7.4.2015
V neděli 12. dubna, na svátek Božího milosrdenství, kterým končí velikonoční oktáv, bude papež František slavit v bazilice sv. Petra eucharistii v arménském ritu na připomínku stého výročí genocidy Arménů. Arménský patriarcha Karekin II. vyhlásil na letošek vzpomínkový rok a 23. dubna bude oběti této genocidy kanonizovat jako mučedníky. V tomto kontextu se proto Petrův nástupce bude solidarizovat s tímto starobylým křesťanským společenstvím slavením liturgie pro věřící arménského obřadu.
Vztahy mezi Armény a Petrovým stolcem mají ovšem dlouhou tradici také v souvislosti se zmíněnou genocidou. Byl to právě papež, který se před sto lety, jako jedna z mála veřejných autorit, Arménů zastal. Benedikt XV. se diplomatickými cestami snažil přimět jak Turecko, tak evropské mocnosti, zvláště Německo, aby zastavili probíhající masakr, který v evropských dějinách do té doby neměl obdoby a který bohužel předznamenal mnohé další masové zločiny 20. století. Této první genocidě moderní doby v letech 1915-1918 padlo za oběť 1,5 milionu Arménů.
V roce 1915 napsal papež Benedikt XV. list tureckému sultánovi Mehmetovi V., kde mimo jiné stojí: „Přichází k nám bolestná ozvěna sténání celého národa, který je na rozlehlých územích otomanské říše podroben nevýslovnému utrpení. Arménský národ přišel o mnoho svých synů poslaných na popraviště, mezi nimiž bylo nemálo kněží i několik biskupů, jsou vězněni a posíláni do vyhnanství. Dozvídáme se, že veškeré obyvatelstvo celých vesnic a měst je nuceno opouštět svoje domovy a s nevypověditelným utrpením odcházet do vzdálených míst, kde jsou koncentrováni a kromě úzkostí zde musejí snášet bídu a mučení hladem. Věříme, sire, že tyto nepřiměřenosti se dějí bez vědomí vlády Vašeho Veličenstva. Obracím se proto s důvěrou na Vás – píše Benedikt XV. sultánovi Mehmetovi V. - s vroucí prosbou, abyste se ve své velkodušnosti slitoval a zasáhnul ve prospěch lidu, který je samotným náboženstvím, které vyznává, veden k věrné poddanosti Vašemu Veličenstvu. Pokud jsou mezi Armény zrádci či viníci nějakých zločinů, ať jsou souzeni zákonem a potrestáni. Nedovolte však ve svém vznešeném smyslu pro spravedlnost, aby byli trestáni nevinní“ – tolik jeden ze dvou dopisů papeže Benedikta XV. otomanskému panovníkovi Mehmetovi V. v souvislosti s masakrem Arménů v turecké Anatolii. Později se ukázalo, že sultán měl opravdu malý vliv na tyto krvavé události, které byly dílem nastupující strany tzv. mladoturků, kteří pod vedením Kemala Ataturka kladli tímto způsobem základy moderní turecké státnosti.
Vina však nepadá pouze na Turecko. Německý historik Michael Heseman v těchto dnech publikoval knihu věnovanou tzv. Velkému zločinu, jak genocidu nazývají Arméni (Völkermord an den Armeniern, Herbig Verlag, str. 352). Po dlouhém pátrání ve vatikánském tajném archivu a na nunciaturách ve Vídni a Mnichově shromáždil množství dokumentace (foto) a v rozhovoru pro deník Avvenire (4.dubna 2015) vypráví o tom, co jej k tomu vedlo: „Narazil jsem náhodou na výzvu kolínského kardinála Felixe von Hartmanna německému kancléři přibližně napsanou asi v polovině první světové války. Kolínský arcibiskup přirovnal pronásledování Arménů co do krutosti k pronásledování křesťanů během prvních staletí našeho letopočtu. Kardinál Hartmann, který byl horlivým nacionalistou a konzervativcem, se tímto listem pokoušel přimět německou vládu, aby se postavila proti „těmto zločinům volajícím do nebe“.
Papež Benedikt XV. – ukazuje dále německý historik Heseman – se obrátil rovněž na Německo a na Rakousko-Uhersko. Obě tyto mocnosti však zůstaly netečné, Turecko sice přislíbilo nápravu, ale k zastavení genocidy nedošlo. Michael Heseman ve své knize ostře kritizuje právě „Německo, které bylo hlavním spojencem otomanské říše. Mohlo tedy zasáhnout, což dokazují osudy židovských kolonií v Palestině, kterým hrozila rovněž deportace a likvidace ze strany Turků. V tomto případě – říká německý historik – však po zásahu Svatého stolce následovala okamžitá německá reakce. Prostřednictvím generála von Falkenhayna byl kontaktován velitel tureckých ozbrojených sil Cemal Pascha, který nebezpečí odvrátil. V té době však žilo v Německu 600 tisíc židů, kteří byli zcela integrováni a sloužili i v pruské armádě. Pokud jde o Armény, byla situace opačná. Německo neprojevilo o jejich osud žádný zájem. Ba naopak, říšský kancléř von Bethmann-Hollweg v jednom veřejném vystoupení prohlásil: »Naším jediným cílem je, aby Turecko zůstalo až do konce války naším spojencem, a je nám lhostejné, zda Arméni zemřou či nikoli.«“ Michael Heseman dodává, že dnes se diskutuje dokonce o tom, „zda se němečtí vojenští poradci v turecké armádě podíleli na genocidě Arménů přímo či jen nepřímo. Nepochybně jsme však my Němci spoluviníky, protože jsme věděli, ale mlčeli“ – říká německý historik.
Na území Turecka bylo před genocidou přibližně 2 tisíce arménských kostelů a kaplí a stejně tolik škol a bezpočet dobročinných a kulturních institucí. Nezbyla po nich ani stopa. Arméni se rozutekli zejména do Libanonu, Sýrie, Iráku a Ruska. V roce 1918 vyhlásili nezávislou Arménskou republiku v Zakavkazsku, kterou vzápětí pohltil komunistický režim Svazu sovětských socialistických republik.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.