Rádio Vaticana

Monstrance i kalich

9.8.2015

K národnímu eucharistickému kongresu

Česká katolická církev se připravuje na završení Národního eucharistického kongresu. Ten vyvrcholí bohoslužbou a eucharistickým průvodem 17. října v Brně. Podle úmyslu našich biskupů nemá jít o jednorázovou událost. Proto již od ledna na různých úrovních vznikaly rozmanité iniciativy, jak se do myšlenky eucharistického kongresu zapojit. Ve farnostech měl být hlavním eucharistickým dnem svátek Božího Těla, v některých diecézích uspořádali navíc zvláštní pouť nebo vlastní eucharistický kongres. Všechny pastorační aktivity sledují hlavní cíl – obnovit a prohloubit úctu věřících k Nejsvětější svátosti, jak je to smyslem eucharistických kongresů od 19. století.

V této souvislosti bych se rád podělil o myšlenku, která, předpokládám, nenapadla jenom mě. Domnívám se totiž, že by Národní eucharistický kongres mohl dostat i smysl ekumenický. Nechtěně k této myšlence přispěl prezident Miloš Zeman, když v rámci letošního husovského výročí vyvěsil na nádvoří Pražského hradu rudý husitský prapor se zlatým kalichem. Došlo mi, že pravý význam symbolu kalicha jak prezidentovi, tak většině našich spoluobčanů uniká. Kalich totiž není symbol husitský či nekatolický, ale v první řadě symbol eucharistický.

Při vyslovení slova „eucharistie“ se nám katolíkům obvykle vybaví paténa s eucharistickým chlebem, který při mši svaté přijímáme, nebo monstrance, v níž je proměněná hostie vystavena k adoraci. Stačí se ale podívat do dějin křesťanského umění a všimnout si, kde všude je jako eucharistický symbol používán kalich: v ruce jej držívá Alegorie víry na našich kazatelnách, kalichu s hostií se klaní svatá mučednice Barbora, do kalicha odchytávají Kristovu krev andělé ve scénách ukřižování.

Kalich s vínem je znamením krve, kterou pro nás Pán prolil na kříži, krve, která nás očišťuje a zároveň je naším nápojem pro věčný život. Kalich v sobě nese význam Ježíšova sebedarování za spásu lidstva i onoho přislíbení radostného života u Otce, v jehož království bude jednou Ježíš pít kalich života spolu s námi.

Není to tedy šťastná souhra okolností, že Národní eucharistický kongres se koná v roce oslav smrti Jana Husa? A nestálo by zato, vidět v tom příležitost, kterou nám nabízí Boží prozřetelnost? Chceme-li jako katolíci prohloubit svou úctu k eucharistii, proč nedat najevo, že je nám tento dar Kristova těla a krve drahý stejně, jako těm, kdo se hlásí k odkazu Mistra Jana? A nemá-li být eucharistický kongres pouze jednorázovou nebo časově omezenou akcí, ale má přinést trvalé plody, nemohlo by jedním z těchto plodů být, aby se kalich stal mnohem častěji než dosud tím, na čem má při bohoslužbě podíl celé společenství věřících?

Jsou země, kde je dnes přijímání pod obojí obvyklé při každé nedělní bohoslužbě – například v Irsku, kde jsem to opakovaně zažil v dublinské katedrále. I biskupové v našich diecézích předpokládají, že lze mnohem šířeji využít příležitosti, kdy je pastoračně vhodné podávat eucharistii pod obojí způsobou. Při bohoslužbách v menších společenstvích – třeba při duchovních cvičeních, ve společenství mladých nebo rodin apod. – to už nebývá nic neobvyklého. Ale při hlavních svátečních bohoslužbách nebo dokonce při nedělních mších? – to zatím u nás zažitá praxe není.

Dveře k širšímu podávání krve Páně jsou otevřené, stačí do nich jen vstoupit. Pokud bychom tak v našich farnostech učinili, výrazně bychom přispěli k tomu, aby aspoň mezi křesťany ztratil kalich význam symbolu rozdělení, a byl znamením toho, čím prapůvodně a nejpravdivěji je: totiž Lásky, která se vydává až po okraj.

Petr Havlíček