Papež: Život byl dán, aby byl darován

9.8.2014 

Papež František poskytl telefonické interview farnímu rozhlasu Panny Marie Karmelské v Argentině. Jednalo se o přímý vstup do živého vysílání a uskutečnil se těsně po poledni tamního času. V Římě bylo půl šesté večer. Farnost Panny Marie Karmelské je v Campo Gallo, což je obec v argentinské provincii Santiago del Estero, a leží asi 1200 kilometrů na sever od Buenos Aires. Má přibližně 6 tisíc obyvatel, kteří žijí na ploše 500 kilometrů čtverečných. Rozhovor vedl tamější farář o. Joaquin Giangreco, proběhl zcela volně bez předem připravených otázek a trval necelou půl hodinu.

Přinášíme většinu odpovědí papeže Františka, který nejprve pozdravil všechny posluchače a farníky a vyjádřil potěšení z toho, že je může oslovit. První otázka o. Giangreca se týkala tamější lidové zbožnosti:

Jsem velice silně přesvědčen o tom, že náš lid se nemýlí a klaní se Bohu, Otci i Synu i Duchu svatému. Klaní se Bohu! Spolu s adorací Boha však ví, že Ježíš nám zanechal svoji panenskou Matku, aby nás vedla. Náš lid neadoruje Panenskou Matku, miluje ji a ctí jako všichni milujeme a ctíme svoji maminku. Lid ví, že Ona nás vede z nebe. Náš lid se klaní Bohu, jemuž jedinému je třeba se klanět a tím, že se klaní Ježíši Kristu, dává se vést Matkou. To je jádro latinskoamerické lidové zbožnosti. Náš lid není sirotkem, náš lid má Matku! To nejcennější z mariánské úcty, která není adorací, je právě tato dětská láska k matce. Tento lid se schází, aby se klaněl Bohu a připomínal si Matku. To je jádro. Dítě bez matky má zmrzačenou duši a lid bez matky je osiřelý, osamocený, vyprahlý, bez idejí a bez něhy, kterou dává jedině matka. V naší lidové zbožnosti jde tedy pospolu obojí: adorace Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, kterému jedinému se klaníme, a cit, úcta, která není klaněním, vůči naší Matce, protože nejsme sirotci, máme Matku!

Potom o. Giangreco nastínil životní těžkosti farnosti Campo Gallo, kam odešel sloužit spolu s dalším knězem z hlavního města Argentiny:

Každý má svoji roli, práci, kterou koná, povolání. Vás dva Bůh povolal, abyste opustili svoje rodiny i město Buenos Aires, které je tak krásné, a abyste sloužili tamějšímu lidu. A spolu s vámi jsou mnozí, kteří žijí možná daleko, ale chtějí být s vámi. Těmto lidem děkuji. Církev se drží zbožností věřících. Církev je nesena modlitbou, mší, eucharistií. A lidé, kteří se modlí, přicházejí na mši, přistupují ke svatému přijímání jsou těmi, kteří tuto farnost nesou. Jim patří můj dík. Děkuji také těm, kteří jsou v nouzi a nemají peníze, aby je darovali vám. Těmto lidem patří moje sympatie. Není důležité kolik vám přispějí, důležité je, že vám pomáhají, hledí na vás a ptají se, jak mohou pomoci těmto dvěma kněžím, kteří jsou tak daleko od Buenos Aires. Tyto lidi, muži i ženy od srdce zdravím a děkuji jim. Chci se ještě zmínit zejména o dvou typech lidí, na které se Ježíš dívá s láskou: babičky, dědečky a děti. Tolik babiček a dědečků se za vás modlí a podílejí se na práci svého lidu. Jim chci také vyjádřit své sympatie a svoji vděčnost spolu s modlitbou.

