Rádio Vaticana

Sdílel usmiřující Boží něhu

23.9.2015

Homilie papeže při kanonizaci Junipera Serry, Národní svatyně ve Washingtonu

„Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4). Toto pozvání prudce zasahuje do našich životů. Radujte se, říká svatý Pavel, tak důrazně, jako by to byl příkaz. Tato výzva souzní s touhou, kterou všichni zakoušíme. Toužíme po plnosti života, životním smyslu a radosti. Jakoby měl sv. Pavel schopnost naslouchat každému člověku v jeho srdci a dal hlas tomu, co cítíme a prožíváme. V našem nitru je cosi, co vyzývá k radosti, a nikoli k uvykání na paliativa, která se nás vždy snaží uspokojit.

Prožíváme však mnohá napětí každodenního života. Existují četné situace, které zmíněné pozvání domněle zpochybňují. Dynamika, které často podléháme, nás zdánlivě dovádí do smutné odevzdanosti, která se postupně mění na zvyk a má smrtelné důsledky: znecitlivění srdce.

Přejeme si, aby náš život poháněla tato odevzdanost, či nikoli? Jak posílit radost z evangelia v různých situacích našeho života?

Ježíš řekl tehdejším učedníkům a říká také nám: Jděte! Hlásejte! Radost z evangelia se zakouší, poznává a prožívá pouze jejím darováním. Sebedarováním.

Duch tohoto světa vyzývá ke přizpůsobivosti a pohodlí. Tváří v tvář tomuto duchu musíme „opětovně pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že máme odpovědnost jedni za druhé i za svět“ (Laudato si´,229). Odpovědnost hlásat Ježíšovo poselství, neboť zdroj naší radosti spočívá v oné „neuhasitelné touze nabízet milosrdenství, které je plodem vlastní zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho moci“ (Evangelii gaudium, 24). Jděte za všemi, hlásejte pomazáváním a pomazávejte hlásáním. Právě k tomu nás dnes zve Pán a říká nám:

Křesťan zažívá radost v misijním poslání: Jděte ke všem národům.
Křesťan nalézá svou radost ve výzvě: Jděte a hlásejte.
Křesťan svou radost obnovuje a oživuje povoláním: Jděte a pomazávejte.

Ježíš vás posílá ke všem národům, ke všem lidem. V sousloví „všechny národy“, které zaznělo před dvěma tisíci lety, jsme byli zahrnuti také my. Ježíš nám nedává seznam vybraných – tomu ano, tomu ne, kteří jsou hodni či nehodni přijmout jeho poselství a přítomnost. Naopak, vždy přijímal život takový, jaký je, takový, jaký před ním stál. S tváří bolesti, hladu, nemoci a hříchu. S poraněnou, žíznivou, unavenou tváří. S tváří pochybující a slitovnou. Nečekal na vyšperkovaný, nazdobený a nalíčený život, nýbrž jej objímal tak, jak mu přicházel vstříc. Ačkoli to byl život, který se mnohdy jevil jako zkažený, špinavý, zničený. Ke všem, řekl Ježíš. Jděte ke všem a hlásejte. Všemu tomuto životu, takovému, jaký je, a nikoli takovému, jaký bychom si ho přáli mít: Jděte a objímejte mým jménem.

Jděte proto na rozcestí a hlásejte milosrdné Otcovo objetí – beze strachu, bez předsudků a povýšenosti a purismů – všem, kteří ztratili radost ze života. Jděte za těmi, kteří žijí obtěžkáni bolestí, selháním, pocitem zlomeného života a hlásejte jim bláznivé šílenství Otce, který se je snaží pomazat olejem naděje a spásy. Jděte a hlásejte, že pochybení, mylné vidiny a nepochopení nemají v lidských životech poslední slovo. Jděte s olejem, který tiší rány a občerstvuje srdce.

Misie se nikdy nerodí z dokonale vypracovaného projektu, z dobře členěné a naprogramované příručky, nýbrž pokaždé ze života, který pocítil, že jej někdo hledá, léčí, nachází a odpouští mu. Misie vzniká, když jednou a opakovaně zakoušíme milosrdné Boží pomazání.

Církev, svatý Boží lid, se dokáže ubírat prašnými cestami dějin, mnohokrát poznamenaných konflikty, nespravedlností a násilím, aby na své cestě vyhledával své syny a bratry. Svatý Boží lid se nebojí omylů, ale bojí se uzavřenosti, tříbení elit a lpění na vlastních jistotách. Ví, že uzavřenost v mnoha svých formách je často příčinou rezignace.

Proto vycházejme, jděme a nabízejme všem lidem život Ježíše Krista (Evangelii gaudium, 49). Boží lid se umí zapojit, protože je učedníkem Toho, kdo poklekl a umýval nohy (tamtéž,24).

Jsme zde a můžeme zde dnes být, protože existovali mnozí lidé, kteří našli odvahu odpovědět na toto volání. Mnozí, kteří uvěřili, že „život roste darováním a slábne odloučením a pohodlností“ (Dokument z Aparecidy, 360). Jsme syny misionářské horlivosti, která se neuzavřela do „struktur, poskytujících falešnou ochranu, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku stojí hladovějící zástup“ (Evangelii gaudium,49). Jsme dlužníky oné tradici, která umožnila, že radostná zvěst evangelia je pokolení za pokolením skutečně radostná a nová.

Dnes si připomínáme jednoho ze svědků, který v těchto krajích dokázal svědčit o radosti evangelia – otce Junípera Serru. Svým životem naplnil podstatu „vycházející církve“, tedy církve, která vychází a chodí ulicemi, aby sdílela usmiřující Boží něhu. Juníper Serra dovedl opustit svou zemi a její zvyky, měl odvahu k otevírání nových cest, dokázal mnoha lidem vyjít vstříc, učil se ctít jejich obyčeje a rysy.

Naučil se dávat zrod Božímu životu a doprovázet jej ve tvářích těch, se kterými se setkával a ze kterých činil své bratry. Juniper usiloval o obhajobu důstojnosti původního obyvatelstva a chránil je před těmi, kdo je zneužívali. Toto zneužívání i dnes působí nevoli, zejména kvůli bolesti, kterou působí v životech mnoha lidí.

Vybral si motto, kterým se inspirovaly jeho kroky a které ztvárňovalo jeho život. Dovedl říci: Stále vpřed!, ale především svá slova dokázal naplnit životem. To byl způsob, který Juniper vynalezl k prožívání radosti evangelia, aby zabránil znecitlivění svého srdce. Byl stále vpředu, protože Pán čeká; stále vpředu, protože bratr čeká; stále vpředu kvůli tomu, co mu ještě zbývalo prožít. Byl stále vepředu. Spolu s ním tedy dnes můžeme říci: Stále vpřed.

Jana Gruberová

Česká sekce RV