Jan Pavel II. a kapitalismus

21.4.2014 

Představa, že reprezentativním rysem pontifikátu Jana Pavla II. je boj proti marxisticko-leninské totalitě, je ve veřejném mínění velice rozšířená, ale zároveň značně zavádějící. Člověk je totiž zotročován také jinými, rovněž kolektivními způsoby, proti nimž polský papež vystupoval s nemenší razancí. Poukazuje na to sociolog Varšavské univerzity Michal Luczewski z Centra Jana Pavla II. v rozhovoru na téma Wojtylova myšlenkového odkazu, o kterém se nyní v souvislosti s jeho nadcházející kanonizací velmi živě v Polsku diskutuje. „Ekonomie je z perspektivy církve druhořadá, konstatuje Luczewski. Pokud církev o ekonomii mluví či píše, obvykle má na mysli ekonomii spásy, což je plán, podle něhož Bůh řídí dějiny, aby se lidé smířili mezi sebou a s Ním. Bůh je vlastně plánovač, který však počítá s lidskou svobodou“ – říká polský sociolog.

Onen vychýlený výklad papežského magisteria hlásal na mezinárodní úrovni např. americký ekonom a teolog Michael Novak, jeden ze stoupenců takzvaného neokonzervativního hnutí. Tento diplomat ve službách Spojených států a nositel Templetonovy ceny (1994) totiž vykládal sociální encykliku Centesimus annus z roku 1991 jako podpoření kapitalismu, ačkoli ten je v encyklice spíše kritizován. Jan Pavel II. v ní důrazně varuje před „radikální kapitalistickou ideologií“, která odmítá vidět konkrétní problémy a „ponechává jejich řešení volnému rozvoji tržních sil“ (č.42). „Demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu,“ píše Jan Pavel II. (Centesimus annus 46). Z toho plyne, že bojovat s ní je ještě obtížnější, protože komunistickou nesvobodu každý viděl, zatímco radikální kapitalistická ideologie je maskována mnohem lépe.

V Polsku na přelomu 80. a 90. let – líčí tehdejší situaci polský sociolog - panoval dojem, který byl nezřídka i veřejně vyřčen, že totiž privatizace se neobejde bez zlodějin a podvodů. Hovořilo se o tom, že morálku nelze plést do ekonomie. Např. známý polský kněz Jozef Tischner tehdy jednoznačně podpořil předvolební spot strany, která věřila ve „svobodnou hru tržních sil“, a aby toho nebylo málo, řekl také, že „práce má sloužit kapitálu“, čímž zcela popřel celé sociální učení církve, ba i svoje dřívější akademické působení. Tehdy, říká Michal Luczewski, katolíci i socialisté ztratili ze zřetele náboženské, morální, ba i politické pohledy a zůstala jim jenom ekonomie. Jakoby světonázor vnucený novými časy byl silnější než jejich vnitřní přesvědčení. Jan Pavel II. však během své návštěvy ve vlasti roku 1991 mluvil úplně jinak a nutno říci, že mnozí nad jeho promluvami kroutili hlavami. Poukazoval totiž na to, že pád komunismu neznamená, že kapitalismus je nejlepší možné zřízení a že „hospodářská svoboda musí být vázána pevným právním řádem“ (Centesimus annus, 42). Papež tehdy několikrát zopakoval, že krást se nemá, a to bez ohledu na to, zda budujeme volný trh nebo něco jiného. Ostře kritizoval konzumismus a ukázal, že mechanismem působení kapitalismu je žádostivost. Zcela nová léčka, na níž člověku nestačily obranné mechanismy, které si osvojil v dobách komunistické totality. Po roce 1989 - shrnuje polský sociolog - kapitalistické zřízení rozbilo naši solidaritu a prosadilo individualismus a egoismus. Byla to nejenom sociální tragédie, ale podle mínění Jana Pavla II. jednoduše hřích.

Ve světě založeném na žádostivosti se musíme stále zaobírat zevnějškem. Ztrácíme nad sebou kontrolu. Dobře je to vidět na jednání lidí, přicházejících do supermarketu. Málokdo se tam pohybuje na základě předem přijatého plánu. Většina zamíří tam, kde je přitáhne něco nového. Přenese-li se toto schéma na závažnější věci, získáváme obraz člověka, jehož kapitalismus neustále pokouší, uvádí do polospánku, nepozornosti, nutí jej vydávat se za pokušeními. V takových podmínkách je těžké zachovat kontrolu nad životem,“ říká Michal Luczewski. Zkreslující, primitivně antikomunistické interpretaci byl v médiích vystaven také postoj Jana Pavla II. k teologii osvobození. Jeho odpor proti tomuto proudu, pokračuje dále polský sociolog, nevyplýval z toho, že teologie osvobození používala marxistický slovník. Pro Jana Pavla II. byla důležitější pravda než slova. Sám ostatně převzal z teologie osvobození pojmy struktur hříchu nebo preferenci chudých. Papež jen zabránil tomu, aby byl Kristus spojován s nošením a užíváním samopalů, byť by to bylo v boji za spravedlivější svět.

František jde vlastně stejnou cestou, říká Luczewski. Wojtyla pojmenoval hrozbu radikální ideologie kapitalismu, Bergoglio otevřeně kritizuje neviditelnou tyranii zbožštěných peněz. Pokud jde tedy o tento rozměr obou pontifikátů, papež František to má možná snadnější, protože komunismus prakticky vymizel a po finanční krizi z roku 2008, způsobené deregulovanou čili bezbřehou nadvládou burzovních spekulací nad produktivním sektorem ekonomiky, si stále více lidí začíná uvědomovat prázdnotu kapitalistické fasády.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.