Rádio Vaticana

Třetí adventní kázání o. Cantalamessy

20.12.2014

Poslední z letošních adventních kázání o. Cantalamessy, určených Petrovu nástupci a jeho spolupracovníkům z římské kurie, bylo tento pátek věnováno pokoji jakožto plodu Ducha.

Na rozdíl od charismat, která jsou výlučně darem Ducha - předeslal v úvodu papežský kazatel - jsou plody Ducha výsledkem spolupráce milosti a svobody. Plod Ducha je tím, co chápeme pod pojmem ctnost v biblickém smyslu, tedy určitá zdatnost či určité jednání osvojené nikoli podle rozumu, jak učí Aristoteles, nýbrž podle Krista či podle Ducha. A zatímco dary Ducha se od člověka k člověku liší, jsou plody Ducha pro všechny stejné. Ne všichni jsou proto v církvi apoštoly či proroky, ale všichni od prvního do posledního mohou a mají být laskaví, trpěliví, pokorní a mírumilovní.

„Pokoj jakožto plod Ducha se tedy liší od pokoje jakožto daru Ducha i od pokoje jakožto zadání, které je třeba plnit. Týká se stavu (habitus), duševního stavu a životního stylu toho, kdo snahou a bdělostí dosáhl určitého vnitřního pokoje. Pokoj jakožto plod Ducha je tedy pokojem srdce a o této tak krásné a kýžené věci budeme dnes meditovat.“

Úsilí o dosažení tohoto vnitřního pokoje bylo společné křesťanskému Východu i Západu, počínaje pouštními otci - pokračoval o. Cantalamessa. Mezi východními mnichy to byl tzv. hesychasmus, čili úsilí o vnitřní klid (hesychia), jehož ozvěnou je i pozdější pravoslavné dílo Vyprávění ruského poutníka, které za tímto účelem nabádá k neustálému opakování určité invokace adresované Pánu Ježíši Kristu. Západní tradice začíná svatým Augustinem, jenž ve svém díle O Boží obci reflektuje různé druhy pokoje, mezi nimiž proslula zvláště klasická formulace tranquilitas ordinis, tedy klid řádu.

„Je to však především věta, kterou Augustin říká ve svých Vyznáních a která zásadně ovlivnila veškeré následující myšlení: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě (Vyznání, I,1).“

Dokud jsme na této zemi – pokračoval papežský kazatel – je místem našeho spočinutí vůle Boží, svěření se Jeho vůli. „Nelze dojít pokoje bez upřímného souhlasu s Boží vůlí“ (sv. Augustin, Adnotationes in Job, 39). A teprve v nebi bude místem tohoto spočinutí Bůh sám. Sv. Augustin v závěru svého díla O Boží obci opěvuje tento pokoj nebeského Jeruzaléma:

„Tam pak nastane definitivní pokoj, ve kterém rozum nebude muset panovat nad popudy, protože ty už nebudou existovat. Bůh se zmocní člověka, duchová duše těla, a zavládne tak obrovská vyrovnanost a ochota k poddanosti jako je obrovská slast života a vlády. Ve všech a v každém jedinci bude tento stav věčný, a budou si jisti, že je věčný, a proto pokoj této blaženosti či blaženost tohoto pokoje bude svrchovaným dobrem.“ (O Boží obci, XIX, 27). „Naděje na tento věčný pokoj vstoupila do pohřební liturgie církve a výrazy jako „Odpočívej v pokoji“ a „Věčné odpočinutí“ se užívají všeobecně. Augustinova vize vnitřního pokoje jakožto přilnutí k Boží vůli došla potvrzení a prohloubení u středověkých mystiků. Například svatá Anděla z Foligna říká: »Božská dobrotivost činí ze dvou vůlí jednu jedinou, takže už nemohu chtít jinak, než jak chce Bůh... Už nejsem v obvyklé situaci, nýbrž byla jsem uvedena do takového pokoje, ve kterém jsem s Ním a jsem spokojena s čímkoli« (Il libro della Beata Angela, VII (ed. Quaaracchi, 1985, str. 296).“

Spíše asketický než mystický vývoj pokoje coby plodu Ducha je patrný u sv. Ignáce z Loyoly, zvláště v jeho učení o indiferenci (Duchovní cvičení, 23) – pokračoval papežský kazatel. Slovem „indiference“ se v jezuitské terminologii označuje postoj naprosté disponibility vzhledem k Boží vůli a zřeknutí se jakékoli osobní preference. Zkušenost vnitřního pokoje se tak stává hlavním kritériem každého rozlišování. A Boží vůli odpovídá taková volba, kterou po dlouhém zvažování v modlitbě provází větší pokoj srdce.

„Žádný zdravý duchovní proud však, ani na Východě, ani na Západě, nikdy netvrdil, že pokoj srdce je laciný a obejde se bez námahy – řekl dále o. Cantalamessa. Ve středověku to hlásala sekta svobodného Ducha a později v 17. století tzv. kvietisté, ale oba proudy byly hierarchií a svědomím církve odmítnuty. Aby pokoj srdce byl zachován a rostl, je třeba krok za krokem, zejména zpočátku, krotit tělo vzpouzející se proti duchu.“

„Ježíš to řekl mnoha způsoby: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe“, „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej, kdo jej ztratí pro mne, zachrání si ho“ (Mk 8,34-35). Existuje totiž také falešný pokoj, o kterém Ježíš říká, že jej přišel zemi odejmout, nikoli dát (Mt 10,34).“

Duch svatý však není odměnou za skutky našeho umrtvování, nýbrž Tím, kdo je umožňuje a činí plodnými. Není jenom na konci, ale také na začátku tohoto procesu. Připomíná to svatý Pavel v listě Římanům: „Jestliže s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít“ (Řím 8,13). V tomto smyslu je tedy pokoj plodem Ducha; je výsledkem naší snahy umožněné Kristovým Duchem. „Moderní spiritualita, aniž by chtěla tradiční asketické prostředky nahradit, klade důraz na jiné, pozitivnější prostředky uchování vnitřního pokoje. Především je to důvěra a svěření se Bohu. Ježíš v evangeliu motivuje svoji výzvu, abychom se nestrachovali a nedělali si starosti o zítřek tím, že nebeský Otec ví, co potřebujeme, živí dokonce i ptactvo a obléká polní lilie (srov. Mt 6,25-34).“

Všechno je dnes připraveno připravit nás o pokoj – pokračoval o. Cantalamessa. Člověk je slabý a samotný ve světě, který je mnohem větší než on a který se v důsledku vědeckých objevů, válek, nevyléčitelných nemocí a terorismu stává stále hrozivějším. Nic nás však nemůže oddělit od lásky Boží, jak říká svatý Pavel (Řím 8,37-39). Bůh je, a to stačí!

„Svatá Terezie z Avily nám nechala něco na způsob závěti, kterou stojí za to si připomínat pokaždé, když hledáme pokoj srdce: »Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť; všechno pomíjí, Bůh se nemění; trpělivostí dosáhneš všeho. Kdo má Boha, tomu nic neschází. Jediný Bůh stačí.«“

Končil o. Cantalamessa třetí adventní kázání z tohoto pátku (19.12.)

Milan Glaser