Rádio Vaticana

Píseň o šlechetnosti

26.8.2004

Mezi nejvěrnější a nejoblíbenější čestné hosty naší ambasády patřil v době mého působení ve Vídni v letech 1993 ? 1998 pan prezident Rudolf Kirschlaeger. Měl jsem ho rád. Byl to Pan Politik, kterého jsem si mohl vážit a také jsem si ho vážil. Nikdy nemluvil o tom, že dobrá politika je pouze ta, kde hodnoty musí být nadřazeny zájmům. Nemusel o tom mluvit. Svědčil o tom celým svým životem.

Pan prezident k nám do Penzingerstrasse 5-7 nechodil příliš často, zdraví mu už příliš nesloužilo, ale každá jeho návštěva byla pro nás svátkem, zanechala stopu a přinesla ovoce.

Bylo to jednoho večera roku 1996, při besedě s krajany. Setkání poctila na mé pozvání svou účastí také cimbálová muzika Hradišťan. A hrála jako o život: táhlé a zasněné i bystré a rozmarné písně moravského Slovácka, sladké tercie prvních a druhých houslí, úžasný cimbál, klarinet, vše v neskonalé harmonii. A ty texty: ...ťažké, ťažké rozlúčení, když sme spolem naučení ... Chvíle, kdy by člověka snad ani nebolelo odejít na druhý břeh, tam, kde konečně spatří, co je , co oko lidské nevidělo, ucho lidské neslyšelo a na mysl lidskou nevstoupilo... Toho večera bylo nám všem přítomným neskonale blaze. Nestává se často, že dochází k takovému jiskření, ale tehdy snad každý zakoušel mrazení v zádech z téměř hmatatelné přítomnosti toho, čemu se velmi vágně říkává: ?cosi mezi nebem a zemí?... Síla osobnosti pana prezidenta a kouzlo hudebního rámce si nás zcela podmanily:

Pan prezident vzpomínal na časy, kdy byl rakouským vyslancem v Praze. Hovořil o své lásce k tomuto městu, kudy kráčely nejen společné dějiny Čechů i Němců, ale mnoha národů dalších, dějiny Evropy, o úctě k české a slovenské kultuře, hudbě i výtvarnému umění. Uvědomil jsem si onoho večera to, o čem jsem se později ve své praxi mohl mnohokrát osobně přesvědčit, že totiž diplomaté nemají vést jen chytré a zdvořilé řeči v předpokojích, ale že jsou především povoláni býti vizitkou své země. Jsou povoláni proniknout co nejúplněji do mentality národů země přijímající. Jsou povoláni co nejvíce o přijímající zemi se dovědět, poznat její kuturu, její odlišnosti a přes tyto odlišnosti ji milovat. Neboť jedině tam, kde je láska, může býti i pravda. Nelze pravdivě informovat o něčem, co neznáme, co nechápeme, čemu nerozumíme.

V čase, kdy se valily naší vlastí tanky okupantů, pan vyslanec Kirschlaeger prokázal neobyčejnou lidskost a statečnost a zavolal tehdejšího rakouského ministra zahraničí Kurta Waldheima:

?Pane ministře, prosím, abyste souhlasil s tím, že každý Čechoslovák, který požádá v těchto dnech o víza, je od nás neprodleně obdrží. Těm lidem jde o život.?

?Pane vyslanče, s tím nemohu souhlasit. Uvažte, jak se mohou zachovat Rusové! Jestliže to zjistí, mohou to považovat za porušení naší neutrality a bude ve hře bezpečnost, ne-li suverenita Rakouské republiky. Takovou odpovědnost a riziko si na sebe nemůžeme vzít?.

?V tom případě si Vám, pane ministře, dovoluji navrhnout toto: Prosím, abyste souhlasil s tím, že o mé iniciativě vydávat víza nestandardním způsobem a mimo úřední hodiny, jste nic nevěděl. Tento náš telefonický rozhovor se nikdy nekonal. Bylo to pouze mé osobní rozhodnutí. Pokud se ukáže, že to bylo dobré rozhodnutí, poslouží to dobrému jménu Rakouské republiky. Pokud by snad mělo dojít k jakýmkoliv nepříjemnostem s Rusy, jsem připraven odpovídat se a nést veškeré následky, i kdybych měl dát svou funkci k dispozici?.

?Jak si přejete, pane vyslanče?.

Bylo to nejen dobré, bylo to vynikající rozhodnutí. Posloužilo dobrému jménu Rakouské republiky. A co víc: tisíce Čechů a Slováků odešly a našly v Rakousku nebo jinde na Západě svou novou vlast. Nedostatek ve svobodě byl pro mnohé z nich cennější, než plný žaludek v otroctví bez budoucnosti.

Nemenší úctu si však zaslouží ti, kteří dokázali být svobodní i v žaláři ...

Jsem si jist, pane prezidente Rudolfe Kirchschlaegere, že proti Vašemu vstupu v roce 2000 nebyly na nebeské vrátnici žádné námitky. Dával jste vždy tak, aby pravice nevěděla, co dělá levice. Nechtěl jste tenkrát mluvit o sobě. Vaše životní krédo bylo Credo..., Věřím ...

Je na čase, abych po letech veřejně splatil to, co pokládám za jeden svůj starý dluh, pane prezidente. Veřejně Vám poděkovat za vysokou školu diplomacie, za radost a poučení z každého setkání s Vámi, za příklad šlechetnosti a statečnosti, hodný následování.

Ať nám Váš příklad ukazuje cestu.

Pavel Jajtner