7.7.2015 

Úterý dopoledne začal papež František setkáním s biskupy Ekvádoru. V zemi, kde žije 15 milionů obyvatel na rozloze přibližně čtyřikrát větší než Česká republika, existuje dvacet pět diecézí. Setkání s papežem se účastnilo čtyřicet biskupů, včetně těch emeritních, a bylo soukromé, bez oficiálních promluv. Konalo se v budově kongresového centra poblíž městského parku Dvousetletí, který byl dnes dopoledne dějištěm bohoslužby, kterou hned po tomto setkání slavil Petrův nástupce s ekvádorskými biskupy, kněžími a nepřehledným zástupem věřících.

Název městského parku se váže ke Dvoustému výročí státní nezávislosti Ekvádoru, které připadne na rok 2022. Park, který se nachází na místě bývalého letiště, pojme půl druhého milionu lidí. Podle policejních údajů bylo přítomno více než jeden milion lidí. Eucharistie, která začala v 10:30 ekvádorského času (u nás 17:30), byla slavena podle mešního formuláře za evangelizaci národů. Právě tento pojem přibližoval ve své poměrně obsáhlé homilii papež František na základě úsilí či - jak řekl doslova - výkřiku obyvatel hispánské Ameriky usilujících o nezávislost a svobodu. Vyzval k evangelizaci, kterou je třeba uskutečňovat:

„nikoli halasnými slovy nebo složitými pojmy, ale svorností zrozené z radosti evangelia, která naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. My, zde shromáždění, všichni společně u Ježíšova stolu, stáváme se zvoláním, křikem zrozeným z přesvědčení, že Jeho přítomnost nás žene k jednotě, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu.
…
Každodenně zjišťujeme, že žijeme ve světě drásaném válkami a násilím. Bylo by povrchní se domnívat, že rozdělení a nenávist panují mezi zeměmi či sociálními skupinami. Ve skutečnosti jsou to projevy rozšířeného individualismu, který nás vzájemně separuje a staví jedny proti druhým, jsou to projevy rány hříchu v srdci lidí, jehož důsledky dopadají také na společnost a na celé stvoření. Ježíš nás posílá právě do tohoto světa, který nás vyzývá, a naše odpověď není dělat jakoby nic, tvrdit, že nemáme prostředky anebo že nás tato realita přesahuje. Naše odpověď je ozvěnou Ježíšova zvolání a přijímá milost a poslání jednoty.“

„Poslání církve jakožto svátosti spásy – řekl papež František dále - je koherentní s její identitou putujícího lidu, s posláním přivtělit do svého rozvoje všechny národy země.“

„Čím intenzivnější je společenství mezi námi, tím více bude prospívat misijní poslání. Uvést církev do misijního poslání od nás žádá, abychom znovu vytvářeli společenství. Nejde tedy pouze o působení navenek; jsme misionáři dovnitř i navenek a jevíme se jako matka, která vychází vstříc setkání, útulný dům, neustálá škola misijního společenství.
Tento Ježíšův sen je uskutečnitelný, protože nás posvětil: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Duchovní život evangelizátora se rodí z této hluboké pravdy, která není totéž co nabídka nějaké nábožensky zabarvené útěchy, spirituality tolik rozšířené. Ježíš nás posvěcuje, aby nás podnítil k osobnímu setkání s Ním a s druhými, k nasazení ve světě a k nadšení pro evangelizaci.
Pro nás nepochopitelná niternost Boha se zjevuje v obrazech, které k nám promlouvají o sdílení, komunikaci, darování a lásce. Jednota, ke které nás volá Ježíš, není uniformita, nýbrž přitažlivá mnohotvará harmonie. Nezměrné bohatství různosti a mnohosti dosahuje jednoty pokaždé, když konáme památku Poslední večeře, vzdaluje od nás pokušení takových návrhů, jež se podobají spíše diktaturám, ideologiím a sektářství. Ježíšova nabídka je konkrétní, netvoří ji myšlenky. Je konkrétní! „Jděte a jednejte také tak“, říká na závěr podobenství o milosrdném Samaritánovi těm, kteří se ptali, kdo je jejich bližní. „Jděte a jednejte také tak.“ Ježíšův návrh nespočívá ani v úpravě na naši míru, v níž my klademe podmínky, volíme účastníky a vyřazujeme ty ostatní. To je elitářská religiozita, nikoli Ježíšova. Ježíš prosí, abychom vytvářeli velkou rodinu, v níž je Bůh naším Otcem a my všichni jsme bratři. Nikdo není vyloučen. Nemá to svůj základ ve sdílení stejných chutí, stejných starostí a talentů. Jsme bratři, protože Bůh nás z lásky stvořil a ze svojí iniciativy určil, abychom byli jeho děti (srov. Ef 1,5). Jsme bratři, protože „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!“ (Gal 4,6). Jsme bratři, protože jsme ospravedlněni krví Ježíše Krista (srov. Řím 5,9), přešli jsme ze smrti do života stali se „spoludědici“ zaslíbení (srov. Gal 3,26-29; Řím 8,17). Toto je spása, kterou uskutečňuje Bůh a kterou církev s radostí hlásá; je součástí onoho „my“, které sahá až k božskému „my“.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie papeže Františka je ZDE

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.