24.9.2015 

Promluva papeže Franiška v Kongresu USA, Washington

Pane viceprezidente,
pane předsedo Sněmovny reprezentantů,
vážení členové Kongresu,
drazí přátelé,

Velmi si vážím vašeho pozvání, abych promluvil k tomuto plenárnímu shromáždění Kongresu „země svobody a domova odvážných lidí“. Chtěl bych věřit, že jeho důvodem je skutečnost, že i já jsem synem tohoto velkého kontinentu, od něhož jsme všichni tolik dostali a za který neseme společnou odpovědnost.

Každý syn či dcera jisté země má poslání, osobní a sociální odpovědnost. Vaší odpovědností jako členů kongresu je umožňovat prostřednictví zákonodárné činnosti, aby se teto země rozvíjela jako národ. Jste tváří jeho obyvatel, jejich představiteli. Jste povoláni hájit a zachovávat důstojnost vašich spoluobčanů v jejich neúnavném a náročném úsilí o společné dobro, neboť to je hlavní cíl veškeré politiky. Politická komunita je natolik stabilní, nakolik si klade za cíl uspokojit společné potřeby a nakolik stimuluje rozvoj všech svých členů, zejména těch, kteří jsou zranitelnější a ohroženější. Základem zákonodárné činnosti je vždy péče o lid. K tomu jste byli vybídnuti, vyzváni a svoláni těmi, kdo vás zvolili.

Vaše práce mne vede ke dvojí úvaze nad postavou Mojžíše. Na jedné straně jako patriarcha a zákonodárce izraelského národa symbolizuje potřebu národů udržovat živé vědomí jednoty prostřednictvím spravedlivých zákonů. Na straně druhé nás postava Mojžíše vede bezprostředně k Bohu a tedy také k transcendentní důstojnosti lidské osoby. V postavě Mojžíše se nám předkládá dobrá syntéza vaší práce: jste vybízeni k tomu, abyste prostřednictvím zákona chránili obraz a podobu vetknutou Bohem do každé lidské tváře.

Chtěl bych se dnes obrátit nejen k vám, ale vaším prostřednictvím k celému národu Spojených států. Spolu s jeho přestaviteli bych chtěl na tomto místě využít příležitosti k navázání dialogu s mnoha tisíci mužů a žen, kteří se každý den snaží poctivě vykonávat svou každodenní práci, aby přinesli do svých domovů chléb vezdejší, aby šetřili peníze a postupně budovali lepší život svých rodin. Tito muži a ženy tu nejsou jen proto, aby platili daně, nýbrž svým vlastním tichým způsobem podporují život společnosti. Jejich práce plodí solidaritu a vytváří organizace podávající pomocnou ruku těm, kdo ji nejvíce potřebují.

Chtěl bych rovněž navázat dialog s mnoha staršími lidmi, kteří jsou pokladnicí moudrosti ztvrzené zkušeností a kteří se snaží na mnoho způsobů a zejména prostřednictvím volontariátu sdílet svůj příběh a své názory. Vím, že mnozí z nich jsou emerité, ale zůstávají aktivní, pokračují v práci, aby přinášeli užitek této zemi. Chci také vést dialog se všemi mladými lidmi, kteří se snaží uskutečňovat velké a šlechetné ideály, kteří se nepodlehli mylným a falešným nabídkám a potýkají se s obtížnými situacemi, často kvůli nedozrálosti mnoha dospělých. Přál bych si vést dialog s vámi všemi a chtěl bych tak učinit skrze historickou paměť vašeho národa.

K mé návštěvě dochází v době, kdy lidé dobré vůle slaví výročí několika velkých Američanů. Navzdory složitosti dějin i lidské slabosti a bez ohledu na řadu rozporů a omezení tito muži a ženy díky tvrdé práci a sebeoběti dokázali, někteří za cenu života, vytvořit lepší budoucnost. Zformovali základní hodnoty, které navždy přetrvají v duchu amerického národa. Lidé formovaní tímto duchem mohou zažít mnoho krizí, napětí a konfliktů, a přece vždy najdou nové síly kráčet kupředu a důstojně. Tito muži a ženy nám ukazují, jak vidět a interpretovat skutečnost. Ctíme-li jejich památku, inspiruje nás to k tomu, abychom dokonce i uprostřed konfliktů tady a teď, každý den znovu čerpali z nejhlubších kulturních rezervoárů.

Chtěl bych připomenout čtyři z těchto Američanů: Abrahama Lincolna, Martina Luthera Kinga, Dorothy Dayovou a Thomase Mertona.

Na letošní rok připadá 150. výročí zavraždění prezidenta Abrahama Lincolna, strážce svobody, který neúnavně pracoval na tom, aby se „tento národ s Boží pomocí dočkal obrození ideje svobody“. Budování svobodné budoucnosti vyžaduje lásku ke společnému dobru a spolupráci v duchu subsidiarity a solidarity.

