Papež v USA - středa odpoledne a čtvrtek dopoledne

24.9.2015 

1. Kanonizace španělského minority Junípera Serry, misionáře v USA.
2. Promluva papeže ke Kongresu USA.

Historicky nejvýznamnějším okamžikem dnešního programu apoštolské cesty byla papežova promluva v Kongresu. Jde o vůbec první papežskou návštěvu v národním parlamentu mimo území Itálie a mimo národní parlamenty, do kterých ve svých rodných zemích zavítali předchozí papežové (Jan Pavel II. navštívil polský a římský parlament; Benedikt XVI. římský parlament a německý Bundestag). Připomeňme, že papež František před necelým rokem promluvil ve štrasburském Evropském parlamentu.

ad 1. Vraťme se však ještě k závěrečné události středečního programu, kterou byla kanonizační mše svatá apoštola Kalifornie – španělského minority o. Junípera Serry (1713-1784). Nový světec žil v polovině 18. století a po vyhnání jezuitského řádu z kalifornských misií (1797) pokračoval v tamním apoštolátu. Založil celkem devět misií, ze kterých pocházejí františkánská jména dnešních velkoměst San Francisco, San Diego, či Los Angeles.

Před washingtonskou národní svatyní Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, patronky Spojených států, papeže Františka přivítaly tisícové zástupy věřících, zatímco uvnitř budovy jej očekávalo téměř pět tisíc zasvěcených osob. Kanonizační liturgii, při které zazněly nezvyklé tóny domorodých indiánských jazyků, Petrův nástupce slavil u venkovního oltáře a v jejím závěru pozdravil kalifornskou delegaci věřících, včetně dvaceti původních obyvatel Severní Ameriky v tradičních oděvech. Právě těmto lidem věnoval Junípero Serra celý svůj život, zdůraznil papež ve své španělsky pronášené homilii, „ve snaze hájit důstojnost domorodého společenství a bránit jej před zneužíváním, které doposud způsobuje mnoho nelibosti“.

„Zvolil si heslo, kterým se inspirovaly jeho kroky a které ztvárňovalo jeho život. Dovedl říci: Stále vpřed, avšak především tato slova dokázal naplnit životem.“

Nový světec, uctívaný jako otec Indiánů a národní hrdina, ztělesňuje vycházející církev, pokračoval papež František. Dnešní svět vyzývá ke přizpůsobivosti a pohodlí, avšak přesto vnímá každý člověk ve svém nitru výzvu k radosti. Nechce si zvykat na tišící prostředky, které se jej snaží uspokojit. Jak prohloubit tuto evangelní radost? - tázal se Svatý otec.

„Křesťan zažívá radost v misijním poslání: Jděte ke všem národům. Křesťan nalézá svou radost ve výzvě: Jděte a hlásejte. Křesťan svou radost obnovuje a oživuje povoláním: Jít a pomazávat.“

Ježíš posílá ke všem lidem, doplnil papež, aniž by nám poskytoval seznam vybraných, kteří jsou hodni jeho poselství. Naopak vyhledává život takový, jaký je, a nikoli takový, jaký by se nám líbil. Nečeká na vyšperkovaný, nazdobený a nalíčený život, nýbrž jej objímá v jeho zkáze a špíně.

„Jděte proto na rozcestí a hlásejte milosrdné Otcovo objetí – beze strachu, bez předsudků a povýšenosti a purismů – všem, kteří ztratili radost ze života. (…) Jděte a hlásejte, že pochybení, mylné vidiny a nepochopení nemají v lidských životech poslední slovo. (…) Misie se nikdy nerodí z dokonale vypracovaného projektu, z dobře členěné a naprogramované příručky, nýbrž pokaždé ze života, který pocítil, že jej někdo hledá, léčí, nachází a odpouští mu.“

Jsme syny misionářské horlivosti, která se neuzavřela do struktur, poskytujících falešnou ochranu, zdůrazňoval dále František. Jsme dlužníky oné tradici, která umožnila, že radostná zvěst evangelia je pokolení za pokolením skutečně radostná.

