém, ne ve zlém. To však je docela samozřejmé. Vždyť ve zlém nemáme hledat žádné místo, ani poslední. Tam nemáme, co volit.

Pokusili se i o jiné rozlišení: máme hledat poslední místo v očích, v úsudku lidí a pak budeme první v očích Božích. Jako příklad se uvádějí ti světci, kteří se dobrovolně vydávali za blázny a měli radost, když se jim všichni smáli a jimi pohrdali. V Kvítcích sv. Františka z života prvních františkánů je mnoho takových historek, v životopisech východních světců jsou některé pasáže toho druhu i proti dobrým společenským mravům a vkusu.

Ale ani toto rozlišení mezi úsudkem Božím a úsudkem lidským není neomylné. Vždyť jsou jisté úsudky lidí, zvláště v církvi, které platí před Bohem. Nebylo by radno tuto lidskou moc soudit omezovat jenom na zpovědnici, protože bez ní by nebylo pravé poslušnosti.

Místo toho, abychom hledali rozlišení mezi tím, kde a jak být první či poslední, pokusme se spíš o to, abychom si osvětlili, co to znamená být prvním nebo posledním, a to tak, jak se tomu rozumí v obecné mluvě. Když běží řada, první udává směr, poslední běží ve stopách přecházejících. K tomu, kdo první začne zpívat, se přidají ostatní v té písničce, kterou on začal. Na vojně první velitel vydává rozkazy a poslední voják je plní. Být prvním znamená tedy svou vůlí ukládat, poslední je ten, kdo jenom dělá to, co se mu nařizuje.

Kdo je v duchovním životě první? ?Každý dar dobrý přichází shůry, sestupuje od Otce světel? (Jan 1,17). První zdroj vší ctnosti, všeho pokroku, vší svatosti je Bůh Otec. My pak máme být tak dokonalí, jak je náš Otec na nebesích (Mt 5,48), ne tím, že prosazujeme svou vůli, ale vůli jeho. Je-li on první, jsme my poslední. Ale ne docela. Vzhledem k Bohu Otci je posledním Syn, i jako věčné Slovo, i jako Bohočlověk. Nemůže totiž dělat nic, leda to, co vidí u Otce (Jan 5,19), nedělá nic než Otcovu vůli. Ale právě proto, že je poslední, je první. Dokonalost Boha Otce je v něm celá, bez výhrady.

My výhrady máme. Často jich máme velmi mnoho a uskutečňujeme místo vůle Boží vůli svou. Nejsme poslední, jsme dokonce velmi daleko od konce, a proto jsme také na hony vzdáleni od prvního počátku vší svatosti.

Snažit se o to, být posledním, platí především v našem poměru k Bohu. Tam se ovšem nerozlišuje v čem ano a v čem ne, má to být prostě ve všem. Čím víc se nám to podaří, tím víc stoupáme a postupujeme blíž k prvnímu místu.

Máme se však snažit také o to, abychom byli poslední v poměru k lidem? Snad nejtypičtější je v tomto ohledu úsilí Karla Foucaulda. Žertovně říkával, že se musí spokojit bohužel jenom s předposledním místem, protože poslední si vybral už Ježíš sám. Typická je také jeho reakce, když objevil v Sýrii, kde se modlil v noci u zemřelého, že ten člověk neměl přikrývku, že tedy žil chuději než on. Už ten sám fakt se mu jevil jako dostačující důvod, aby opustil dosavadní místo.

Čteme-li o tom a o podobných případech, říkáme, že je to pěkné, obzvláště jako zdravá reakce proti těm, kteří se honí za kariérami a úspěchy. Za všeobecně platnou radu do života to však nepřijmeme. I v církvi samé se přece někdo musí dát zvolit papežem a chtě nechtě zastávat primát.

V jakém smyslu tedy uskutečnit tu volbu ?posledního místa? mezi lidmi? Odpověď není těžká, hledáme-li ji ve světle základních pravidel duchovního života. Rozhodli jsme se usilovat stále o poslední místo v poměru k Bohu, tj. hledat a stále uskutečňovat jeho vůli. Bůh však k nám nemluví obyčejně v přímém zjevení, nemáme vidění, neslyšíme přímé rozkazy. Vůle Boží se mi ukazuje skrze ostatní lidi, skrze události, dokonce i skrze počasí a náhodné příkazy. Chtěl bych dělat něco jiného, jít jinam, jinak všechno zařídit. Lidé i okolnosti mě nutí, abych jednal tak a tak. Stávám se poslední. Musím jít tam, kam mě vedou. Nestává se to jenom mě, ale daleko víc i těm, kteří se zdají první ve světě. Poznám-li však, že se tu projevila Boží vůle, rád to poslední místo zaujmu. Budu je dokonce všude hledat s úmyslem najít Boží vůli a tak se přiblížit k Otci, který je absolutně první.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.