S hlubokými obavami si všichni dobře uvědomujeme, jak znepokojující je sociálně-politická situace v dnešním světě. Náš svět se stává stále více místem násilných konfliktů, nenávisti a brutálních zločinů, páchaných dokonce i ve jménu Boha a náboženství. Víme, že žádné náboženství není imunní k individuálním falešným představám nebo ideologickému extremismu. Znamená to, že musíme být velice pozorní ke všem typům fundamentalismu, ať už náboženskému či jinému. Je zapotřebí křehké rovnováhy v boji proti násilí páchaného ve jménu náboženství, ideologie nebo hospodářského systému a zároveň při hájení náboženské a intelektuální svobody i svobody individuální. Je tu však také jiné pokušení, před nímž se obzvláště musíme mít na pozoru: zjednodušující redukcionismus, který vidí pouze dobro nebo pouze zlo, či chcete-li pouze spravedlivé nebo hříšníky. Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory. Víme, že pokoušíme-li se osvobodit od vnějšího nepřítele, můžeme být v pokušení posilovat nepřítele vnitřního. Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě. To jako národ odmítáte.

Naše odpověď musí být odpovědí naděje a uzdravení, míru a spravedlnosti. Vyžaduje se od nás odvaha a inteligence, abychom vyřešili mnoho současných geopolitických a ekonomických krizí. Důsledky nespravedlivých struktur a činů jsou dokonce i v rozvinutých zemí až příliš zjevné. Musíme si klást za cíl navracet naději, napravovat křivdy, dodržet závazky a právě tak šířit blahobyt jednotlivců a národů. Musíme kráčet společně kupředu, v novém duchu bratrství a solidarity a velkoryse spolupracovat na společném dobru.

Výzvy, které před námi dnes stojí, od nás žádají, abychom obnovili ducha vzájemné spolupráce, který vykonal tolik dobrého v dějinách Spojených států. Složitost, závažnost a naléhavost těchto úkolů vyžadují, abychom se dělili o své zdroje a talenty, abychom si předsevzali, že se budeme navzájem podporovat v úctě ke vzájemným odlišnostem a různým přesvědčením vlastního svědomí.

Různá náboženská vyznání v této zemi sehrála důležitou roli v budování a upevňování společnosti. Dnes, stejně jako v minulosti je důležité, aby se hlasu víry nadále dostávalo slyšení, protože je to hlas bratrství a lásky, který se snaží vydobýt z každého člověka a z každé společnosti to nejlepší. Takováto spolupráce je mocným nástrojem v boji za vymýcení nových globálních forem otrokářství, které vyrostly z hlubokých nespravedlností a mohou být překonány jedině prostřednictvím nové politiky a nových forem společenského konsensu.

Politika je naopak výrazem naléhavé potřeby soužití, abychom společně budovali jedno z největších společných dober, dobro společenství, které se vzdává partikulárních zájmů, aby se ve spravedlnosti a míru dělilo o svá dobra, zájmy a společenský život. Nijak nepodceňuji obtíže s tím spojené, ale povzbuzuji vás v tomto úsilí.

Myslím na tomto místě také na pochod, který Martin Luther King před padesáti lety vedl ze Selmy do Montgomery jako součást kampaně za to, aby se naplnil jeho „sen“ o plných občanských a politických právech pro Afroameričany. Tento sen nadále inspiruje nás všechny. Jsem rád, že Amerika stále zůstává pro mnoho lidí „vysněnou“ zemí. Zemí snů, které vedou k činům, k účasti a k angažovanosti, snů, které probouzejí to, co je v lidském životě nejhlubší a nejpravdivější. Do této země přišly v minulých stoletích miliony lidí, aby uskutečňovaly sen o budování budoucnosti ve svobodě. My, lidé tohoto kontinentu, nemáme strach z cizinců, protože většina z nás kdysi byla cizinci. Mluvím k vám o tom jako syn přistěhovalců a s vědomím toho, že mnozí z vás jsou také potomky přistěhovalců. Bohužel práva těch, kdo tu byli dlouho před námi, nebyla vždy respektována. Zde, v srdci americké demokracie, bych chtěl znovu ujistit tyto rody a národy o své nejvyšší úctě a uznání. První kontakty byly často bouřlivé a násilné, těžko však můžeme posuzovat minulost podle kritérií současnosti. Když se však na nás cizinec žijící v našem středu obrací s prosbou, nesmíme opakovat hříchy a chyby minulosti. Musíme dbát na to, abychom žili tak šlechetně a spravedlivě, jak je to možné, a vychovávali nové generace k tomu, aby se neobraceli zády ke svým „bližním“ a všemu kolem nás. Budování národa nás vede k uznání, že je třeba neustále navazovat vztahy s druhými, odmítat nepřátelskou mentalitu, přijímat za svůj postoj vzájemné pomoci a vytrvale se snažit dávat ze sebe to nejlepší. Jsem přesvědčen, že to můžeme učinit.