“Svatý Boží lid se nebojí omylů, ale bojí se uzavřenosti, tříbení elit a lpění na vlastních jistotách.“

Uvedl papež František ve svém prvním kázání na půdě Spojených států.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

ad 2. Papež František oslovil Kongres Spojených států jako zákonodárné shromáždění, jehož základním úkolem – jak řekl - je péče o lid. Tato péče má dva rozměry, které Petrův nástupce ukázal na starozákonní osobnosti Mojžíše, který je na jedné straně patriarchou národa střežícího prostřednictvím spravedlivých zákonů jeho jednotu, a na druhé straně ukazuje k Bohu a tedy k transcendentní důstojnosti člověka:

V postavě Mojžíše se nám předkládá dobrá syntéza vaší práce: jste vybízeni k tomu, abyste prostřednictvím zákona chránili obraz a podobu vetknutou Bohem do každé lidské tváře.

- řekl papež v úvodu svého anglického projevu.
Jeho slova však nebyla adresována jen zvoleným reprezentantům, ale celému americkému národu. Obrací se k lidem, kteří nejsou jen platiči daní, nýbrž “vlastním tichým způsobem podporují život společnosti“ a „plodí solidaritu“, k důchodcům angažovaným ve volontariátu, k mladým lidem, kteří nerezignovali na velké ideály. Promluvu zarámoval odkazy na čtveřici velkých Američanů, jejichž výročí se letos připomínají a kteří – jak zdůraznil – zformovali základní hodnoty, které navždy přetrvají v duchu amerického národa. Jsou to Abraham Lincoln, Martin Luther King, Dorothy Dayová a Thomas Merton.

V souvislosti se 150. výročím zavraždění prezidenta Lincolna, mluvil František o současných prohřešcích proti svobodě. Zmínil násilné konflikty páchané ve jménu fundamentalismu, ať už náboženskému či jinému:

Je zapotřebí křehké rovnováhy v boji proti násilí páchaného ve jménu náboženství, ideologie nebo hospodářského systému a zároveň při hájení náboženské a intelektuální svobody i svobod individuálních. Je tu však také jiné pokušení, před nímž se obzvláště musíme mít na pozoru: zjednodušující redukcionismus, který vidí pouze dobro nebo pouze zlo, či chcete-li pouze spravedlivé nebo hříšníky. Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory. Víme, že pokoušíme-li se osvobodit od vnějšího nepřítele, můžeme být v pokušení posilovat nepřítele vnitřního. Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě. To jako národ odmítáte.

Papež František vybízel ke spolupráci „na vymýcení nových globálních forem otrokářství,“ které může překonat jedině nová politika a nové formy společenského konsensu. S odkazem na hluboké demokratické kořeny, volal po politice, která bude skutečně sloužit dobru člověka:

Politika je naopak výrazem naléhavé potřeby soužití, abychom společně budovali jedno z největších společných dober, dobro společenství, které obětuje partikulární zájmy, aby se ve spravedlnosti a míru dělilo o svá dobra, zájmy a společenský život. Nijak nepodceňuji obtíže s tím spojené, ale povzbuzuji vás v tomto úsilí.

Postava Martina Luthera Kinga a jeho boje o rovnost inspirovala Františka k pasáži o přistěhovalcích, tváří tvář krizi, jaká tu nebyla – jak upozornil – od II. světové války.

My, lidé tohoto kontinentu, nemáme strach z cizinců, protože většina z nás kdysi byla cizinci. Mluvím k vám o tom jako syn přistěhovalců a s vědomím toho, že mnozí z vás jsou také potomky přistěhovalců.

Papež připomněl, že práva těch, kdo obývali tuto zemi nebyla vždy respektována a vyzval k tomu, aby se neopakovali „hříchy a chyby minulosti.“ K příchozím je třeba se chovat podle zlatého evangelijního pravidla „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).

Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.

Svatý otec se rozhodně postavil za americké biskupy v jejich úsilí o zrušení trestu smrti. Jak řekl, trest nikdy „nesmí vylučovat rozměr naděje a rehabilitaci jako cíl“.
S odvoláním na zakladatelku Hnutí katolických dělníků, Dorothy Dayovou, obrátil František pozornost k boji proti chudobě, který souvisí s rozdělováním bohatství, ale také s využíváním přírodních zásob, technologií a způsobem podnikání.

Jsem přesvědčen, že něco změnit můžeme, a nepochybuji o tom, že důležitou roli v této oblasti mají sehrát Spojené státy a tento Kongres. Přišel čas odvážných činů a strategií, jejichž cílem je zavést „kulturu pečování“ (Laudato si´., 231) a „integrální koncepci potírání chudoby, restituci důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu“(ibis., 139).

