4.10.2015 

V dnešním složitém sociálním a rodinném kontextu má církev žít své poslání vůči rodině ve věrnosti, pravdě a lásce – řekl František ve Vatikánské bazilice při eucharistické slavnosti, která zahájila Řádné shromáždění biskupské synody o rodině.
František vysvětlil, v čem spočívá tato věrnost, pravda a láska, kterou Kristus dnes očekává od církve. Věrnost svému Mistru má církev projevit v obraně věrné lásky, svatosti života a nerozlučitelnosti manželského svazku.
Žít své poslání v pravdě znamená – vysvětlil dále Svatý otec – nepodléhat chvilkovým módám či převažujícím názorům. Pravda totiž chrání člověka před překroucením plodné lásky v jalový egoismus. František ocitoval Benedikta XVI., který učil, že pravda bez lásky se stává sentimentalismem, prázdným slovem, které lze plnit libovolnými obsahy.
Největší prostor věnoval František lásce, jež má doprovázet církev v jejím poslání. Jde o to, aby církev zůstala matkou, nehrozila prstem, neodsuzovala člověka, nýbrž hřích, a léčila rány olejem přijetí a milosrdenství.

„Být církví, která učí a hájí základní hodnoty, a zároveň nezapomíná, že „sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27) a že Ježíš rovněž řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ Být církví, která vychovává k autentické lásce, schopné zbavovat osamělosti, ale zároveň nezapomíná, že jejím posláním je být milosrdným Samaritánem zraněného lidstva.
Vybavují se mi slova sv. Jan Pavel II.: „Chyby a zlo musejí být vždy odsuzovány a potírány, ale člověk, který upadne nebo se zmýlí musí být přijímán s pochopením a milován [...] Musíme milovat dobu, v níž žijeme, a pomáhat člověku naší doby“ (Promluva k Italské katolické akci, 30. prosince 1978: Insegnamenti I [1978], s. 450). A církev jej musí hledat, přijímat a doprovázet, protože církev se zavřenými dveřmi zrazuje sebe samou a své poslání a místo toho, aby byla mostem, stává se překážkou.“

Papež František kázal na čtení z dnešní neděle, které dokonale souzní s tématem zahájené synody. První čtení totiž mluví o osamělosti Adama a stvoření Evy a v evangeliu čteme Ježíšova jasná slova o nerozlučitelnosti manželství.
Petrův nástupce poznamenal, že osamělost Adama, který vládne nad tvorstem, ale nenachází pomoc sobě rovnou, je zkušeností mnoha našich současníků:

„Zažíváme dnes paradox globalizovaného světa, v němž je vidět množství luxustních obydlí a mrakodrapů, ale stále méně hřejivost domova a rodiny; množství ambiciózních projektů, ale málo času na to, abychom prožili to, co se uskutečnilo; mnoho sofistikovaných možností zábavy, ale stále více hlubokého prázdna v srdci; spoustu požitků, ale málo lásky; mnoho svobody, ale málo autonomie... Stále více je lidí, kteří se cítí sami, ale také těch, kteří se uzavírají v egoismu, v melancholii, ničivém násilí a v otročení požitkům a bůžku peněz.
Prožíváme dnes v jistém smyslu stejnou zkušenost jako Adam, velká moc doprovázená velkou osamoceností a zranitelností. A rodina je toho obrazem. Stále méně vážnosti v pěstování pevného a plodného vztahu lásky, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě, v dobrém i zlém.Trvalá, věrná, vědomá, pevná a plodná láska je stále častěji vysmívaná a zahlíží se na ni jako na cosi zastaralého. Zdá se, že právě nejrozvinutější společnosti mají nejnižší procento porodnosti a nejvyšší procento potratů, rozvodů, sebevražd a znečištění jako přírodního tak sociálního prostředí.“

V souvislosti s biblickým popisem ráje, upozornil papež také na komplementárnost muže a ženy. Nic nečiní srdce muže tak šťastným jako srdce bytosti, která se mu podobá, odpovídá mu, miluje ho a vytrhuje ze samoty a pocitu osamocenosti. Stvoření ženy tedy ukazuje, že Bůh nestvořil člověka ke smutku a osamělosti, nýbrž ke štěstí.
František rozvedl také učení o nerozlučitelnosti manželství. Jak řekl, Ježíšovi byla tato otázka položena jako léčka, která jej měla připravit o sympatie společnosti praktikující rozvod jako něco zavedeného a nedotknutelného:

„Ježíš odpovídá upřímně a nečekaně. Vrací se až na počátek stvoření, aby nás učil, že Bůh žehná lidské lásce, že je to On, kdo spojuje srdce muže a ženy, kteří se milují, a spojuje je v jednotě a nerozlučnosti. Znamená to, že cílem manželského života není pouze zůstat spolu navždy, nýbrž navždy se milovat! Ježíš tak obnovuje původní a ustavující řád.
„A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9) To je povzbuzení věřících, aby překonali veškerý individualismus a zákonnictví, za nimiž se skrývá přízemní egoismus a strach vzít za svůj autentický význam života ve dvou a lidské sexuality v Božím plánu.
Jedině ve světle bláznovství Ježíšovy nezištné velikonoční lásky se totiž jeví jako srozumitelné bláznovství nezištné manželské lásky, která je výlučná a usque ad mortem (až do smrti).“

František nijak nevztáhl evangelní perikopu k současným debatám o nerozlučnosti manželství. Řekl jenom, že jakkoli se dnešní člověk vysmívá této vizi manželství, ve skutečnosti nepřestává toužit po trvalé a věrné lásce:

„Dnešního člověka, který často zesměšňuje tento plán, paradoxně přitahuje a fascinuje každá autentická láska, každá pevná láska, každá plodná láska, každá láska, která je věrná a trvalá. Vidíme ho, jak se žene za chvilkovými láskami, avšak sní o skutečné lásce, žene se za tělesnými slastmi, touží však po úplném sebedarování.“

František pak opět ocitoval svého předchůdce, který v roce 1989 napsal: Nyní totiž, „když jsme plně okusili přísliby neomezené svobody, začínáme znovu chápat výraz ´smutek tohoto světa´. Zakázané požitky ztratily svou přitažlivost, jakmile přestaly být zakázané. I kdybychom je dovedli ad extremum a opakovali je donekonečna, zůstanou mdlé, protože jsou to věci konečné a my žízníme po nekonečnu“ (Joseph Ratzinger, Auf Christus Schauen. Einübung in Glaube, Hoffnung, Liebe, Freiburg 1989, s. 73)

Plné znění homilie najdete ZDE

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.