Náš svět stojí tváří tvář krizi uprchlíků, v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydává na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12)

Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.

Toto přesvědčení mě od počátku mé služby vedlo k tomu, abych se na různých úrovních zasazoval o zrušení trestu smrti na celém světě. Jsem přesvědčen, že je to nejlepší řešení, neboť každý život je posvátný, každá lidská osoba je nositelem nezadatelné důstojnosti a společnost může z rehabilitace těch, kdo byli odsouzeni za zločiny, jedině těžit. Nedávno moji bratři biskupové zde ve Spojených státech opět pozvedli hlas za zrušení trestu smrti. Chtěl bych jim nejen vyjádřit podporu, ale také povzbudit všechny, kdo jsou přesvědčeni, že spravedlivý a nutný trest nikdy nesmí vylučovat rozměr naděje a rehabilitaci jako cíl.

V současné době, kdy jsou sociální otázky tak důležité, nemohu nevzpomenout Boží služebnici Dorothy Dayovou, zakladatelku Hnutí katolických dělníků. Její sociální činnost, nadšení pro spravedlnost a věc utlačovaných se inspirovaly evangeliem, její vírou a příklady světců.

Jak velkého pokroku bylo v mnoha částech světa v této oblasti dosaženo! Jak mnoho se v prvních letech třetího tisíciletí udělalo pro pozvednutí lidí z krajní nouze! Vím, že sdílíte mé přesvědčení, že je třeba udělat ještě daleko více a že v době krize a hospodářských obtíží nesmíme ztratit ducha globální solidarity. Zároveň bych vás chtěl vybídnout, abyste pamatovali na všechny ty lidi, kteří se ocitli v bludném kruhu chudoby. I oni potřebují naději. Proti chudobě a hladu je třeba vést vytrvalý boj na mnoha frontách, zejména tam, kde leží jeho příčiny. Vím, že mnoho Američanů v minulosti stejně jako dnes na řešení tohoto problému pracuje.

Netřeba připomínat, že velká část tohoto úsilí je otázkou vytváření a rozdělování bohatství. Správné využívání přírodních zásob, vhodné uplatňování technologie a podnikatelského ducha, to jsou podstatné prvky ekonomie, která se snaží být moderní, inkluzívní a udržitelná. „Podnikatelská aktivita je ušlechtilé poslání zaměřené na produkci bohatství a zlepšování světa pro všechny a může to být velmi plodný způsob podpory regionu, ve kterém působí, pokud chápe, že vytváření pracovních míst je neoddělitelná součást její služby obecnému dobru.“ (Laudato Si´, 129). Toto společné dobro zahrnuje také zemi, hlavní téma encykliky, kterou jsem nedávno napsal, „abych se všemi navázal dialog týkající se našeho společného domova“ (ibid., 3). „Potřebujeme konfrontaci, do které se zapojíme všichni, protože krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech.“ (ibid., 14).

V encyklice Laudato Si´ vyzývám k odvážnému a zodpovědnému úsilí „změnit kurz“ (ibid., 61) a k tomu, aby se zabránilo nejzávažnějším následkům degradace životního prostředí způsobené lidskou činností. Jsem přesvědčen, že něco změnit můžeme, a nepochybuji o tom, že důležitou roli v této oblasti mají sehrát Spojené státy a tento Kongres. Přišel čas odvážných činů a strategií, jejichž cílem je zavést „kulturu pečování“ (ibid., 231) a „integrální koncepci potírání chudoby, restituci důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu“ (ibid., 139). „Máme svobodu potřebnou k usměrňování a nasměrování technologie“ (ibid., 112); „nalézt inteligentní způsoby ... jak kultivovat svět a omezovat svoji moc.“ (ibid. 78) a dát technologii „do služeb jiného typu pokroku, zdravějšího, lidštějšího, sociálnějšího a integrálnějšího“ (ibid., 112). Věřím, že vynikající americké akademické a vědecké instituce mohou v příštích letech do této oblasti vnést zásadní přínos.