Jako už několikrát během své americké cesty, zmínil papež potenciál americké vědy a technologie, aby poukázal na zodpovědnost, kterou má - díky svým možnostem - vůči celému světu. Poslední z velkých Američanů rámujících papežovu promluvu v americkém kongresu je Thomas Merton. Petrův nástupce ocitoval pasáž z autobiografie tohoto cisterciáckého mnicha, který „otevíral nové horizonty a zároveň byl šiřitelem pokoje mezi národy a náboženstvími.“ Papež v této souvislosti ocenil úsilí minulých měsíců o překonání „bolestných epizod minulosti“, jak implicitně nazval kubánskou otázku:

Mou povinností je stavět mosty a pomáhat všem lidem, aby všemožně činili totéž. Když země, které byly v konfliktu nastupují cestu dialogu – dialogu, který mohl být přerušen z těch neopodstatněnějších důvodů – pro všechny se otevírají nové možnosti. Vyžadovalo to a nadále vyžaduje odvahu a smělost, což je něco jiného než nezodpovědnost.

V této souvislosti papež také ostře odsoudil obchod se zbraněmi:

Musíme si na tomto místě položit otázku: proč se prodávají smrtonosné zbraně těm, kdo mají v plánu působit nevýslovné utrpení jednotlivcům i společnostem? Bohužel, jak všichni víme, odpověď zní: pouze pro peníze, peníze prosáklé krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto spoluvinnému a hanebnému mlčení je naší povinností konfrontovat se s tímto problémem a zastavit obchod se zbraněmi.

Papež František v závěru obrátil pozornost k rodině. „Nemohu ukrývat své obavy o rodinu, která je ohrožena z venku i zevnitř, patrně tak jako nikdy dříve,“ řekl.

Zpochybňovány jsou základní vztahy i samotné základy manželství a rodiny. Mohu pouze zdůraznit význam a především bohatství a krásu rodinného života. (...)

Za nejzranitelnější označil mladé lidi, před kterými se otevírá často dvojí perspektiva, která ovšem vede k témuž výsledku – k rezignaci na rodinu:

Navzdory riziku přílišného zjednodušení můžeme říci, že žijeme v kultuře vyvíjející na mladé nátlak, aby nezakládali rodiny, protože nemají vyhlídky do budoucnosti. Tatáž kultura ovšem nabízí jiným takovou škálu možností, že jsou od zakládání rodiny rovněž odrazováni.

Na závěr Petrův nástupce vybídl, aby se kulturní dědictví ducha amerického národa nadále rozvíjelo „aby jej – jak řekl – co nejvíce mladých lidí mohlo zdědit a přebývat v zemi, která tolik lidí inspirovala ke snění.“ A za ovací, jimiž Kongres jeho padesátiminutovou promluvu také mnohokrát přerušil, skončil tradičním přáním: „Bůh, žehnej Americe!“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY v Kongresu USA je ZDE

Z balkónu Kapitolu Spojených států pak Petrův nástupce pozdravil zástupy lidí, kteří byli shromážděni venku:

Velice si vážím vaší přítomnosti tady, těch nejdůležitějších tady: dětí! Bůh jim žehnej! Pán, Otec nás všech, ať žehná tomuto lidu, každému z vás i vašim rodinám a obdaří vás vším, co nejvíce potřebujete. Prosím vás, modlete za mne a je-li mezi vámi někdo, kdo není věřící anebo se nemůže modlit, prosím, aby mi přál dobro! Thank you very much! And God bless America!

Potom se papež vydal do 2 a půl kilometru vzdálené, nejstarší farnosti Washingtonu (1794). V kostele se setkal s dvěma stovkami washingtonských bezdomovců. Komorní a velice intenzivní setkání. Papež mluvil o Svaté Rodině, která se ocitla bez příbytku právě ve chvíli, která byla nejchoulostivější v její životní pouti, ale měla ten nejzásadnější význam pro lidstvo. Na závěr, po společné modlitbě Otče náš, se papež František svěřil do modliteb přítomných.

Po obědě na nunciatuře se přibližně kolem 22 hodiny našeho času vydal na další etapu své pastorační návštěvy do New Yorku.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.