Rádio Vaticana

Víra v nás klíčí, jen když se necháme Bohem přitáhnout

9.8.2015

Papež František před nedělním Angelus, nám. sv.Petra

Tuto neděli pokračuje čtení ze šesté kapitoly Janova evangelia, ve které Ježíš poté, co učinil velký zázrak rozmnožení chlebů, vysvětluje lidem význam tohoto „znamení“ (Jan 6,41–51).
Jako to udělal předtím se Samaritánkou, když vyšel z její zkušenosti žízně a ze znamení vody, zde Ježíš vychází ze zkušenosti hladu a ze znamení chleba, aby odhalil sám sebe a vyzval k víře v něho.
Lidé ho hledají, lidé mu naslouchají, protože jsou nadšení ze zázraku (který zažili): chtěli ho (za to) prohlásit králem! Ale když Ježíš tvrdí, že pravý chléb darovaný Bohem je on sám, jsou mnozí z nich pohoršeni, nerozumí mu a začínají si mezi sebou říkat: „Copak neznáme jeho otce a matku? Jak tedy může tvrdit: Sestoupil jsem z nebe? (Jan 6,42)“ A začínají reptat. Tehdy jim Ježíš odpovídá: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ A připojuje: „Kdo věří, má život věčný (vv. 44.47).“

Překvapuje nás toto Ježíšovo slovo a nutí nás k zamyšlení (když říká): Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, a kdo věří ve mně, má věčný život. Skutečně to nutí k zamyšlení. Tato slova nás uvádějí do dynamiky víry, do jejího vnitřního pohybu, který je založen na vztahu: jde o vztah mezi člověkem – to jsme my všichni – a Ježíšem, kde rozhodující roli hraje Bůh Otec, a samozřejmě také Duch svatý, který se tu předpokládá. Nestačí Ježíše potkat, abychom v něho uvěřili, nestačí číst Bibli a evangelia; dokonce ani nestačí být svědkem nějakého zázraku, jako bylo zázrakem ono rozmnožení chlebů … Tolik lidí bylo v těsném kontaktu s Ježíšem, a neuvěřili mu, ba dokonce jím opovrhli a odsoudili ho. A tak se ptám: Proč se to stalo? Nebyli snad přitahováni Otcem? Ne, to nebyl ten důvod. Stalo se to, protože jejich srdce bylo uzavřené před působením Ducha svatého. A pokud máš zamčené srdce, víra do něj nemůže vstoupit. Bůh Otec nás stále přitahuje k Ježíši, ale jsme to my, kdo může otevřít své srdce, nebo ho uzamknout. Víra je jako semeno zaseté hluboko v srdci, které vyklíčí, jen když se necháme Otcem „přitáhnout“ k Ježíši, a když „jdeme k němu“ s otevřeným nitrem, s otevřeným srdcem, bez předsudků; tehdy v jeho tváři rozeznáme Boží tvář a v jeho slovech slovo Boží, protože Duch svatý nás uvedl do vztahu lásky a života, který je mezi Ježíšem a Bohem Otcem. Zde dostáváme dar víry.

S tímto postojem víry pak můžeme pochopit význam „chleba života“, který nám Ježíš dává, a jejž vyjadřuje takto: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (Jan 6,51).“ V Ježíši, v jeho „těle“ – tedy v jeho konkrétní lidské podobě – je přítomná všechna Boží láska, jíž je Duch svatý. Kdo se nechá přitahovat touto láskou, jde s vírou k Ježíši a dostává od něho věčný život.

Panna Maria, dívka z Nazareta, tuto zkušenost prožívala příkladným způsobem. Byla prvním člověkem, který uvěřil Bohu, tím, že přijala Kristovo tělo. Učme se od ní, naší Matky, v čem spočívá radost a vděčnost za dar víry. Tento dar totiž není „privátní“, není určen k osobnímu vlastnictví, ale je to dar, o který se máme rozdělit: je to dar „pro život světa“!

Přeložil Petr Havlíček SJ

Česká sekce RV