Před sto lety, na začátku I. světové války, kterou papež Benedikt XV. označil termínem „nesmyslné vraždění“, se narodil další významný Američan: cisterciácký mnich Thomas Merton, který nadále zůstává zdrojem duchovní inspirace a průvodcem pro mnoho lidí. Ve své autobiografii napsal: „Přišel jsem na svět... od přirozenosti svobodný, stvořený k Božímu obrazu, byl jsem však vězněm své vlastní násilnosti a egoismu k podobě světa, v němž jsem se narodil. Ten svět byl obrazem pekla, plný lidí jako já, kteří Boha milovali a přece nenáviděli; zrozených, aby jej milovali, žijících však ve strachu a v beznadějných vnitřně si protiřečících touhách.“ Merton byl především člověkem modlitby, myslitelem, který zpochybňoval jistoty svých časů a otevíral nové horizonty pro duše a pro církev. Byl také člověkem dialogu a šiřitelem pokoje mezi národy a náboženstvími.

Z této perspektivy dialogu bych chtěl vyslovit uznání snaze minulých měsíců o překonání historických rozdílů spojených s bolestnými epizodami minulosti. Mou povinností je stavět mosty a pomáhat všem lidem, aby všemožně činili totéž. Když země, které byly v konfliktu nastupují cestu dialogu – dialogu, který mohl být přerušen z těch nejopodstatněnějších důvodů – pro všechny se otevírají nové možnosti. Vyžadovalo to a nadále vyžaduje odvahu a smělost, což je něco jiného než nezodpovědnost. Dobrý politický vůdce je ten, kdo maje před sebou zájmy všech, využívá přítomný okamžik v duchu otevřenosti a pragmatismu. Dobrý politický vůdce vždycky dává přednost iniciování procesů před obsazováním prostorů (srov. Evangelii gaudium, 222-223).

Služba dialogu a míru znamená také vskutku rozhodné úsilí o minimalizaci a v delší časové perspektivě zakončení mnoha ozbrojených konfliktů na celém světě. Musíme si na tomto místě položit otázku: proč se prodávají smrtonosné zbraně těm, kdo mají v plánu působit nevýslovné utrpení jednotlivcům i společnostem? Bohužel, jak všichni víme, odpověď zní: pouze pro peníze, peníze prosáklé krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto spoluvinnému a hanebnému mlčení je naší povinností konfrontovat se s tímto problémem a zastavit obchod se zbraněmi.

Tři synové a jedna dcera této země, čtyři osobnosti a čtyři sny: Lincoln – svoboda, Martin Luther King – svoboda v pluralitě a bez vyloučených, Dorothy Dayová – sociální spravedlnost a lidská práva, Thomas Merton – schopnost dialogu a otevřenost Bohu.

Čtyři představitelé amerického národa.

Návštěvu ve vaší zemi zakončím ve Filadelfii, kde se zúčastním Světového setkání rodin. Přál bych si, aby se během mé návštěvy rodina vskutku stala tématem. Jak podstatnou roli sehrála rodina v budování této země! Jak velmi si zaslouží naši podporu a povzbuzení! Nemohu ovšem ukrývat své obavy o rodinu, která je ohrožena patrně tak jako nikdy dříve, zvenku i zevnitř. Zpochybňovány jsou základní vztahy i samotné základy manželství a rodiny. Mohu pouze znovu připomenout důležitost a především bohatství a krásu rodinného života.

Zejména bych chtěl upozornit na ty členy rodiny, kteří jsou nejzranitelnější, na mladé. Pro mnohé z nich se rýsuje budoucnost plná nesčetných možností, ale mnoho jiných, polapených v beznadějném labyrintu násilí, zneužívání a beznaděje, žije dezorientovaně a bezcílně. Jejich problémy jsou našimi problémy. Nemůžeme se jim vyhýbat. Musíme se jim společně postavit, mluvit o nich a hledat účinná řešení spíš než zabředat v diskusích. Navzdory riziku přílišného zjednodušení můžeme říci, že žijeme v kultuře vyvíjející na mladé nátlak, aby nezakládali rodiny, protože nemají vyhlídky do budoucnosti. Tatáž kultura ovšem nabízí jiným takovou škálu možností, že jsou od zakládání rodiny rovněž odrazováni.

Národ může být považován za velký, pokud hájí svobodu, jako to činil Lincoln, pokud pěstuje kulturu umožňující lidem „snít“ o plných právech pro všechny bratry a sestry, jak o to usiloval Martin Luther King, pokud se zasazuje o spravedlnost a bojuje za utlačované, jak to činila Dorothy Dayová svojí neúnavnou prací, která byla plodem víry, stávající se dialogem a rozsévající pokoj v kontemplativním stylu Thomase Mertona.

Pokusil jsem se v těchto úvahách poukázat na některá bohatství vašeho kulturního dědictví, ducha amerického národa. Chtěl bych, aby se tento duch nadále rozvíjel a rostl, aby jej co nejvíce mladých lidí mohlo převzít a přebývat v zemi, která tolik lidí inspirovala ke snění.
Bůh, žehnej Americe!

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.