Rádio Vaticana

Pracovat dál

24.6.2004

Vážení a milí posluchači,

posláním diplomacie je být tím, čemu pracovně říkám ?neviditelná ruka politiky?, totiž přispívat k lepšímu vzájemnému porozumění nejen všude tam, kde něco skřípe, ale i tam, kde je zdánlivě všechno v pořádku, protože nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Diplomat je jakýmsi logem, chodící vizitkou své země, právě na jeho schopnostech do značné míry závisí úspěch vysílající země u země přijímající. Schopnost navazovat užitečné kontakty a vést dialog, nekonečná trpělivost a vytrvalost při hledání jiných cest, pokud ty, po kterých se dosud šlo, se ukázaly jako slepé, patří k tomu nejnutnějšímu, čím by dobrý diplomat měl být pro své poslání vybaven. Optimismus je pro něho povinností právě tak, jako je povinností pro každého křesťana.

Ale diplomat je také člověk, který kromě svého poslání ještě i jinak naplňuje svůj životní příběh, člověk, který má duši i tělo, rozum i cit. Patří k národu, jehož osudy sdílí a jehož budoucnost mu není lhostejná.

V uplynulých dnech jsme prožívali historické první volby do Evropského parlamentu. Těšili jsme se na chvíli, která snad jednou musí nastat: na chvíli, kdy dojde na slova velkého Američana, osvoboditele otroků, pro jeho pevné postoje zavražděného Abrahama Lincolna: ? všechny lidi lze klamat po určitý čas, některé lidi lze klamat po všechen čas, nelze však všechny lidi klamat po všechen čas? Zase jsme se společně dožili toho, že tato chvíle pro tento doposud tak těžce zkoušený národ ještě nenastala.

Jeden z nejvýstižnějších komentářů českých voleb do Evropského parlamentu se nazýval: Evropo, promiň.

Snad bych si mohl dovolit být v těchto skličujících časech trochu osobní, vždyť každý a vždy má co říci, a proto ani já nemám právo si svůj životní příběh nechat jen pro sebe. I kdyby ten můj posloužil jen jednomu jedinému člověku při hledání jeho cesty k pravému domovu, měl by být vyprávěn.

Často si, snad právě proto, že už tak dlouho působím v cizině, a právě v takových chvílích, jako jsou tyto, připomínám slova spisovatele Jana Čepa. Sdílím s ním touhu vědět, co skutečně je, jak vypadá onen první domov, ten pravý? A především: v každé jeho větě, jakoby vytesané, nacházím všudypřítomné směřování nahoru? Mám rád jeho venkovanství i jeho vztah k přírodě.

A co teprve Čepovo vyznání domovu ? ... a tak dnes večer stojím zase nad touto dolinou, k níž jsem připoután nadosmrti: Chumáč střech se choulí v holém stromoví, které je nemůže ještě skrýt... Vím, že jsi to ty, místo tajemné kde mi bylo souzeno, abych se narodil, k němuž se vracím v snách a s nímž si sdružuji všechny pohádky svého života. Místo, které nemůže být nahrazeno ani vyměněno žádným jiným, místo na světě jediné, můj domove..., nebo jeho touha nahlédnout: ...Bože můj, jaká je asi pravá tvář světa? Jaká je asi moje pravá tvář? Co znamenají všechny ty věci, které jsou kolem nás, haluze stromů podobné úpějícím pažím, modrá linie hor na obzoru a sladké vábení cest, vinoucích se bílou křivkou mezi obilím? Ach, kdybychom uměli vidět, ale jsme slepí, slepí?

V časech, které žijeme, je třeba si připomenout moudrost svatého Františka, který pracoval na poli. Tu se ho kdosi zeptal, co by dělal, kdyby měl již zítra nastat konec světa. A on mu odpověděl docela prostě: Pracoval bych dál!

Je to tak! Jestliže něco nedopadlo tak, jak bychom si přáli, musíme se ptát především sebe samých, zda jsme pro onen cíl učinili vše, co bylo v našich silách. A jestliže jsme tak neučinili, poučme se pro příště. Nikdy není pozdě. Nelze propadnout skepsi a malomyslnosti, nelze přestat pracovat dál. Život každého z nás je úkol.

Nedejme se donutit k tomu abychom říkali to, co lidé chtějí slyšet a mlčeli o tom, co slyšet nechtějí. Nabádejme, padni, komu padni.

Pojďme pracovat dál.

Pavel Jajtner