Potom argentinský farář připomněl svoji návštěvu v Římě z února tohoto roku, přiblížil nedávnou farní pouť do jedné mariánské svatyně v okolí a vznesl otázku týkající se chápání církve:

Poutník je obrazem toho, čím je církev. Církev je poutnice. Ježíš založil církev na cestě, putující církev. Stojí-li církev bez hnutí, přestává být církví a stává se občanským sdružením. Církev je církví, která vychází ven, dvojím směrem: ven k Bohu, klaněním se Bohu a modlitbou, a ven k bratřím poskytnout jim pomoc, doprovázet je a prokazovat skutky milosrdenství, jak nás to učil sám Ježíš. Mluví o tom 25. kapitola Matouše. Poutník, který přichází do chrámu ke slávě Boží, klanět se Bohu a ctít Matku, má stejné povolání putovat, jako jej má církev. Kéž naše církev na cestě nikdy neochabuje! Cestou totiž nacházíme smysl, který Pán od svého lidu požaduje, totiž putující lid. Pokud se křesťanské společenství zastaví, stane se to, co se stane se stojatou vodou: zkazí se. Když společenství neputuje a to nejenom pěšky po svých, ale také srdcem, protože kdo nemá srdce vycházející ze sebe, nemá srdce putující a nechodí se ani klanět Bohu a tím méně chodí pomáhat bratřím. Taková církev skomírá a je třeba ji okamžitě resuscitovat! Takto ať všichni, kdo pracují na zvelebení Božího domu, který je místem putování, vědí, že je symbolem putující církve. Pouť, kterou konáte jednou za rok, musíte konat každý den ve všedním životě. Pouť k Bohu, kterému se klaníme; pouť k naší Matce a Panně, kterou ctíme a milujeme a pouť k lidem, abychom pomáhali svému lidu v jeho potřebách.

Farář z Campo Gallo pak nanesl téma jednoty věřících ve farnosti:

Vždycky je nutné zasazovat se o jednotu. Ke střetům bude docházet vždycky, vždycky budou rozdělení. Důležité je nenechat je přerůst a umožni jejich bratrské řešení. A když je nelze vyřešit mezi bratry, je třeba o nich mluvit, ale s Bohem. Netřeba nikoho z nás očerňovat. Největší škodu církvi, národu a lidu působí destruktivní kritika, totiž vzájemné očerňování. To není křesťanské!

Nedostatek kněží bylo téma další papežovy odpovědi na otázku argentinského faráře pro farní Rádio Panny Marie Karmelské v Campo Gallo:

Řeknu vám totéž, co Ježíš: „Modlete se, aby Pán poslal pastýře.“ Srdce Boží není indiferentní vůči prosbám svého lidu. Proste Pána, aby poslal pastýře. A mladým říkám, aby neměli strach, když pocítí Ježíšovo povolání. Ať pohlédnou na dobro, které mohou vykonat, veškerou útěchu, kterou mohou přinést, na celé poselství, které mohou předávat, a ať nemají strach. Život je dán, aby byl žit a nikoli pozorován. Ježíš říká: „Kdo chce svůj život zachovat, nakonec jej ztratí.“ Život je dán, aby byl darován. Tak se stane plodným. Cítí-li někdo, že jej Bůh volá, aby svůj život věnoval kněžství, ať se nebojí. Je třeba sázet na velké věci, nikoli na drobnosti. Cítí-li však někdo, že jej Bůh volá, aby založil rodinu, ať je to rodina křesťanská, velká a krásná s mnoha dětmi, které nesou vpřed víru.

V samotné závěru farář ponechal na papeži, aby řekl na rozloučenou, co má na srdci:

Všechny vás zdravím. Připomínám jednoduše toto: Ježíš je velmi dobrý, Ježíš nás miluje, Bůh nás miluje. Bůh nás očekává vždycky. Bůh nikdy neochabuje v odpouštění. Jenom musíme být pokorní a o odpuštění prosit a tak postupovat vpřed. Bůh nás stvořil, abychom byli šťastní a provází nás. Když prožíváme těžké chvíle, kříže a bolesti, On je prožil před námi a v srdci nás chápe. Prosím Pána, aby všem, kdo nás poslouchají hojně žehnal, dodal sílu, sílu žít a bojovat, a aby nám dal odvahu nenechat si ukrást naději, ale zejména, aby dodal něhu a úsměv. Kéž vám žehná Všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý, a zůstává s vámi na vždy.

Loučil se papež František v přímém telefonním vstupu s posluchači rozhlasového vysílání farního Rádia Panny Marie Karmelské v argentinské vesnici Campo Gallo.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.