Rádio Vaticana

Svět bez dialogu se dusí

15.6.2014

Promluva papeže na setkání s komunitou Sant´Egidio, Řím - Trastevere

Drazí přátelé, Přicházím navštívit Komunitu Sant´Egidio sem do Zátibeří, kde vznikla, a děkuji vám za vaše vřelé přijetí!
Shromáždili jsme se zde kolem Krista, který se na nás z této nástropní mozaiky dívá něžnýma a hlubokýma očima spolu s Pannou Marií, kterou objímá svojí paží. Tato starobylá bazilika se stala místem každodenní modlitby pro mnoho Římanů a poutníků. Modlit se v centru města neznamená zapomenout na lidské a městské periferie. Znamená naslouchat a přijímat zde evangelium lásky a jít vstříc bratřím a sestrám na městské periferie a do světa.

Každý kostel, každá komunita je k tomu povolána v tomto překotném a někdy zmateném městském životě. Všechno začíná modlitbou. Modlitba chrání anonymního městského člověka před pokušením, která mohou ohrožovat také nás: protagonismus, okolo něhož se točí všechno, lhostejnost a sebelitování. Modlitba je první dílem vaší komunity a spočívá v naslouchání Božího Slova, tedy chleba, který nám dává sílu a umožňuje postupovat vpřed, ale také obracet oči k Němu jako v této bazilice: „Pohleďte k němu ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou,“ říká Žalm (34,6).

Kdo vidí Pána, vidí druhé. Také jste naučili vidět druhé, zejména v chudých. Přeji vám, abyste, jak řekl prof. Riccardi, žili životem, kde se mísí ten, kdo pomáhá, s tím, komu je pomáháno. Pozornost pozvolna přestává být pozorností a stává se setkáním, objetím: mísí se ti, kdo pomáhají, s těmi, kterým je pomáháno. Kdo je protagonistou? Oba anebo lépe řečeno: objetí.

V chudých je přítomen Ježíš, který se s nimi ztotožňuje. Sv. Jan Zlatoústý píše: „Pán k tobě přistupuje jako ten, kdo je v nouzi...“ (In Matthaeum Homil. LXVI, 3). Buďte a zůstaňte komunitou spolu s chudými. Vidím mezi vámi mnoho starých lidí. Jsem rád, že jste jejich přáteli a bližními. Zacházení s chudými i s dětmi je indikátorem kvality společnosti. Jsou-li staří odepisováni, jsou-li izolováni a odcházejí-li z tohoto světa bez špetky soucitu, je to ošklivé znamení! Jak krásné je však spojení, které zde vidím mezi mladými a starými a ve kterém všichni dostávají a dávají! Staří a jejich modlitba jsou pro komunitu Sant´Egidia bohatstvím. Lid, který neopatruje svoje staré a nepečuje o svoje mladé, je lidem bez budoucnosti, lidem bez naděje. Mladí, děti a staří proto nesou dějiny vpřed. Děti a mladí svojí biologickou silou a to je správné. A staří poskytují svoji paměť. Když společnost ztratí paměť, je s ním konec, konec. Je nepěkné vidět společnost, lid, kulturu, která ztratila paměť. Skvělá devadesátiletá babička, která k nám mluvila, promlouvala o tomto odepisování, o skartační kultuře. Aby se udržela rovnováha světové ekonomiky, v jejímž středu není muž a žena, nýbrž modla peněz, je nezbytné věci skartovat. Skartují se děti: nejsou děti. Pomysleme jenom na přírůstek dětí v Evropě: v Itálii, Španělsku, Francii... A odepisují se staří takovým zacházením, za nímž je skryta eutanázie, forma eutanázie. Nejsou k ničemu a co není k něčemu se zahazuje. Co neprodukuje, to se zahodí. A dnes je krize tak veliká, že se odepisují i mladí: pomyslíme-li na oněch 75 milionů mladých od 25 let níže, kteří nemají ani práci, ani studium. Jsou bez ničeho. To se děje dnes v této unavené Evropě, jak jste řekl. V Evropě, které se unavila, nezestárla, je unavená. Neví, co dělat. Jeden můj přítel se mne před časem ptal, proč nemluvím o Evropě. Nalíčil jsem na něho léčku a řekl jsem mu: „A slyšel jste, když jsem mluvil o Asii?“, ale všimnul si, že to byla léčka! Dnes mluvím o Evropě. Evropa je unavená. Musíme ji pomoci omládnout a najít její kořeny. To je pravda: popřela svoje kořeny, ano, ale musíme jí pomoci znovu je objevit.

Od mladých a starých se začíná měnit společnost. Ježíš nám o sobě říká: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním“ (Mt 21,42). Také chudí jsou v určitém smyslu „nárožním kvádrem“ při vytváření společnosti. Bohužel, spekulativní ekonomie je dnes činí ještě chudšími a zbavuje je podstatného, bydlení a práce. To je nepřijatelné! Kdo žije solidaritu, nepřijímá to a jedná. Slovo solidarita by mnozí chtěli vyškrtnout ze slovníku, protože určité kultuře připadá jako nadávka. Nikoli! Solidarita je křesťanské slovo! A proto jste rodinou bezdomovců, přáteli postižených lidí, kteří vyzařují tolik lidskosti, má-li je někdo rád. Vidím zde také mnohé „nové Evropany“, migranty, kteří se sem dostali po bolestných a riskantních cestách. Komunita je laskavě přijímá a ukazuje, že cizinec je naším bratrem, kterého je třeba poznat a kterému je třeba pomoci. A to nás omladí.

Odtud, od Panny Marie v Zátibeří, zdravím všechny, kteří jsou součástí vaší komunity v různých zemích světa. Také je povzbuzuji, aby byli přáteli Boha, chudých a pokoje. Kdo takto žije, dostane se mu požehnání v životě a bude požehnáním pro druhé. V některých zemích, které trpí válkou, se snažíte uchovávat naději na mír. Přičiňovat se o pokoj, nepřináší okamžité výsledky. Je to dílo trpělivých řemeslníků, kteří hledají to, co spojuje, a odkládají stranou to, co rozděluje, jak říkal sv. Jan XXIII.

Je zapotřebí více modlitby a více dialogu: to je nezbytné. Svět se bez dialogu dusí. Dialog je však možné začít jedině od vlastní totožnosti. Nemohu se tvářit jako bych měl kvůli dialogu jinou identitu. Nikoli, takto dialog vést nelze, protože jsem člověk – muž, žena – a muž a žena mají možnost vést dialog, aniž by vyjednávali o svojí identitě. Svět se bez dialogu dusí. Proto také přispíváte k prosazování přátelství mezi náboženstvími.

Pokračujte dál na této cestě: modlitba, chudí a pokoj. Tak přispíváte k růstu soucitu v srdci města, což je opravdová revoluce, revoluce soucitu a něhy, růstu přátelství namísto přízraku zášti a lhostejnosti.

Pán Ježíš, který nahoře na mozaice objímá svoji Nejsvětější Matku, kéž je vám oporou a objímá vás všechny spolu s ní ve svém milosrdenství. Máme toho zapotřebí, moc zapotřebí. Toto je čas milosrdenství. Modlím se za vás a vy se modlete za mne. Děkuji.

Česká sekce RV